I. ÚS 1451/09
I.ÚS 1451/09 ze dne 17. 12. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti KAPPEL, a.s., se sídlem v Praze 4, Ohradní 1424/2b, zastoupené JUDr. Monikou Linhartovou, advokátkou v Praze 1, Široká 6, proti výroku II a III usnesení Městského soudu v Praze č. j. 14 Co 56/2009-74 ze dne 26. března 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatelka proti výroku II a III usnesení Městského soudu v Praze č. j. 14 Co 56/2009-74 ze dne 26. března 2009, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení tak, že stěžovatelka jako žalobkyně je povinna nahradit žalovanému na této náhradě částku 22.700,- Kč (výrok II) a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III). Napadeným rozhodnutím bylo podle jejího názoru porušeno ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka zejména v následujících skutečnostech:

Stěžovatelka se v řízení vedeném pod sp. zn. 18 C 209/2007 u Obvodního soudu pro Prahu 4 žalobou ze dne 27. 6. 2007 domáhala určení neúčinnosti převodu specifikovaných nemovitostí, které třetí osoba (Ing. I. S.) převedla na žalovanou obchodní společnost KONT Svoboda, a. s. Žalobu odůvodňovala tím, že má vůči Ing. S. pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení, které mu vzniklo na její úkor.

Stěžovatelka uvedla, že pohledávka, kterou takto chtěla chránit, jí byla v době podání odpůrčí žaloby přiznána rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 28 C 432/2003 ze dne 12. 2. 2007 ve výši 939.769,- Kč s příslušenstvím spolu s náklady řízení ve výši 167.693,- Kč. Tvrdila, že převod nemovitosti byl učiněn se záměrem znemožnit uspokojení její pohledávky uplatňované v označeném řízení, protože Ing. S. v odvolání proti rozsudku, jímž mu bylo uloženo zaplatit tuto pohledávku, požádal o osvobození od soudních poplatků, neboť žádný majetek větší ceny nevlastní. Žalovaná se bránila proti žalobě tvrzením, že Ing. S. má další majetek, z něhož může pohledávku uhradit, avšak své tvrzení nedoložila. Žalovaná pouze prokázala, že Ing. S. dne 18. 3. 2008 zaplatil stěžovatelce částku 939.739,- Kč a dne 8. 4. 2008 dále zaplatil částku 293.414,- Kč. Rozsudek soudu prvního stupně ze dne 12. 2. 2007, sp. zn. 28 C 432/2003, jímž bylo rozhodováno o pohledávce stěžovatelky, byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 23 Co 549/2007-183 ze dne 13. 2. 2008 a současně bylo Ing. S. uloženo uhradit stěžovatelce na nákladech odvolacího řízení částku 69.847,- Kč.

Podle stěžovatelky na základě doloženého tvrzení žalované o zaplacení uvedených částek soud prvního stupně rozsudkem č. j. 18 C 209/2007-27 ze dne 9. dubna 2008 žalobu o určení neúčinnosti převodu nemovitosti zamítl (výrok I) a žalované nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok II) s odůvodněním, že ing. S. již zaplatil pohledávku stěžovatelky včetně příslušenství a nákladů řízení. Stěžovatelka však uvádí, že náklady řízení byly uhrazeny až dne 18. 4. 2008 (tedy po vydání rozsudku soudu prvního stupně). Vzhledem k tomu, že se zaplacením náhrady nákladů řízení stala žaloba neopodstatněnou, vzala ji stěžovatelka v průběhu odvolací lhůty podáním ze dne 19. 5. 2008 zpět. Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením č. j. 18 C 209/2007-43 ze dne 16 září 2008 zrušil svůj předchozí rozsudek č. j. 18 C 209/2007-27 ze dne 9. dubna 2008 a řízení zastavil; současně uložil žalované zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku 21.800,- Kč, protože shledal, že stěžovatelka podala žalobu důvodně. Toto usnesení soudu prvního stupně bylo zrušeno usnesením Městského soudu v Praze č. j. 14 Co 403/2008-55 ze dne 16. října 2008 a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení s tím, aby bylo zjištěno stanovisko žalované ke zpětvzetí žaloby a rozhodnuto o nákladech řízení podle zásad procesního zavinění.

