I. ÚS 147/05
I.ÚS 147/05 ze dne 13. 10. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


I. ÚS 147/05

Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem Ivanou Janů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele V. H., právně zastoupeného JUDr. Vojtěchem Krejčířem, advokátem se sídlem v Mostě, Moskevská 12, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10.10.2000, sp. zn. 2 Cao 79/2000, t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í

Stěžovatel se ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 15.3.2005 doplněnou podáním ze dne 30.6.2005 domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že postupem Vrchního soudu v Praze došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, neboť Vrchní soud v Praze označil napadené rozhodnutí doložkou právní moci, ačkoli stěžovateli toto rozhodnutí nikdy nebylo dle jeho tvrzení doručeno. Stěžovatel má za to, že byl v důsledku tohoto postupu zkrácen na svém právu podat proti napadenému rozhodnutí dovolání.

Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ústavní soud si vyžádal pro zjištění okolností dané věci spis Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 14 Ca 1029/97, přípisem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5.8.2005 však bylo Ústavnímu soudu sděleno, že předmětný spis byl při povodních v roce 1992 zcela zničen. Ústavnímu soudu tedy nezbylo než vycházet z listinných důkazů, které v dané věci předložil stěžovatel, a které Ústavní soud považuje za dostatečné k posouzení dané věci. Stěžovatel k ústavní stížnosti přiložil mimo jiné originál napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10.10.2000, sp. zn. 2 Cao 79/2000, na němž je vyznačena doložka právní moci, ve které je uvedeno, že rozhodnutí nabylo právní moci dne 11.12.2000. Doložka právní moci byla dle razítka vyznačena na písemné vyhotovení napadeného rozsudku dne 12.3.2002. Ze stěžovatelem předložených listinných důkazů dále vyplývá, že se domáhal podáním ze dne 19.4.2002 označeným jako dovolání a současně jako stížnost pro porušení zákona adresovaným Ministerstvu spravedlnosti přezkoumání rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2.12.1999, č. j. 14 ca 1029/97-29, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10.10.2000, sp. zn. 2 Cao 79/2000. Z listinných důkazů dále vyplývá, že Ministerstvo spravedlnosti přípisem ze dne 3.5.2002 stěžovatele vyrozumělo, že předmětné rozhodnutí nelze již žádným opravným prostředkem napadnout, neboť opravné prostředky proti rozhodnutím soudů ve správním soudnictví nejsou dle tehdy účinného § 250s o. s. ř. přípustné s výjimkou rozhodnutí ve věcech důchodového zabezpečení a důchodového pojištění, kdy bylo možno podat proti rozhodnutí krajského soudu odvolání, o němž rozhodoval vrchní soud, a dovolání, o kterém rozhodoval Nejvyšší soud, přičemž lhůta k podání dovolání činila jeden měsíc od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu a zmeškání této lhůty nelze prominout. Toto sdělení bylo dle tvrzení Ministerstva spravedlnosti dvakrát vráceno jako nedoručené zpět, když si je stěžovatel po oznámení pošty nevyžádal. Tuto skutečnost a opětovně poučení, že předmětné rozhodnutí soudu nelze již žádným opravným prostředkem napadnout, sdělilo Ministerstvo spravedlnosti stěžovateli také přípisem ze dne 1.2.2005, a to v reakci na podání stěžovatele ze dne 11.1.2005, označené jako dodatek k mimořádnému opravnému prostředku. V mezidobí se stěžovatel obrátil podáním ze dne 7.9.2004 také na Nejvyšší soud, který mu dopisem ze dne 11.10.2004 sdělil, že vzhledem ke skutečnosti, že žalovanou je Česká správa sociálního zabezpečení, nepřísluší Nejvyššímu soudu o dovolání rozhodovat, když kompetentním soudem je Nejvyšší správní soud.

Dle ust. § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jsou ústavní stížnost oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.

Dle ust. § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Jestliže zákon procesní prostředek k ochraně práva stěžovateli neposkytuje, lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů ode dne, kdy se stěžovatel o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod dozvěděl, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo.

Z obsahu ústavní stížnosti plyne, že přesto, jak stěžovatel formuloval závěrečný petit svého návrhu, směřuje jeho podání primárně proti postupu Krajského soudu v ústí nad Labem ve věci vedené pod sp. zn. 2 Cao 79/2000, kdy soud dle stěžovatele vyznačil doložku právní moci na rozhodnutí, které nebylo stěžovateli doručeno. Ústavní stížnost tak svým obsahem napadá nikoli rozhodnutí soudu, ale až jeho následný postup ve věci. Směřuje tedy proti jinému zásahu orgánu veřejné moci (Krajského soudu v Ústí nad Labem).

