I. ÚS 1485/17
I.ÚS 1485/17 ze dne 5. 6. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti J. K., zastoupeného Mgr. Milanem Šikolou, advokátem se sídlem Jaselská 940/23, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 1733/2016-29 ze dne 24. 1. 2017, usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 8 To 365/2016-367 ze dne 8. 9. 2016 a rozsudku Okresního soudu ve Znojmě č. j. 18 T 118/2015-344 ze dne 6. 4. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 17 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě byl stěžovatel uznán vinným přečinem nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. a), b), c) trestního zákoníku (dále též "tr. zákoník") a odsouzen podle § 354 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na tři měsíce s tím, že výkon trestu mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen. Zkušební doba byla podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku stanovena na čtrnáct měsíců a stěžovateli bylo dále podle § 82 odst. 2 ve spojení s § 48 odst. 4 tr. zákoníku uloženo, aby se zdržel neoprávněných zásahů do práv nebo právem chráněných zájmů poškozeného. Uvedeného jednání se měl stěžovatel dopustit kritikou ředitele Městské zeleně Znojmo, která však s ohledem na způsob provádění, volené prostředky a intenzitu přerostla do sledování osoby poškozeného nejen při plnění pracovních povinností, ale i v soukromí, a to způsobem blíže popsaným ve skutkové větě výroku o vině rozsudku okresního soudu. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně zamítl v záhlaví citovaným usnesením dle § 256 trestního řádu (dále též "tr. ř.") jako nedůvodné. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením dle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Proti rozhodnutím trestních soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že soudy nevzaly v potaz jeho námitky a trvaly na tom, že projevená míra námitek proti stavu zeleně přesáhla únosnou mez. Zejména soudu prvního stupně vytkl, že nepřihlédl ke všem jeho tvrzením, zvláště ke všem fotografiím, z nichž dle stěžovatele plyne, že se o soukromý život poškozeného nezajímal. Orgánům činným v trestním řízení vytkl, že v jeho věci postupovaly zaujatě, jednostranně. Tyto své výhrady stěžovatel v ústavní stížnosti dále přiblížil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud nedospěl k závěru, že by napadená soudní rozhodnutí zkrátila stěžovatele na jeho právu na spravedlivý proces. Argumentace stěžovatele je jen pokračující polemikou se závěry soudů. Soudy přitom srozumitelně a přesvědčivě vyložily, jaké důkazy byly v řízení provedeny a jaké úvahy a z jakých důvodů z nich byly vyvozeny. V této souvislosti nelze přehlédnout, že podstatným zdrojem poznatků o jednání stěžovatele a jeho povaze byla i jeho samotná výpověď, v níž se netajil, že jeho fotografie a e-maily nebyly poškozenému příjemné a zjevně jej provokovaly. Ve spojení s dalšími důkazy, zvláště svědeckými výpověďmi, pak soudy spolehlivě dospěly k závěru o vině stěžovatele uvedeným přečinem.

Ústavní soud též nemohl přisvědčit stěžovateli v tom, že by soudy snad byly postupovaly jednostranně a vůči stěžovateli zaujatě. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je naopak zřejmé, že ten vážil různé ústavně chráněné hodnoty, a to na jedné straně právo na svobodu projevu a šíření informací (a jemu odpovídající míra kritiky, které byl poškozený z titulu své veřejné funkce vystaven), na druhou stranu též právo poškozeného na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života stěžovatele. Okresní soud v tomto směru dostatečně vysvětlil, proč stěžovatel překročil meze svobody slova a svým jednáním citelně a neoprávněně zasáhl do soukromého i profesního života poškozeného. Ústavní soud na jeho závěrech ani na závěrech odvolacího a dovolacího soudu (vůči nimž stěžovatel ostatně nic konkrétního ani nenamítl) žádný exces neshledal a pokládá je za ústavně konformní.

Z výše uvedených důvodů tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 5. června 2017

Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.