I. ÚS 1485/12
I.ÚS 1485/12 ze dne 12. 11. 2013

Interpretace vrácení soudního poplatku podle přechodných ustanovení čl. II bodu 1 zákona č. 218/2011 Sb.

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Kateřiny Šimáčkové a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatele ARGEMON INVEST, s. r. o., se sídlem Dr. Stejskala 113/2, České Budějovice, IČ: 28067592, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Drtinou, Ph.D., advokátem, se sídlem Nám. Přemysla Otakara II. 30a, České Budějovice, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 2. 2012, č. j. 44 Co 444/2011-29, a proti výroku III. usnesení Městského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2011, č. j. 62 C 205/2011-21, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, takto:
I. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 10. 2. 2012, č. j. 44 Co 444/2011-29, a výrokem III. usnesení Městského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2011, č. j. 62 C 205/2011-21, bylo porušeno právo stěžovatele na ochranu majetku garantované v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo stěžovatele na spravedlivý proces garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 2. 2012, č. j. 44 Co 444/2011-29, a výrok III. usnesení Městského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2011, č. j. 62 C 205/2011-21, se zrušují.
Odůvodnění:

I. 1. Včasnou ústavní stížností, která splňuje náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.

2. Usnesením Krajského soudu v Brně (dále také "odvolací soud") ze dne 10. 2. 2012, č. j. 44 Co 444/2011-29, byl potvrzen výrok III. usnesení Městského soudu v Brně (dále také "soud prvního stupně") ze dne 20. 10. 2011, č. j. 62 C 205/2011-21, kterým bylo rozhodnuto tak, že stěžovateli se nevrací zaplacený soudní poplatek z návrhu na zahájení řízení ve výši 600,- Kč.

3. V ústavní stížnosti je popsán průběh řízení před obecnými soudy, kterého se stěžovatel účastnil jako žalobce.

4. Žalobou podanou dne 15. 5. 2008 u Městského soudu v Brně se stěžovatel proti žalovanému Petru Tillingerovi, domáhal zaplacení částky ve výši 1 015,- Kč z titulu nezaplacení jízdného a přirážky k jízdnému. Dne X, tedy v průběhu řízení před soudem prvního stupně, žalovaný zemřel. Dědické řízení vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 58 D 526/2011 bylo pravomocným usnesením ze dne 12. 4. 2011 podle § 175h občanského soudního řádu zastaveno. S ohledem na ztrátu způsobilosti být účastníkem řízení na straně žalovaného a nemožnost pokračovat v řízení s právním nástupcem bylo usnesením Městského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2011, č. j. 62 C 205/2011-21, řízení ve věci žaloby stěžovatele podle § 107 občanského soudního řádu zastaveno. Výrokem III. tohoto usnesení soud prvního stupně dále stanovil, že stěžovateli se nevrací zaplacený soudní poplatek ve výši 600,- Kč, což odůvodnil odkazem na ustanovení § 10 odst. 3 a odst. 7 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném od 1. 9. 2011.

5. Proti výroku III. usnesení soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání. V něm mimo jiné uvedl, že nesouhlasí s výrokem o nevrácení soudního poplatku, a to zejména proto, že řízení v jeho věci bylo zahájeno dne 15. 5. 2008, tedy před nabytím účinnosti zákona č. 218/2011 Sb., kterým byl ke dni 1. 9. 2011 zákon o soudních poplatcích novelizován. Dále odkázal na důvodovou zprávu k uvedenému novelizačnímu zákonu, dle nějž se přechodná ustanovení měla aplikovat nejen na vybírání, ale i na vracení soudních poplatků zaplacených v řízeních zahájených před nabytím jeho účinnosti.

6. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 10. 2. 2012, č. j. 44 Co 444/2011-29, byl výrok III. usnesení soudu prvního stupně potvrzen. V odůvodnění uvedl, že v dané věci je třeba aplikovat ustanovení § 10 odst. 3 zákona o soudních poplatcích, jehož znění před a po1. 9. 2011 je však odlišné. Podle znění účinného do 31. 8. 2011 se žalobci vracel soudní poplatek v plné výši, zatímco podle znění účinného od 1. 9. 2011 se soudní poplatek vrací snížený o 20 %, nejméně však o 1 000,- Kč. Podle čl. II odst. 1 přechodných ustanovení k zákonu č. 218/2011 Sb. se za řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona vybírají poplatky podle dosavadní právní úpravy, což však dle odvolacího soudu již nedopadá na jejich vracení. Dal stěžovateli za pravdu, že důvodová zpráva hovoří jak o vybírání, tak i o vracení poplatků, nicméně tato úvaha již nebyla převzata do platné právní úpravy. Proto odvolací soud dospěl k závěru, že na vracení soudních poplatků je nutno aplikovat pouze novou právní úpravu.

