I. ÚS 1453/11
I.ÚS 1453/11 ze dne 13. 8. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Pavla Hollandera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky Home Credit, a.s., se sídlem Moravské náměstí 249/8, 602 00 Brno, IČ: 26978636, zastoupené JUDr. Vladimírem Bulinským, advokátem se sídlem tř. Kpt. Jaroše 13, 602 00 Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 3. 2011, č. j. 3 VSPH 1217/2010-P3-7, a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 11. 2010, č. j. KSUL 44 INS 4027/2010-P3-2, a o návrhu na zrušení ustanovení § 177 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.

II. Návrh na zrušení ustanovení § 177 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, se odmítá.
Odůvodnění:

Stěžovatelka ústavní stížností navrhla zrušení v záhlaví uvedených usnesení Vrchního soudu v Praze, Krajského soudu v Ústí nad Labem a současně i zrušení ustanovení § 177 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů.

Ústavní soud nejprve zkoumal, zda návrh splňuje formální předpoklady k jeho projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zejména zda jsou splněny podmínky jeho přípustnosti.
Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Zmíněnými procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se potom ve smyslu § 72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky, s výjimkou výše uvedenou, a dále vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Ústavní soud z obsahu ústavní stížnosti zjistil, že stěžovatelka současně podala k Nejvyššímu soudu proti označenému usnesení Vrchního soudu v Praze dovolání, které je (jak Ústavní soud dotazem ověřil) vedeno pod sp. zn. 29 NSCR 36/2011 a nebylo o něm dosud rozhodnuto.

Judikatura Ústavního soudu se ustálila na názoru, že současné podávání dovolání a ústavní stížnosti nemá oporu v ustanoveních zákona o Ústavním soudu a navíc není řešením, které by vyhovovalo požadavku právní jistoty. Věcným projednáním ústavní stížnosti by mohlo dojít k vydání dvou rozdílných rozhodnutí v téže věci (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 234/11; obdobně usnesení sp. zn. IV. ÚS 393/06, kterým byla jako nepřípustná odmítnuta ústavní stížnost podaná souběžně s dovoláním).

Pokud tedy stěžovatelka svého práva podat mimořádný opravný prostředek využila, je nezbytné jí podané dovolání považovat za poslední procesní prostředek, které zákon k ochraně jejího práva poskytuje. Z této skutečnosti pak nelze než dovodit, že ústavní stížnost byla podána předčasně; jedná se tudíž o návrh nepřípustný podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s ustanovením § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Důvod k aplikaci ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) cit. zákona, jehož se stěžovatelka dovolává, shledán nebyl.

Za tohoto stavu, aniž by se zabýval meritem věci, Ústavní soud, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu] odmítl.

S ústavní stížností (akcesoricky) spojený návrh na zrušení výše uvedeného ustanovení právního předpisu Ústavní soud odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ustanovením § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud připomíná, že stejně rozhodl v obdobné stěžovatelčině věci (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1313/11); je proto zřejmé, že stejně jako v této věci odmítnutí ústavní stížnosti v souzené věci nemůže představovat denegatio iustitiae, či tvořit jakoukoliv překážku budoucího postupu stěžovatelky u obecných soudů. Stěžovatelce posléze svědčí nejen oprávnění napadnout ústavní stížností rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání a rozhodnutí předchozí, nýbrž též zachování lhůty (k podání ústavní stížnosti) podle ust. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. srpna 2012

Vojen Güttler, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.