Obvodní soud pro Prahu 4 následně usnesením č. j. 18 C 209/2007-60 ze dne 19. ledna 2009 rozhodl znovu tak, že výše uvedený rozsudek zrušil a řízení zastavil přes nesouhlas žalované se zpětvzetím žaloby. Uložil dále žalované povinnost nahradit stěžovatelce na nákladech řízení částku 23.100,- Kč a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů v odvolacím řízení. K odvolání obou účastníků (u stěžovatelky pouze do výroku o náhradě nákladů řízení) Městský soud v Praze napadeným usnesením 14 Co 56/2009-74 ze dne 26. března 2009 usnesení soudu prvního stupně ve výroku o zrušení rozsudku a zastavení řízení potvrdil, ve výroku o nákladech řízení změnil tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalované na této náhradě částku 22.700,- Kč a rozhodl, že nikdo z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Stěžovatelka tvrdí, že odvolací soud napadeným rozhodnutím porušil její právo na spravedlivý proces, protože extrémně vybočil z pravidel upravujících toto řízení a porušil i zásadu předvídatelnosti soudního rozhodnutí. Poukázala na to, že i soud prvního stupně konstatoval, že žaloba byla podána důvodně, a zdůraznila, že v důvodně podané žalobě, jež byla vzata zpět bezprostředně poté, co Ing. S. její pohledávku (která v době rozhodnutí o žalobě byla i vykonatelná) dobrovolně uhradil, nelze spatřovat procesní zavinění na zastavení řízení na její straně. Odvolacímu soudu vytýká, že přehlédl, že žaloba byla vzata zpět nikoliv na základě zamítavého rozsudku soudu prvního stupně, ale proto, že ing. S. uhradil i poslední dlužnou částku (náklady řízení) poté, co již byl zamítavý rozsudek vydán.

Stěžovatelka dále namítá, že není správný ani závěr odvolacího soudu, že až do vydání zamítavého rozsudku ve věci neměla vymahatelnou pohledávku; stěžovatelka totiž svým podáním ze dne 8. 4. 2008 založila do spisu stejnopis potvrzujícího rozsudku městského soudu ze dne 13. 8. 2008, jímž jí byla v řízení o dlužné pohledávce přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení a doložila, že tyto náklady jí Ing. S. uhradil (včetně nákladů řízení před soudem prvního stupně). Uvedenou skutečnost stěžovatelka opakovaně v řízení zdůrazňovala stejně jako i údaj o nabytí právní moci rozsudku odvolacího soudu v řízení o její pohledávce (pozn.: právní moci tento rozsudek nabyl dne 27. 3. 2008). Stěžovatelka poukazuje na to, že pokud odvolací soud odůvodnil svůj závěr okolnostmi, které jsou v rozporu s obsahem spisu, nejedná se o odůvodnění řádné a přesvědčivé, neboť vykazuje znaky libovůle a nahodilosti.

Dále stěžovatelka tvrdí, že k porušení jejího práva na spravedlivý proces došlo i tím, že jí odvolací soud nevytvořil potřebný procesní prostor k tomu, aby jí byl zpřístupněn právní názor odvolacího soudu na věc a aby se tak jeho rozhodnutí stalo předvídatelným - § 118a odst. 2 o. s. ř. Porušením této povinnosti bylo stěžovatelce přinejmenším znemožněno předložit odvolacímu soudu důkaz (rozsudek Městského soudu v Praze v řízení o její pohledávce, opatřený doložkou právní moci), z něhož je zřejmé, že v době rozhodnutí o žalobě, tj. dne 9. 4. 2008 již stěžovatelka měla pohledávku za ing. S. přiznanou pravomocným a vykonatelným rozhodnutím.

Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud rozhodnutí Městského soudu v Praze v napadených výrocích zrušil.

II. Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení byly vzaty v úvahu všechny skutečnosti, které jsou z hlediska rozhodnutí o zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby a o nákladech řízení mezi účastníky rozhodující. Odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně podle zásady procesního zavinění a výklad tohoto zákonného ustanovení odpovídá ustálené judikatuře. Uložení povinnosti stěžovatelce nahradit náklady řízení žalované na základě posouzení důvodu zastavení řízení ve smyslu ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř. neznamená, že by tím bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces. Za tohoto stavu nevzal Ústavní soud uvedené vyjádření za základ svého rozhodnutí, neboť nic nového - oproti napadenému rozhodnutí - nepřinášelo.

III. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 18 C 209/2007 vedený u Obvodního soudu pro Prahu 4. Ze spisu zjistil, že stěžovatelka v ústavní stížnosti přesně rekapitulovala průběh sporu o odpůrčí žalobě, kterou jako žalobkyně podala proti žalované obchodní společnosti KONT Svoboda, a. s.

