I. ÚS 148/05
I.ÚS 148/05 ze dne 22. 11. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného JUDr. Miloslavem Topinkou, advokátem se sídlem Praha 2, Wenzigova 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. 3 Tdo 1019/2004, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2003, sp. zn. 67 To 460/2003, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 11. 8. 2003, sp. zn. 2 T 146/2000, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní stížností se J. V. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení uvedených usnesení Nejvyššího soudu ČR, Městského soudu v Praze (dále též "odvolací soud") a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Uvedeným usnesením Nejvyšší soud ČR odmítl, jako nedůvodné, dovolání stěžovatele proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9, ze dne 11. 8. 2003, sp. zn. 2 T 146/2000. Tímto rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 trestního zákona (dále jen "TrZ"), spáchaného formou spolupachatelství podle § 9 odst. 2 TrZ, jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 TrZ.

Trestný čin spáchal tím, že dne 28. 11. 1999, s kuklami na hlavách, vnikl společně s dosud neztotožněným pachatelem do restaurace sokolovny, kde proti obsluhující J. L. a provozovateli restaurace R. J. (dále jen "poškozený") použili slzotvorný plyn. R. J. odcizili číšnickou peněženku s částkou 75 600,-- Kč. Za to byl stěžovatel odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně mu byla stanovena povinnost uhradit poškozenému na náhradě škody částku ve výši 76 000,-- Kč.

Stěžovatel poukázal na to, že v předmětné věci byly vyhlášeny dva zprošťující rozsudky. Z každého obšírně citoval, z jakých důvodů nebylo prokázáno, že stíhaný skutek spáchal. Až po změně senátu byl uznán vinným, ačkoli výpověď poškozeného, že se v kritické době měl zdržovat poblíž restaurace, byla vyvrácena. Navíc soud prvního stupně nevyhověl jeho návrhům na doplnění dokazování a nepřečetl úřední záznamy policie a nevyslechl jím navržené svědky, tj. policisty, kteří úřední záznamy sepisovali, a svědka J. W. Ani odvolací soud jeho návrhům nevyhověl, nevyslechl svědkyni V. Z.. Navíc oba obecné soudy přecenily význam nalezených kukel, neboť tyto nebyly individualizovány a jejich popis poškozeným odporuje skutečnosti.

K výzvě Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), Nejvyšší soud ČR a odvolací soud odkázaly na odůvodnění svých usnesení. Nejvyšší soud ČR navíc uvedl, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, což odůvodňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů. Pouze extrémní nesoulad právních závěrů s učiněnými skutkovými zjištěními by byl důvodem pro dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu (dále jen "TrŘ"). V dané věci však o takový případ nešlo. V řízení před Nejvyšším soudem ČR k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo, proto navrhl ústavní stížnost odmítnout.

Obvodní soud pro Prahu 9 odkázal na odůvodnění rozsudku s tím, že se jedná o opakování námitek, s nimiž se již vypořádal. Navíc námitky, týkající se výslechu svědka J. W. a V. Z., bude znovu zkoumat jako důvod pro povolení obnovy řízení, neboť stěžovatel si podal návrh na povolení obnovy řízení a veřejné zasedání bude konáno dne 20. 6. 2005 (pozn. návrh na povolení obnovy byl usnesením ze dne 12. 8. 2005, sp. zn. 24 Nt 6/2004, zamítnut). Kukly sice nebyly individuálně identifikovány, ale byly nalezeny při domovní prohlídce v bytě stěžovatele a potvrzují pravdivost a verzi poškozeného, který je popsal způsobem odpovídajícím realitě. Vyjádření obou soudů byla zaslána zástupci stěžovatele, který na ústavní stížnosti setrval.

Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, protože zásah do stěžovatelem tvrzených základních práv nebyl zjištěn.

