I. ÚS 1490/13
I.ÚS 1490/13 ze dne 12. 9. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti společnosti 2007, s. r. o., se sídlem Drtikolova 510/20, Praha 10, zastoupené JUDr. Jitkou Tutterovou, advokátkou se sídlem Ječná 1, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2. 2013 č. j. 1 As 149/2012-153 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 8. 2012 č. j. 29 A 38/2010-180, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv garantovaných čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, má stěžovatelka na základě smlouvy o zřízení věcného břemene právo užívat pozemek parc. č. X v katastrálním území Otrokovice. Na tomto pozemku se napojují dvě dešťové kanalizace (s označením DN 1200 a DN 1500) a v místě napojení je zřízena tzv. vypínací komora. Dne 9. 6. 2009 požádala společnost Continental Barum, s. r. o., která má k uvedenému pozemku taktéž práva plynoucí z věcného břemene, o dodatečné stavební povolení dešťové kanalizace DN 1200. Stěžovatelka s dodatečným povolením nesouhlasila, jelikož pro něj podle jejího názoru nebyly splněny zákonné podmínky. Městský úřad Otrokovice přes stěžovatelčiny námitky stavbu dodatečně povolil a toto rozhodnutí následně potvrdil i Krajský úřad Zlínského kraje (v řízení před správními soudy v postavení žalovaného). Správní žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí žalovaného Krajský soud v Brně zamítl. Stěžovatelka poté podala kasační stížnost, v níž namítala především řadu procesních pochybení ze strany krajského soudu. Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl, přestože připustil, že v řízení před soudem prvního stupně skutečně došlo k porušení soudního řádu správního. Vzhledem k okolnostem však přesto stěžovatelčina procesní práva nebyla zasažena a dílčí pochybení neměla na spravedlivý průběh řízení vliv.

Stěžovatelka proto podala ústavní stížnost. V ní předně podotýká, že po provedeném řízení není vůbec zřejmé, v čem spočívá rozpor provedení díla s původně vydaným stavebním povolením a jaký je rozdíl v nyní vydaném stavebním povolení. Dále upozorňuje, že v řízení nebylo respektováno ustanovení § 129 odst. 1 písm. b) a odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), podle něhož musí být stavba postavená v rozporu se stavebním povolením odstraněna, pokud stavebník neprokáže splnění podmínek pro dodatečné stavební povolení. Krajský soud také pochybil v tom, že bez řádného odůvodnění zamítl návrh na vypracování znaleckého posudku za účelem posouzení, zda dílo splňuje zákonné technické požadavky pro vodní díla. Skutkový stav přitom nebyl během celého řízení řádně zjištěn. K zásahu do stěžovatelčiných ústavně zaručených práv mělo dojít dále tím, že Nejvyšší správní soud opřel své rozhodnutí o skutečnosti v řízení nezjišťované a podstatné otázky (týkající se důkazů předkládaných stěžovatelkou) si zhodnotil sám pouze na základě fotodokumentace. Stěžovatelka je konečně přesvědčena, že byl v řízení porušen princip rovnosti zbraní, jelikož jí krajský soud nezaslal vyjádření osob zúčastněných na řízení.
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není součástí obecné soustavy soudů, a proto zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Aplikace podústavních předpisů ve správním řízení je záležitostí správních orgánů a soudů v rámci správního soudnictví, přičemž Ústavní soud smí přezkoumat pouze to, zda v řízení nebyla dotčena ústavně zaručená práva či svobody účastníků a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Nejvyšší správní soud připustil, že řízení před správními orgány i před krajským soudem bylo zatíženo vadami, podle jeho názoru ovšem tyto vady neměly za následek zkrácení práv stěžovatelky. Ústavní soud se s tímto názorem ztotožňuje.

