I. ÚS 15/05
I.ÚS 15/05 ze dne 8. 3. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky Unex, a. s., se sídlem v Uničově, Brníčko 1032, zastoupené JUDr. Vladimírem Hodboďem, CSc., advokátem se sídlem v Brně, Veveří 46, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27.10.2004, č.j. 15 Co 761/2004-42, ve spojení s návrhem na zrušení ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř., za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení a společnosti ŠKODA VÝZKUM, s. r. o. se sídlem Tylova 1/57, Plzeň, zastoupené JUDr. Milanem Bokrem, advokátem se sídlem v Plzni, Tylova 57, jako vedlejšího účastníka řízení takto:
Ústavní stížnost a návrh se odmítají.
Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 7.1.2005 a doplněnou podáními ze dne 4.6.2005 a 25.8.2005, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Ostravě. Svou ústavní stížnost spojila stěžovatelka s návrhem na zrušení ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř., které zní: "V případech uvedených v odstavci 2 patří k nákladům řízení rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty (dále jen "daň"), kterou je advokát, notář nebo patentový zástupce povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu. Svou ústavní stížnost opírá stěžovatelka o následující důvody.

Stěžovatelka uvádí, že podává ústavní stížnost pouze proti výroku II. usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27.10.2004, č.j. 15 Co 761/2004-42, kterým bylo uloženo stěžovatelce nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení, mezi které soud zahrnul DPH ve výši 19% dle § 19a vyhl. č. 484/2000 Sb. ve znění účinném od 10.3.2004. V uložení povinnosti zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku odpovídající dani z přidané hodnoty z odměny právního zástupce spatřuje stěžovatelka zásah do svých ústavně zaručených práv, neboť uložení takové povinnosti jde dle stěžovatelky "za hranice ústavně (t. j. ve smyslu čl. 4 odst. 4 Listiny) přijatelné interpretace výkonu státní moci podle zákona a ukládání povinností zákonem". Dle stěžovatelky vede aplikace § 137 odst. 3 o. s. ř. v některých případech k bezdůvodnému obohacování procesně úspěšných účastníků řízení, když povinnost uhradit daň z přidané hodnoty jako součást nákladů řízení je "společensky odůvodnitelná a ústavně akceptovatelná" pouze v případě, že účastník řízení, jehož náklady řízení mají být takto hrazeny, nemá nárok na odpočet daně z přidané hodnoty vyúčtované u právních služeb, které mu byly v tomto řízení poskytnuty. To však platná právní úprava nerespektuje a vykračuje tak z ústavně přijatelných mezí. Stěžovatelka má za to, že "náhrada nákladů řízení dle ustanovení § 137 o. s. ř. je svého druhu náhradou škody, kterou strana ve sporu neúspěšná způsobí straně ve sporu úspěšné, a to proto, že jej vystavila nutnosti ve sporu aktivně vystupovat a nést s tím spojené náklady." Náklady řízení přitom dle stěžovatelky nejsou přiznávány právnímu zástupci, ale zastoupenému. Stěžovatelka je toho názoru, že vzhledem ke skutečnosti, že výše daně z přidané hodnoty je v čase proměnná, a dále vzhledem k tomu, že advokát nemusel být v průběhu celého řízení plátcem daně z přidané hodnoty, a mohl se jím stát až v den vyhlášení rozhodnutí o nákladech řízení, nemůže být daň z přidané hodnoty jedním z druhů nákladů řízení. Stěžovatelka v této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.3.1995, č. j. Rc 45/95, stanovisko Cpjn 81/94, podle kterého za náklady řízení ve smyslu ustanovení § 137 o.s.ř. nelze považovat náklady advokáta (komerčního právníka), zastupujícího účastníka občanského soudního řízení, které uvedení zástupci vynakládají na úhradu daně z přidané hodnoty. Stěžovatelka dále poukazuje na ustanovení § 23a zák. č. 58/1996 Sb., o advokacii, ve znění zák. č. 237/2004 Sb., které stanoví, že je-li advokát plátcem daně z přidané hodnoty, náleží advokátovi k odměně a k náhradám podle § 22 nebo 23 rovněž částka odpovídající této dani, kterou je advokát povinen z odměny a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu. Povinnost odvést vyúčtovanou daň však dle stěžovatelky poskytovateli služby nevyplývá ze znění tohoto ustanovení, nýbrž z příslušných ustanovení zák. č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty. Ustanovení § 23a zák. č. 58/1996 Sb., o advokacii, ve znění zák. č. 237/2004 Sb. je tak dle stěžovatelky nadbytečné, nikoli však v rozporu se zněním zákona o dani z přidané hodnoty.