Ve vztahu k předmětu ústavní stížnosti - tj. k náhradě nákladů řízení, kterou je stěžovatelka podle napadeného rozhodnutí povinna uhradit žalované, Ústavní soud doplňuje potřebné údaje z odůvodnění napadeného rozhodnutí a rozhodnutí jim předcházejících následovně.

Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 18 C 209/2007-43 ze dne 16. září 2008 byla stěžovatelce přiznána náhrada nákladů ve výši 21.800,- Kč. Soud prvního stupně ve vztahu k náhradě nákladů řízení uvedl, že rozhodoval podle ustanovení § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř., podle něhož je povinen hradit náklady řízení žalovaný, byl-li pro chování žalovaného vzat zpět návrh, který byl podán důvodně. Prohlásil, že v tomto případě se jednalo o důvodně podaný návrh a po dodatečném splnění povinnosti je tedy žalovaný povinen nahradit stěžovatelce náklady řízení.

Citované usnesení soudu prvního stupně bylo zrušeno usnesením Městského soudu v Praze č. j. 14 Co 403/2008-55 ze dne 16. října 2008. Odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že soud prvního stupně pochybil, jestliže k návrhu stěžovatelky rozhodoval o zrušení svého rozsudku a zastavení řízení, aniž by byl zjistil, zda na straně žalovaného nejsou vážné důvody, pro které by žalovaný se zpětvzetím žaloby nesouhlasil. Soudu prvního stupně uložil, aby zjistil stanovisko žalovaného ke zpětvzetí žaloby a v návaznosti na to o návrhu stěžovatelky znovu rozhodl. Současně tomuto soudu také uložil, aby znovu rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů podle zásad procesního zavinění ve smyslu ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř.

Obvodní soud pro Prahu 4 napadeným usnesením č. j. 18 C 209/2007-60 ze dne 19. ledna 2009 ve věci rozhodl stejně jako v předchozím usnesení ze dne 16. 8. 2998; o nákladech řízení rozhodl tak, že stěžovatelce přiznal jejich náhradu ve výši 23.100,- Kč. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení odůvodnil shodně jako v předchozím citovaném usnesení.

Napadeným usnesením č. j. 14 Co 56/2009-74 ze dne 26. března 2009 Městský soud v Praze změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalované částku 22.700,- Kč jako náhradu nákladů řízení a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí k otázce náhrady nákladů řízení uvedl, že zavinění je třeba posuzovat výlučně z procesního hlediska, tj. podle procesního výsledku. Z tohoto hlediska vzal-li žalobce (stěžovatelka) žalobu zpět po té, co byl ve věci vydán zamítavý rozsudek, procesně zavinil, že řízení muselo být zastaveno a z obsahu spisu nevyplývá, že by jinak důvodně podaná žaloba byla vzata zpět pro chování žalovaného. Pohledávku totiž uhradila stěžovatelce třetí osoba, nikoliv žalovaný; dále z obsahu spisu vyplývá, že stěžovatelka od podání žaloby až do vydání zamítavého rozsudku ve věci neměla vymahatelnou pohledávku ve smyslu ustanovení § 42a občanského zákoníku, tj. takovou, pro kterou má již vymožen titul pro výkon rozhodnutí. Pohledávku měla stěžovatelka přiznánu rozsudkem, proti kterému se Ing. S. jako žalovaný odvolal a posléze pohledávku uhradil ještě před právní mocí rozsudku. Z uvedeného vyplývá, že žalobu není možné považovat ani za důvodně podanou.
IV. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jádrem ústavní stížnosti je posouzení procesní otázky, tj. rozhodnutí o náhradě nákladů řízení z hlediska procesního zavinění podle ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř.

K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující závěr o porušení jeho základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98 ze dne 1. 11. 1999, sp. zn. II. ÚS 130/98 ze dne 27. 5. 1998, sp. zn. I. ÚS 30/02 ze dne 4. 2. 2003, sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002, sp. zn. III. ÚS 255/05 ze dne 13. 10. 2005, sp. zn. III. ÚS 2125/09 ze dne 24. 9. 2009); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pak pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení z interpretačních standardů, jež jsou v soudní praxi obecně respektovány, a představuje tím nepředvídatelnou výkladovou libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.