II. 7. V rámci své ústavní stížnosti stěžovatel především zdůrazňuje, že řízení před obecnými soudy bylo zahájeno dne 15. 5. 2008, tedy před účinností zákona č. 218/2011 Sb., kterým byl ke dni 1. 9. 2011 výše uvedeným způsobem novelizován zákon o soudních poplatcích. Napadené usnesení soudu prvního stupně, které bylo vydáno dne 20. 10. 2011, tak mělo vycházet z právní úpravy účinné ke dni zahájení řízení, nikoliv z právní úpravy účinné od 1. 9. 2011. Tento postup má dle stěžovatele vyplývat i z důvodové zprávy k zákonu č. 218/2011 Sb., která uvádí, že jak pro vybírání, tak i pro vrácení soudního poplatku, se použije dosavadní, nikoliv tedy novelizovaná právní úprava. Postupu obecných soudů tak stěžovatel zejména vytýká, že nepostupovaly v souladu se zásadou legitimního očekávání, když nepřihlédly k důvodové zprávě k zákonu č. 218/2011 Sb. a čl. II přechodných ustanovení tohoto zákona interpretovaly v jeho neprospěch.

8. Druhý významný bod argumentace stěžovatele se týká faktu, že ač usnesení, kterým bylo dědické řízení zastaveno, nabylo právní moci dne 13. 4. 2011, tedy ještě před nabytím účinnosti zákona č. 218/2011 Sb., bylo usnesení o zastavení řízení ve věci žaloby stěžovatele vydáno až dne 20. 10. 2011. Takový postup soudu stěžovatel nemohl ovlivnit a i z tohoto důvodu se domnívá, že o vrácení soudního poplatku mělo být rozhodnuto podle právní úpravy účinné do 31. 8. 2011.

III. 9. V rámci přípravy si Ústavní soud vyžádal spis vedený obecnými soudy a účastníky rovněž vyzval, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili.

10. Městský soud v Brně v rámci svého vyjádření zcela odkázal na písemné vyhotovení svého usnesení. Krajský soud v Brně se k ústavní stížnosti nevyjádřil. Z toho důvodu Ústavní soud nezaslal vyjádření stěžovateli k replice, neboť by v souzené věci nepřinesla žádné nové skutečnosti.
IV. 11. Ústavní stížnost je důvodná.

12. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že problematika soudních poplatků není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť výrok o vrácení soudního poplatku, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv či svobod. Tento obecný závěr vyplývá z postavení Ústavního soudu, který není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani, pokud jde o věc samu. Jeho úkolem tedy není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud ovšem takové porušení současně neznamená zásah do základního práva či svobody zaručených ústavním pořádkem.

13. Právě taková situace však v souzené věci nastala.

14. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že podstata argumentace stěžovatele se týká dopadů zákona č. 218/2011 Sb., kterým byl s účinností od 1. 9. 2011 novelizován zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, na probíhající soudní řízení, resp. nastoluje otázku správnosti interpretace čl. II. bodu 1 zákona č. 218/2011 Sb. Věta první ustanovení § 10 odst. 3 zákona o soudních poplatcích ve znění platném a účinném ke dni podání žaloby stěžovatele zněla tak, že "soud vrátí z účtu soudu i zaplacený poplatek za řízení, který je splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti, bylo-li řízení zastaveno před prvním jednáním". Stejné ustanovení pak ve znění platném a účinném ke dni rozhodnutí o zastavení řízení a vrácení soudního poplatku uvádělo, že "soud vrátí z účtu soudu i zaplacený poplatek za řízení, který je splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti, snížený o 20 %, nejméně však o 1 000 Kč, bylo-li řízení zastaveno před prvním jednáním". Dopadům novely zákona o soudních poplatcích provedené zákonem č. 218/2011 Sb. na probíhající řízení se věnuje zejména jeho čl. II bod 1, který uvádí, že "za řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se vybírají poplatky podle dosavadních právních předpisů, i když se stanou splatnými po dni nabytí účinnosti tohoto zákona."

15. Výše nastolené otázky již byly předmětem rozhodování Ústavního soudu, zejména pak ve věci sp. zn. I. ÚS 3296/12. V nálezu vydaném v této věci Ústavní soud uvedl, že "v posuzované věci jde o jeden z projevů působení nové právní úpravy na právní vztahy vzniklé za účinnosti úpravy předchozí - ve hmotněprávních poměrech se pak rozlišují retroaktivní dopady, ochrana nabytých práv (iura quaesita) a ochrana minulých právních skutečností, v procesněprávní sféře vliv nových pravidel na probíhající (neukončené) řízení. Ústavní soud v nálezu Pl. ÚS 15/01 zdůraznil, že pro oblast intertemporality v civilním i trestním procesu platí princip, dle něhož nestanoví-li zákon jinak, soud postupuje podle procesní úpravy platné a účinné v době rozhodování; tento postulát se plně uplatní pro rozhodování o meritu věci."