Stěžovatel v podstatě opakuje své námitky, které již uplatňoval v průběhu řízení před obecnými soudy. Staví tak Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jako orgánu ochrany ústavnosti, stojícímu mimo soustavu obecných soudů, nepřísluší. Obecný soud je právě tím soudem, který rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (čl. 40 odst. 1 Listiny). Úkolem Ústavního soudu je pouze zkoumat, zda napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci (kam patří i obecné soudy) nebyly porušeny základní práva nebo svobody. Nepřísluší mu zasahovat do rozhodovací pravomoci obecných soudů a hodnotit hodnocení důkazů provedené těmito soudy. Hodnocení důkazů je věcí obecných soudů. Je zcela na jejich úvaze, zda vyhoví důkazním návrhům stran, jakou "váhu" tomu kterému důkazu přisoudí, resp. jak budou rozpor mezi jednotlivými důkazy hodnotit. O zásahu Ústavního soudu je možné uvažovat teprve za situace, kdy okolnosti nasvědčují tomu, že orgány veřejné moci postupovaly v daném ohledu svévolně, např. pokud jsou právní závěry v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními.

Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů však nevyplývá, že by jejich právní závěry byly v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními, které by byly příčinou porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny. Z obecného pohledu si je třeba uvědomit, že rozsah práva na soudní ochranu, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny, není možno vykládat jako garanci úspěchu v řízení. To, že soud rozhodne způsobem, se kterým stěžovatel nesouhlasí, samo o sobě nemůže založit neústavnost takového postupu.

V dané věci bylo dokazování provedeno v potřebném rozsahu a byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti [§ 2 odst. 5 trestního řádu (dále jen "TrŘ")]. Obecné soudy se zabývaly a vypořádaly se shora uvedenými návrhy stěžovatele na doplnění dokazování. Návrh na výslech svědka J. W., který měl prokázat, že v kritickou noc byl stěžovatel ubytován v hotelu Humberto v Praze 9, soud prvního stupně zamítl z důvodu nadbytečnosti. Z knihy ubytovaných a z jiné evidence totiž zjistil, že v měsíci listopadu 1999 stěžovatel nebyl v označeném hotelu ubytován. Příjmový doklad prokazující ubytování v daném hotelu zněl na jméno W. a stěžovatel jej předložil až po dvou letech trestního stíhání. Bylo nepravděpodobné, že by si svědek po třech letech vzpomněl, že ubytovával určitou osobu, pokud se s ní osobně neznal. Navíc, i kdyby byl stěžovatel v daném hotelu ubytován, nevylučovalo to možnost jeho přítomnosti na místě činu v předmětné době. Návrh na výslech policistů, kteří sepisovali úřední záznamy, zamítl s tím, že si nemohou s odstupem tří let pamatovat okolnosti, za nichž byl úřední záznam sepsán, neboť obdobné záznamy sepisují několikrát týdně. Zjevně by odkázali na obsah úředních záznamů, které však nelze použít jako důkaz a jejich vyjádření by nemělo potřebnou důkazní sílu (str. 7 rozsudku soudu prvního stupně). Také odvolací soud posoudil navrhovaný výslech svědkyně V. Z. jako nadbytečný, neboť nemohl nic změnit na závěru o vině stěžovatele (str. 3 usnesení odvolacího soudu). Ohledně nalezených kukel obecné soudy uvedly, že se jedná o další nepřímý důkaz svědčící o vině stěžovatele. Kukly šedé a černé barvy, s otvory pro oči, byly nalezeny při domovní prohlídce v bydlišti stěžovatele a zapadly do tvrzení poškozeného, že pachatelé měli na sobě kukly šedé a tmavé (černé) barvy s otvory pro oči a možná i ústa. Jak uvedl odvolací soud, i když se nezdařilo tyto předměty identifikovat individuálně, posiluje jejich nález pravdivost a přesvědčivost verze poškozeného.

Na základě řádně zjištěného skutkového stavu věci dospěly obecné soudy k odůvodněnému závěru, že stěžovatel svým jednáním naplnil skutkovou podstatu stíhaného trestného činu. Jejich závěr o vině stěžovatele má oporu ve skutkových zjištěních a je odůvodněn v souladu se zákonem (§ 125 odst. 1, § 134 odst. 2 TrŘ). Ústavní soud nepovažuje za nutné podrobnou argumentaci obecných soudů, svědčící pro závěr o vině stěžovatele, znovu opakovat, zejména když stěžovatel své argumenty, uváděné již v rámci své obhajoby a podaném odvolání a dovolání, nijak nerozšířil. V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. listopadu 2005

Ivana Janů předsedkyně I. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.