V předmětné věci odvolací soud při posouzení náhrady nákladů řízení reflektoval procesní postavení účastníků řízení tak, jak to i uložil soudu prvního stupně. Vycházel z podmínek podání tzv. odpůrčí žaloby podle ustanovení § 42a občanského zákoníku, který v ustanovení odstavce 1 stanoví: "Věřitel se může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné. Toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok proti dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen." Z uvedeného jednoznačně vyplývá, že k tomu, aby odpůrčí žaloba mohla být podána, je nezbytné, aby pohledávka věřitele byla vymahatelná, což - jak vyplývá ze spisu - v daném případě splněno nebylo, protože v době podání odpůrčí žaloby stále probíhalo jiné řízení (srov. Obvodní soud pro Prahu 4 sp. zn. 28 C 432/2003), které ještě nebylo pravomocně ukončeno. Ze spisu dále jednoznačně plyne, že před pravomocným ukončení uvedeného sporu o pohledávku stěžovatelky byl její základ - dlužná pohledávka - uhrazena, což vedlo původně k zamítavému rozsudku soudu prvního stupně v předmětné věci, do níž ústavní stížnost směřuje.

Vzhledem k těmto skutečnostem nemohl Ústavní soud přisvědčit názoru stěžovatelky, že Městský soud v Praze rozhodl v rozporu s obsahem spisu a že jeho rozhodnutí vykazuje znaky libovůle a nahodilosti.

Stěžovatelka rovněž namítala, že jí městský soud nevytvořil prostor k uplatnění námitek vůči jeho právnímu názoru a nepoučil ji ve smyslu ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř., čímž její právo na spravedlivý proces také porušil.

Ústavní soud v souvislosti s touto námitkou poukazuje na svou ustálenou rozhodovací praxi, podle níž postup soudu podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. výslovně spojuje s rozhodováním o náhradě nákladů řízení podle ustanovení § 150 o. s. ř. V této souvislosti lze poukázat zejména na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 828/06 ze dne 6. 2. 2007, v němž je vysloveno, že: "Součástí práva na spravedlivý proces je vytvoření prostoru pro to, aby účastník řízení mohl účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat. Tento požadavek (vyplývající v obecné rovině z práva na fair proces) je třeba uplatnit též při rozhodování soudu o náhradě nákladů řízení, které je integrální součástí soudního řízení jako celku. Jinak řečeno, z práva na spravedlivý proces vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle § 150 o. s. ř., pokud obecný soud takový postup případně zvažuje, a vznášeli případná tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit."

K tomuto závěru se připojil Ústavní soud např. i v nálezu sp. zn. III. ÚS 1378/07 ze dne 31. 10. 2007 a doplnil, že: "k takovému postupu obecný soud výslovně zavazuje i ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř., podle kterého má soud v případě jiného právního názoru, než je názor účastníka řízení, jej poučit a vyzvat k vylíčení rozhodných skutečností, které jsou relevantní pro úvahy soudu." K obdobnému závěru dospěl Ústavní soud i v nálezu sp. zn. IV. ÚS 215/09 ze dne 3. března 2009.

Z uvedených právních názorů Ústavního soudu vyplývá, že s aplikací ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. je nutno počítat tam, kde je rozhodování o nákladech řízení vázáno na zvláštní okolnosti, které spočívají v osobě účastníka řízení a které mohou vyvolat - jsou-li uplatňovány a soud musí jejich akceptaci uvážit - protiagrumenty druhého účastníka řízení, jež soud musí rovněž vzít v úvahu. V předmětné věci se však o takovou situaci nejednalo. Městský soud v Praze při rozhodování o nákladech řízení postupoval důsledně podle procesněprávní situace tak, jak vyplývala ze spisu a z hmotného práva aplikovaného v daném případě. Ústavní soud nemůže přistoupit ani na námitku stěžovatelky, že změněné rozhodnutí bylo přijato až v odvolacím řízení a že nebyl prostor pro uplatnění jejích tvrzení. Ze spisu vyplývá, že soud prvního stupně opakovaně rozhodoval o nákladech řízení poté, co bylo jeho předchozí rozhodnutí zrušeno Městským soudem v Praze, který také zavázal soud prvního stupně, aby o nákladech řízení rozhodl podle zásad procesního zavinění v souladu s ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř. a stěžovatelka tedy měla možnost svou argumentaci doplnit jak při dalším rozhodnutí soudu prvního stupně, tak i v řízení odvolacím. Za tohoto stavu nelze tedy označit napadené rozhodnutí městského soudu ani za rozhodnutí, které by bylo ve smyslu judikatury Ústavního soudu rozhodnutím překvapivým

Proto dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny zjevně nedošlo.

Ústavnímu soudu tedy nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. prosince 2009

František Duchoň v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.