To platí zejména o námitce, že stěžovatelce nebyla zaslána vyjádření osob zúčastněných na řízení. Jak Nejvyšší správní soud podotkl, tato vada skutečně může za určitých okolností vést k porušení principu rovnosti zbraní jakožto součásti práva na spravedlivý proces. V dané věci však zástupkyně stěžovatelky týden před ústním jednáním nahlížela po dobu 45 minut do soudního spisu, z něhož si také učinila kopie. Z toho Nejvyšší správní soud dovodil, že stěžovatelka měla možnost se s předmětnými vyjádřeními seznámit a této možnosti patrně využila. Stěžovatelka přitom tento argument nezpochybňuje a v ústavní stížnosti pouze tvrdí, že seznámení s argumenty osob zúčastněných na řízení pouhý jeden týden před konáním ústního jednání je nedostatečné, a to i s ohledem na § 49 odst. 1 soudního řádu správního, podle něhož se ústní jednání nařizuje tak, aby měli účastníci alespoň deset dní na přípravu. Ústavní soud nicméně ve shodě s Nejvyšším správním soudem považuje dobu sedmi dní v daném případě za dostatečnou. Je přitom nutno uvést, že stěžovatelka žádné konkrétní důvody, proč pro ni byla tato doba nedostatečná, neuvádí a svou argumentaci v tomto směru omezuje na konstatování, že postup krajského soudu byl nezákonný. To však samo o sobě zásah do ústavně zaručených práv nezpůsobuje. Z ústavního hlediska je podstatné, zda postup krajského soudu nevedl k reálnému znevýhodnění stěžovatelky, přičemž za daných okolností stěžovatelka i díky své aktivitě podle Ústavního soudu znevýhodněna nebyla. Pokud jde o stěžovatelkou citovaný § 49 s. ř. s., lze nad rámec podotknout, že toto ustanovení skutečně zaručuje účastníkům přípravu v minimální délce deseti dní. Seznámení s argumenty osob zúčastněných na řízení (včetně přípravy protiargumentů) je však jen součástí celkové přípravy, a proto logicky vyžaduje pouze přiměřenou část takto stanovené doby. Z tohoto ustanovení tedy nelze bez dalšího automaticky vyvozovat, že by doba jednoho týdne na seznámení s předmětnými vyjádřeními byla nedostatečná (a dokonce v rozporu s ústavně garantovanými právy), a to ani při vědomí, že desetidenní příprava je soudním řádem správním stanovena jako minimální.

Pokud jde o další stěžovatelčiny námitky, tak i ty již byly uspokojivě zodpovězeny v řízení před správními soudy. Se stěžovatelkou předně nelze souhlasit, že by skutkový stav nebyl dostatečně zjištěn. Z rozhodnutí o dodatečném povolení stavby je naopak patrné, že skutkový stav byl zjištěn v uspokojivé míře a na základě relevantních důkazů. V této souvislosti lze pro úplnost uvést, že k dodatečnému povolování předmětné stavby došlo z toho důvodu, že místo napojení do hlavního kanalizačního sběrače (DN 1500) bylo oproti původní projektové dokumentaci posunuto (viz odstavec 21 rozhodnutí krajského soudu). Uspokojivě odůvodněny pak byly i učiněné právní závěry, včetně otázky splnění podmínek stanovených § 129 odst. 3 stavebního zákona. Stejně tak se správní orgány i soudy dostatečně a ústavně konformně vypořádaly se všemi předloženými důkazy a náležitě vysvětlily, proč nebylo potřeba provádět další dokazování. Pochybení ústavních rozměrů Ústavní soud nespatřuje ani v odůvodnění zamítnutí stěžovatelčina návrhu na vypracování znaleckého posudku. Technickými požadavky na dílo se totiž ve svých rozhodnutích podrobně zabývaly již správní orgány, pročež lze s krajským soudem souhlasit, že by navrhování dalších důkazů bylo nadbytečné.

Za neopodstatněnou je pak nutno označit i námitku stěžovatelky, podle níž Nejvyšší správní soud rozhodoval pouze na základě fotodokumentace. Zjišťováním skutkového stavu a posuzováním předložených důkazů se zabývaly především správní orgány, přičemž, jak již bylo řečeno, učinily tak v dostatečné míře. Nejvyšší správní soud se se závěry uvedenými ve spise ztotožnil a stěžovatelce poté pouze logicky vysvětlil, proč jí předkládané důkazní návrhy skutečně nejsou pro danou věc relevantní. To ostatně zcela jasně plyne již z rozhodnutí žalovaného, a pokud kasační soud přistoupil k další argumentaci, bylo tomu tak jen proto, že stěžovatelka s nadbytečností předkládaných důkazů nadále polemizovala. Ústavní soud tedy nespatřuje, jak mohl tento postup zasáhnout do stěžovatelčiných ústavně zaručených práv.

Ústavní soud uzavírá, že v řízení před správními orgány ani v následném řízení soudním k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky nedošlo.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Změna ve složení I. senátu Ústavního soudu oproti sdělení ze dne 13. 5. 2013 plyne z nového složení tohoto senátu od 8. 8. 2013.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. září 2013

Ludvík David, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.