Jak bylo výše uvedeno, napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10.10.2000, sp. zn. 2 Cao 79/2000, nabyl právní moci dle doložky právní moci vyznačené na písemném vyhotovení tohoto rozhodnutí dne 11.12.2000. Lhůta k podání ústavní stížnosti podle ustanovení § 72 odst. 5 zákona o Ústavnímu soudu běží ode dne, kdy se stěžovatel o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod dozvěděl, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo. Zásah orgánu veřejné moci měl v projednávané věci spočívat ve vyznačení doložky právní moci na napadeném rozsudku Vrchního soudu v Praze. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že k zásahu orgánu veřejné moci došlo dne 12. 3. 2002, kdy Krajský soud v Ústí nad Labem vyznačil doložku právní moci na napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze. Objektivní jednoletá lhůta k podání ústavní stížnosti podle § 72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu tedy uplynula dne 12. 3. 2003. Protože však ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě až dne 11. 3. 2005, objektivní lhůta jednoho roku uplynula marně. Skutečnost, že stěžovatel podal k Ministerstvu spravedlnosti proti napadenému rozhodnutí dne 19.4.2002, tedy poté, co mu byl dle jeho tvrzení doručen dne 27.3.2002 spis Krajským soudem v Ústí nad Labem, podání označené jako dovolání a současně jako stížnost pro porušení zákona, nemá přitom vliv na běh lhůty pro podání ústavní stížnosti, neboť se nejedná o procesní prostředek k ochraně práva, jež má na mysli zákon o Ústavním soudu. Ústavní soud již opakovaně judikoval, že takovým prostředkem je výhradně ten, jež umožňuje efektivní obranu proti zásahu do ústavně zaručených práv a svobod (nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03). Musí jít především o prostředek v procesní dispozici stěžovatele, tedy prostředek, jež zákon poskytuje stěžovateli a nikoli jinému subjektu. Prostředek k ochraně práva musí být prostředkem účinným, musí tedy dovolit rozhodujícímu orgánu skutečně se zabývat obsahem podání a umožnit mu napadené rozhodnutí efektivně změnit, rozumí se, že nezávisle na vůli dotčeného orgánu (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 9/94).

Jak již bylo výše uvedeno, Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatele dle jejího obsahu jako stížnost směřující proti jinému zásahu orgánu veřejné moci. Pokud se však stěžovatel domáhá v petitu své ústavní stížnosti zrušení napadeného rozhodnutí, zde Ústavní soud nemohl přehlédnout, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je totiž její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a to jestliže nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení § 75 odst. 2 cit. zákona. Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice. Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti (pravomoci) jiných orgánů veřejné moci, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána, a zásah Ústavního soudu připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.

Dle ustanovení § 250s odst. 2 písm. b) o. s. ř. ve znění účinném do 31.12.2002 bylo možné ve věcech důchodového pojištění a důchodového zabezpečení podat proti pravomocnému rozhodnutí vrchního soudu dovolání, o němž rozhodne Nejvyšší soud. Pokud stěžovatel proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10.10.2000, sp. zn. 2 Cao 79/2000, dovolání nepodal, a to nejpozději ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy mu bylo napadené rozhodnutí vrchního soudu doručeno, nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3). Jakkoli mohlo dojít k pochybení Krajského soudu v Ústí nad Labem při vyznačení doložky právní moci na písemném vyhotovení napadeného rozhodnutí, tato skutečnost, respektive vyznačení nesprávného data nabytí právní moci rozhodnutí nemá v dané věci dopad na stanovení počátku běhu lhůty pro podání dovolání, neboť zákon takové účinky s datem nabytí právní moci rozhodnutí nespojuje. Ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. účinné ke dni 27.3.2002 odvozuje počátek běhu lhůty pro podání dovolání ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Co je považováno za den doručení vyplývá z příslušných ustanovení občanského soudního řádu. Pokud měl tedy stěžovatel zato, že mu bylo napadené rozhodnutí doručeno až dne 27.3.2002, (jak je uvedeno pokud nejasně v ústavní stížnosti, kde stěžovatel hovoří o doručení spisu), mohl, jak bylo výše uvedeno, podat proti tomuto rozhodnutí dovolání, dovolací soud by pak otázku včasnosti podání dovolání v dovolacím řízení posoudil. Stěžovatel se však nesprávně namísto toho domáhal přezkoumání rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2.12.1999, č. j. 14 Ca 1029/97-29, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10.10.2000, sp. zn. 2 Cao 79/2000 podáním ze dne 19.4.2002 označeným jako dovolání a současně jako stížnost pro porušení zákona adresovaným Ministerstvu spravedlnosti. Ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhá zrušení napadeného rozhodnutí, tak není ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přípustná.

Za tohoto stavu soudci zpravodaji nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako opožděný a nepřípustný návrh dle znění ust. § 43 odst. 1 písm. b), e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. října 2005

Ivana Janů soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.