16. V této souvislosti však Ústavní soud rovněž hodnotil, zda v rámci postupu soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Konkrétně uvedl, že "k zásahu do základního práva došlo nesprávnou interpretací přechodných ustanovení zák. č. 218/2011 Sb. ohledně postupu soudu při vracení zaplaceného soudního poplatku po zpětvzetí žaloby před prvním jednáním. Neobsahuje-li právní předpis speciální úpravu pro vracení soudního poplatku, je třeba aplikovat pravidla pro jeho vybírání, pravidla svojí povahou obecnější, a to proto, že za součást vybírání soudního poplatků je třeba považovat i jejich vrácení. V tomto smyslu se uplatnil samostatný režim vrácení soudního poplatku po 1. 1. 2001, na základě čl. II. bodu 2 zák. č. 255/2000 Sb. (speciální úprava vracení soudního poplatku měla svůj smysl v tom, že nová regulace byla pro účastníka výhodnější). Protože však zák. č. 218/2011 Sb. neobsahuje speciální pravidla pro vrácení soudního poplatku v řízeních zahájených před jeho účinností, je třeba aplikovat pravidlo z čl. II. bod 1 věty první, tedy tak, že v řízeních zahájených před nabytím účinnosti tohoto zákona, která byla zastavena pro zpětvzetí návrhu, učiněném po nabytí účinnosti, se vrátí soudní poplatek podle dosavadních právních předpisů. Jinými slovy, pokud byla žaloba podána za určitého stavu právní úpravy, podléhá poplatková povinnost právnímu režimu platnému a účinnému v době jejího podání, a to v celém jejím rozsahu, tj. nejen placení soudního poplatku, ale také jeho případné vrácení (tento závěr je tak souladný s Pl. ÚS 15/01). Pokud obecné soudy toto pravidlo nerespektovaly, porušily stěžovatelovo základní právo."

17. Takto prezentovaný závěr Ústavního soudu je plně aplikovatelný i na nyní souzenou věc.

18. V souzené věci je dále nutno přihlédnout ke skutečnosti, že ač usnesení o zastavení dědického řízení nabylo právní moci dne 13. 4. 2011, bylo usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení ve věci žaloby stěžovatele vydáno až dne 20. 10. 2011, tedy po více než půl roce. I z tohoto pohledu lze tedy uzavřít, že aplikace nové právní úpravy vracení soudních poplatků v situaci, kterou stěžovatel (s ohledem na úmrtí žalovaného a zastavení řízení o žalobě stěžovatele po více než půl roce po nabytí právní moci usnesení o zastavení dědického řízení) nijak nezavinil, se jeví jako krajně nespravedlivá.

19. Lze tedy konstatovat, že obecné soudy nesprávnou interpretací přechodného ustanovení čl. II. bodu 1 zákona č. 218/2011 Sb., tedy tím, že nevrátily stěžovateli soudní poplatek, porušily jeho práva na ochranu majetku a na spravedlivý proces.

20. Ústavní soud v této věci rozhoduje s vědomím usnesení Ústavního soudu vydaným ve věci pod sp. zn. III. ÚS 1367/13, kdy byla odmítnuta ústavní stížnost stejného stěžovatele. Toto usnesení se v obecné rovině zabývá otázkou přístupu Ústavního soudu k přezkumu ústavních stížností v tzv. bagatelních věcech. Je zde učiněn závěr, že je nutno vždy zohlednit, zda ústavně nekonformní aplikace právní normy je pouze excesem při rozhodování soudů, nebo zda je důsledkem ustáleného výkladu dotýkajícího se velkého množství případů, při němž stěžovatel od počátku neměl efektivní možnost domoci se jeho přezkumu. V prvním případě je dle Ústavního soudu možné ústavní stížnosti v bagatelní věci vyhovět jen za předpokladu závažného pochybení, ve druhém případě tak bude možné učinit i v širším okruhu věcí. S ohledem na skutečnost, že ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 1367/13 bylo přezkoumáváno rozhodnutí obecného soudu vydané až po zveřejnění nálezu vydaného ve věci sp. zn. I. ÚS 3296/12, lze se domnívat, že se jednalo o individuální vybočení rozhodování soudů o otázce, která již byla judikatorně vyřešena. V nyní souzené věci jsou však přezkoumávána rozhodnutí vydaná před zveřejněním uvedeného nálezu, nelze tedy konstatovat, že by byla jednorázovým vybočením. Z dalších řízení o jiných ústavních stížnostech různých stěžovatelů je Ústavnímu soudu známo, že před vydáním nálezu ve věci pod sp. zn. I. ÚS 3296/12, byla obecná praxe soudů taková, že se přechodná ustanovení zákona č. 218/2011 Sb. interpretovala tak, že se týkají pouze vybírání, nikoliv tedy již vracení soudních poplatků.

V. 21. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 10. 2. 2012, č. j. 44 Co 444/2011-29, a výrokem III. usnesení Městského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2011, č. j. 62 C 205/2011-21, bylo porušeno právo stěžovatele na ochranu majetku garantované v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo stěžovatele na spravedlivý proces garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavní stížnosti tak dle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadená usnesení podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.

Poučení: Proti tomuto nálezu se nelze odvolat.

V Brně dne 12. listopadu 2013

Ivana Janů, v.r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.