Zcela jinak je však nutné dle stěžovatelky posuzovat poslední větu ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř., pokud hovoří o částce, kterou je advokát, notář nebo patentový zástupce povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu. Stěžovatelka s takovým zněním ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. nesouhlasí, neboť advokát není povinen odvést daň z přidané hodnoty vypočtenou z paušální částky stanovené dle vyhl. č. 484/2000 Sb., protože se z jeho strany k ve sporu neúspěšnému účastníkovi nejedná o zdanitelné pojetí, a dále protože náklady řízení nejsou přisuzovány advokátovi, nýbrž straně ve sporu úspěšné. Dále je dle stěžovatelky sporná otázka, kdy má advokát povinnost daň odvést, když zdanitelné plnění mezi advokátem a stranou ve sporu neúspěšnou nikdy nenastalo.

Stěžovatelka se ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 7.1.2005 domáhala kromě zrušení § 137 odst. 3 o. s. ř. také zrušení § 19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, v podání ze dne 4.6.2005 však stěžovatelka vzala návrh na zrušení tohoto ustanovení zpět s odůvodněním, že předmětné ustanovení bylo vyhláškou č. 617/2004 Sb. k 7.12.2004 zrušeno. Dle stěžovatelky však obdobnou úpravu obsahuje nově vložený § 23a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, jehož zrušení se stěžovatelka tímto podáním domáhala. Podáním ze dne 25.8.2005 stěžovatelka vzala návrh na zrušení ustanovení § 23a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, zpět.

Stěžovatelka tvrdí, že napadeným rozhodnutím byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 3, odst. 4 Ústavy České republiky a v čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Relevantní znění těchto článků je následující.

Čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky: Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.

Čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky: Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.

Čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod: Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.

Čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod: Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.

Podle § 42 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu si v rámci shromažďování důkazů Ústavní soud vyžádal vyjádření Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení a společnosti ŠKODA VÝZKUM, s. r. o., jako vedlejšího účastníka řízení.

Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření uvedl, že odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí, při jehož vydání soud postupoval podle platné právní úpravy této problematiky.

Vedlejší účastník ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že nesdílí názor stěžovatelky, že náklady řízení jsou "svého druhu náhradou škody", neboť je zřejmé, že tyto náklady nevznikly z důvodu porušení právních povinností, ale v důsledku uplatnění práva u soudu. Pravidla pro jejich přiznání ve stávající úpravě jsou dle vedlejšího účastníka v souladu s právními předpisy ČR, a to včetně ustanovení o přiznání daně z přidané hodnoty k vyúčtovaným nákladům řízení.

Ze spisu Okresního soudu v Olomouci sp. 18 C 216/2004, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynuly následující skutečnosti:

Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 25.6.2004, č. j. 18 C 216/2004-20, bylo stěžovatelce uloženo zaplatit vedlejšímu účastníkovi 22.715,70 Kč s 8% úrokem od 24.11.2001 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Dále bylo stěžovatelce uloženo v téže lhůtě nahradit vedlejšímu účastníkovi na nákladech řízení 8.990,10 Kč. Proti tomuto rozsudku podala dne 21.7.2004 stěžovatelka odvolání. Podáním ze dne 18.10.2004 vzala stěžovatelka své odvolání zpět. Usnesením napadeným ústavní stížností bylo odvolací řízení zastaveno a stěžovatelce bylo uloženo zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 4.796 Kč do tří dnů od právní moci usnesení. V odůvodnění napadeného usnesení soud uvádí, že k odměně advokáta a paušální náhradě náleží DPH v rozsahu 19% dle § 19a vyhlášky č. 484/2002 Sb. ve znění účinném od 10.3.2004.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti požádala o přednostní projednání. Ústavní soud proto posoudil nejprve naléhavost věci a po zvážení všech okolností dospěl k závěru, že podmínky § 39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu nejsou splněny, když po provedeném dokazování zjistil, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný.
Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ke stěžovatelkou namítanému porušení jejích ústavně zaručených práv nedošlo.

Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že problematika nákladů řízení není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (srov. nepublikovaná usnesení IV. ÚS 10/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 598/03, III. ÚS 597/04, II. ÚS 179/04). Tento obecný závěr vyplývá z postavení Ústavního soudu, který není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu. Jeho úkolem tedy není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud ovšem takové porušení současně neznamená zásah do základního práva či svobody zaručených ústavním zákonem.

Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení (srov. nepublikované usnesení II. ÚS 202/01), což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole (srov. nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98). Takové porušení však v daném případě shledáno nebylo.

Ze spisu, který si Ústavní soud vyžádal od soudu prvního stupně, totiž nevyplývá, že by v řízení před Krajským soudem v Ostravě byla porušena ústavně zaručené práva zakotvená v čl. 2 odst. 3, odst. 4 Ústavy České republiky a v čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jak uvádí stěžovatelka. Stěžovatelka odůvodňuje své tvrzení o porušení těchto práv tím, že daň z přidané hodnoty nelze vyměřit dle občanského soudního řádu, nýbrž jen dle zákona o dani z přidané hodnoty a to správcem daně, nikoli soudem, na základě daňového dokladu, daňového přiznání, či platebním výměrem. S předmětem úpravy o. s. ř. dle stěžovatelky nelze také spojit povinnost, kterou poslední věta třetího odstavce § 137 o. s. ř. ukládá advokátovi, notáři, nebo patentovému zástupci, a podle které je advokát, notář nebo patentový zástupce povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu, když mu navíc takovou povinnost žádný zvláštní předpis neukládá.

Ústavní soud posoudil tyto námitky stěžovatelky následujícím způsobem:

Dle § 137 odst. 3 o. s. ř. v případech uvedených v odstavci 2 patří k nákladům řízení rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát, notář nebo patentový zástupce povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu.

Ústavní soud se neztotožňuje se závěry stěžovatelky, že citované ustanovení ukládá advokátovi, notáři nebo patentovému zástupci povinnost odvést z odměny za zastupování a z náhrad daň z přidané hodnoty. Dané ustanovení zařazené systematicky do hlavy třetí o. s. ř. nazvané "náklady řízení", neukládá žádnému subjektu daňovou povinnost, pouze specifikuje náklady řízení pro případ, kdy je zástupcem advokát, notář či patentový zástupce, kteří jsou povinni z odměny za zastupování a z náhrad odvést daň podle zákona o dani z přidané hodnoty. Jakékoli námitky stěžovatelky vztahující se k nezákonné a protiústavně ustanovením § 137 odst. 3 o. s. ř. uložené daňové povinnosti byl tedy Ústavní soud nucen odmítnout.

Pokud se týká povinnosti stěžovatelky nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení, zde má ústavní soud za to, že Krajský soud v Ostravě postupoval při rozhodování o nákladech řízení zcela v souladu s §§ 137, 146 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 19a vyhlášky č. 484/2002 Sb. ve znění účinném od 10.3.2004. Ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. účinné od 1.5.2004 pak umožňovalo soudu přiznat k náhradě nákladů řízení také částku odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu. Ústavní soud tedy neshledal v postupu Krajského soudu v Ostravě nic svévolného, co by mohlo vést k závěru o porušení ústavních kautel.

Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti uvádí celou řadu námitek, pro které považuje znění ustanovení § 137 odst. 3 za nesprávné, odkazujíce přitom na související judikaturu Nejvyššího soudu České republiky a nastiňuje vývoj právní úpravy této problematiky. V této části je však ústavní stížnost obecnou argumentací stěžovatelky bez vazby na konkrétní okolnosti dané právní věci, když stěžovatelka sice uvádí, že v uložení povinnosti zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku odpovídající dani z přidané hodnoty z odměny a náhrady spatřuje zásah do svých ústavně zaručených práv, nicméně neuvedla, v čem konkrétně shledává takové porušení práv. Dle stěžovatelky dochází aplikací § 137 odst. 3 o. s. ř. v některých případech s ohledem na uplatněný odpočet daně z přidané hodnoty k bezdůvodnému obohacování procesně úspěšných účastníků řízení, neuvádí však, zda a případně jakým způsobem k takové situaci došlo i v dané právní věci. Také námitka stěžovatelky, že advokát nemá povinnost daň z přidané hodnoty odvést, neboť není dáno zdanitelné plnění mezi advokátem a stranou ve sporu neúspěšnou a protože náklady řízení nejsou přisuzovány advokátovi, nýbrž straně ve sporu úspěšné, je zcela obecnou námitkou, která se ve své podstatě vztahuje nikoli k ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř., nýbrž k zákonu o dani z přidané hodnoty, který stanoví, která plnění jsou zdanitelnými plněními, tedy plněními, která jsou předmětem daně z přidané hodnoty. Ustanovení § 137 totiž pouze demonstrativně vymezuje náklady řízení, a je na soudu, v jakém rozsahu náhradu nákladů řízení účastníkovi řízení přizná. Skutečnost, jak účastníci řízení ohledně přiznaných či vynaložených nákladů řízení postupují z hlediska svého účetnictví, nemůže být ošetřena občanským soudním řádem, nýbrž je na účastnících, aby postupovali v souladu s příslušnými daňovými a účetními předpisy, v opačném případě se vystavují hrozbě sankcí podle těchto předpisů. Také stěžovatelkou položená otázka, kdy má advokát povinnost daň odvést, když zdanitelné plnění mezi advokátem a stranou ve sporu neúspěšnou dle tvrzení stěžovatelky nikdy nenastalo, v dané souvislosti nemá významu. Nad rámec věci však Ústavní soud poznamenává, že tuto problematiku upravuje pokyn Ministerstva financí 25/2003 FZ. č. D-247 k uplatňovaní daně z přidané hodnoty u činností uskutečňovaných podle zvláštních právních předpisů, č.j.: 181/100 874/2002 ze dne 17. dubna 2003, dle kterého " ...úhradou za zdanitelné plnění advokáta je odměna advokáta, včetně mimosmluvní odměny, náhrada hotových výdajů, vynaložených v souvislosti s poskytovanou právní službou a náhrada za promeškaný čas v souvislosti s poskytováním právní služby, podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů, ve znění pozdějších předpisů. U právních služeb se za den poskytnutí služby považuje den poskytnutí posledního právního úkonu advokáta v dané věci. V případě, že byly dohodnuty průběžné platby, se za den poskytnutí služby považuje den zaplacení průběžné platby. Při poskytování právních služeb formou zastupování klienta ve všech jeho záležitostech na základě všeobecné plné moci, za které je hrazen paušál, je dnem uskutečnění zdanitelného plnění den zaplacení smluvené paušální částky".

Pokud stěžovatelka ve své ústavní stížnosti odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.3.1995, Rc 45/95, stanovisko Cpjn 81/94, (Sb. NS 95, 6: 215), podle kterého za náklady řízení ve smyslu ustanovení § 137 o.s.ř. nelze považovat náklady advokáta (komerčního právníka), zastupujícího účastníka občanského soudního řízení, které uvedení zástupci vynakládají na úhradu daně z přidané hodnoty, poukazuje Ústavní soud na skutečnost, že tento judikát vychází ze znění ustanovení § 137 o. s. ř. ve znění před účinností zák. č. 237/2004 Sb., kterým byl s účinností ode dne 1.5.2004 do § 137 o. s. ř. doplněn odst. 3, jehož zrušení se stěžovatelka domáhá. Naopak ve svém rozhodnutí ze dne 15.12.2004, Jc 3/2005, 21 Cdo 1556/2004 (SoJ. 2005, 1: 13) Nejvyšší soud uvedl, že " ...částka odpovídající dani z přidané hodnoty je jedním z druhů nákladů řízení (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.), a to za předpokladu, že účastníka řízení zastupoval advokát, notář nebo patentový zástupce, který je plátcem daně z přidané hodnoty".

Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že stěžovatelka ve své ústavní stížnosti neuvádí žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že v její právní věci došlo tím, že soud přiznal vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení včetně DPH ve výši 19% k porušení jí uváděných ústavně zaručených práv a svobod, a ústavní stížnost je tak pouze zjevnou polemikou s textem zákona (§ 137 odst. 3 o. s. ř). Ústavní soud má přitom za to, že napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě je v naprostém souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a nezakládá tudíž vadu, která by znamenala porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost stěžovatelky podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.

V souvislosti s návrhem stěžovatelky na zrušení ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř., pak Ústavní soud v souladu se svou judikaturou konstatuje, že byla-li ústavní stížnost podle výše uvedeného ustanovení odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného podle § 74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení. Ústavní soud proto tento návrh podle § 43 odst. 2 písmeno b) zákona o Ústavním soudu, odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. března 2006

František Duchoň předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.