I. ÚS 145/05
I.ÚS 145/05 ze dne 7. 6. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Vojena Güttlera a Pavla Rychetského, ve věci ústavní stížnosti JUDr. D. C., zastoupené Mgr. Luďkem Žambůrkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Na Hřebenkách 12, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. července 2004 č. j. 11 C 398/2003-43 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2005 č. j. 21 Co 467/2004-54, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 5 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a společnosti Pražské vodovody a kanalizace, a. s., zastoupené JUDr. Josefem Holubem, advokátem se sídlem v Kladně, jako vedlejším účastníkem, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se návrhem, doručeným Ústavnímu soudu dne 15. března 2005, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 5, kterým jí byla uložena povinnost uhradit vedlejšímu účastníku (žalobkyni) částku 12.537,- Kč s příslušenstvím (a náhradu nákladů řízení), a rozhodnutí Městského soudu v Praze, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Má za to, že soudy v řízení nepostupovaly ve shodně s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť skutečnosti, které byly mezi účastníky sporné, nebyly spolehlivě zjištěny (§ 6 o. s. ř.). I přes procesní aktivitu stěžovatelky nebyly před soudem prvního stupně ani před soudem odvolacím provedeny jí navrhované důkazy, přestože bylo usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 vedlejšímu účastníku uloženo předložit doklady o skutečnostech vztahujících se k platbám za vodné a stočné za garáže v blízkosti domu stěžovatelky (o nichž má stěžovatelka za to, že byly neoprávněně přičteny k úhradě jí), tyto předloženy nebyly a soud prvního stupně na jejich předložení v rozporu se svým usnesením netrval, při svém rozhodování je pominul i odvolací soud. Stěžovatelka namítá, bez další ústavněprávní argumentace, že jí nelze upřít právo zjistit skutečný stav plateb za odběr služeb, jež jsou jí ukládány z titulu vlastnických práv. Dle stěžovatelky bylo rovněž porušeno právo vyplývající z čl. 3 odst. 3 Listiny. Navrhuje tedy, aby obě uvedená rozhodnutí byla Ústavním soudem zrušena.

K výzvě Ústavního soudu k vyjádření Obvodní soud pro Prahu 5 i Městský soud v Praze odkázaly na odůvodnění svých stížností napadených rozhodnutí. Městský soud v Praze dále popřel, že by v řízení byla porušena práva stěžovatelky.

Vedlejší účastník prostřednictvím svého právního zástupce ve svém vyjádření k ústavní stížnosti rovněž popřel, že by došlo k porušení práv stěžovatelky. Dle něj neúspěch stěžovatelky v řízení nelze přičítat chybnému postupu soudů, nýbrž tomu, že se jí jako žalované nepodařilo prokázat nedůvodnost nároku uplatňovaného vedlejším účastníkem, vystupujícím v řízení před soudem prvního a druhého stupně jako žalobce. Soud prvního stupně provedl dokazování dle vedlejšího účastníka v širším rozsahu, než bylo s ohledem na hmotněprávní úpravu (vyhl. č. 144/1978 Sb., účinnou do 31. 12. 2001) nezbytné; vedlejší účastník musel předložit i faktury za období předcházející i následující po obdobní rozhodném. Naproti tomu žalované se nepodařilo žalobcem (vedlejším účastníkem) prokázané skutečnosti nijak vyvrátit. Pokud se stěžovatelka domnívala, že množství vody naměřené vodoměrem a následně vyúčtované neodpovídá reálné spotřebě, měla uplatnit postup dle § 20 odst. 4 vyhlášky č. 144/1978 Sb., v tehdy platném znění. Této možnosti však nevyužila, ačkoliv na ni byla vedlejším účastníkem upozorněna. Vedlejší účastník tak má za to, že nedošlo k porušení ust. § 6 o. s. ř. ani žádného z ustanovení hlavy páté Listiny. Tvrzení stěžovatelky o porušení čl. 3 odst. 3 Listiny dle něj není nijak odůvodněno, proto se k němu nemůže vyjádřit. Navrhl tedy zamítnutí stížnosti a zároveň vznesl návrh na úhradu nákladů řízení.

Ústavní soud si k posouzení věci vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 11 C 398/2003, z nějž zjistil, že vedlejší účastník v řízení před Ústavním soudem podal dne 25. srpna 2003 návrh na vydání platebního rozkazu (žalobu) o 12.537,- Kč s příslušenstvím jako nedoplatku žalované (vlastnici nemovitosti - odběrního místa) na úhradách vodného a stočného za období od 11. dubna 2001 do 11. října 2001. Stěžovatelka (žalovaná) tvrdila, že žalovaná částka neodpovídá skutečnému odběru vody, nýbrž je v ní zahrnuta i platba za odběr jiného přípojného místa (za 14 garáží postavených v blízkosti domu stěžovatelky).

Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl ve věci ústavní stížností napadeným rozsudkem, jímž žalobě zcela vyhověl. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Oba soudy přitom vycházely ze zjištění, že stěžovatelka měla se žalobcem (vedlejším účastníkem) uzavřenu smlouvu o dodávce vody a odvádění vod kanalizací, nejméně od roku 1997 dosud, ke specifikovanému odběrnímu místu, tedy že je dle § 16 odst. 2 vyhl. č. 144/1978 Sb. odběratelkou vody. Stav spotřeby na vodoměru přitom ze strany stěžovatelky zpochybněn nebyl a stěžovatelka přes zaslanou výzvu vystavenou fakturu na žalovanou částku neuhradila. Stran námitky započtení spotřeby jiného odběrního místa, ač bylo označenou touže adresou, dospěly soudy k závěru, že šlo o dvě odběrní místa s vlastními evidenčními a technickými čísly a se samostatnými vodoměry, přičemž opak (tj. tvrzení stěžovatelky o zápočtu odběru) se stěžovatelce prokázat nepodařilo.

Ústavní soud dospěl k závěru, že stížnost splňuje podmínky předepsané zákonem o Ústavním soudu [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 2, 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] a jako takovou ji v intencích namítaného porušení práv stěžovatelky přezkoumal.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka pouze opakuje námitky již uplatněné v řádném soudním řízení a polemizuje zejména se skutkovými závěry, které přijaly jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud ve stížností napadených rozhodnutích. V tomto směru tvrzení v ústavní stížnosti nepřinášejí do posuzované věci nic nového, neboť uvedené námitky byly předmětem úvah rozhodování v předchozím řízení a oba obecné soudy se s nimi řádně a obsáhle vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Tvrzení stěžovatelky uvedená již v řízení před obecnými soudy a opakovaná v ústavní stížnosti ji neposunují do ústavně právní roviny a ústavní stížnost tak postrádá jakoukoliv relevantní ústavněprávní argumentaci. Ústavní soud je nucen připomenout, že jeho úkolem je pouze ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a nikoliv "běžné" zákonnosti. Přestože je součástí soudní moci, upravené v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto ani nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi prováděné dokazování ani právní závěry na jeho základě učiněné, pokud tím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů. Ústavní soud tedy není zásadně povolán ani k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel.

Stěžovatelka nijak rozpor s ustanoveními hlavy páté Listiny nekonkretizovala, neuvedla, které z práv mělo být postupem obecných soudů porušeno. Základní práva zakotvená v této části Listiny souhrnně zakotvují principy soudní a jiné právní ochrany, mezi něž patří právo na spravedlivý proces (č. 36 odst. 1 Listiny), právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. 2 Listiny), právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím (čl. 36 odst. 3 Listiny), právo na právní pomoc (čl. 37 odst. 2 Listiny), rovnost účastníků v řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny), právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1) a právo na projednání věci bez průtahů (čl. 38 Listiny). Tato práva ve svém celku garantují spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Právo na spravedlivý proces však podle konstantní judikatury Ústavního soudu není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení, tj. že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotně právním poměrům. Jestliže bylo zjištěno, stěžovatelku je třeba jak z hlediska uzavřené smlouvy, tak z hlediska příslušného ustanovení tehdy platného obecně závazného právního předpisu považovat za osobu povinnou k úhradě platby za vodné a stočné podle číselných údajů na měřicím zařízení (vodoměru) a jestliže se nepodařilo prokázat, že by vyúčtování neodpovídalo údajům na tomto měřícím zařízení (které nebyly zpochybněny), je závěr obou soudů ústící v tomu odpovídající rozhodnutí v souladu požadavky hmotného práva. Ústavní soud považuje za vhodné na tomto místě připomenout, že řízení o žalobě o úhradu peněžité pohledávky z kupní smlouvy (příp. vzniklé na základě zákona) je řízením sporným, v němž se plně uplatňuje zásada projednací, jejíž podstatou je procesní povinnost stran sporu povinnost tvrdit rozhodné skutečnosti (břemeno tvrzení) a zároveň povinnost navrhnout k jejich prokázání těchto tvrzení důkazy (břemeno důkazní). Dle ustáleného výkladu tohoto institutu důkazní břemeno stíhá vždy toho účastníka, v jehož zájmu je, aby určitá skutečnost, rozhodná podle hmotného práva a účastníkem tvrzená, byla v řízení prokázána v tom smyslu, aby ji soud uznal za pravdivou. Důsledkem toho, že tvrzení účastníka (bez ohledu na to, zda je žalovaným či žalobcem ve sporu) není prokázáno, je pro účastníka nepříznivé rozhodnutí (viz Bureš, Drápal, Krčmář: Občanský soudní řád. Komentář - II. díl. C. H. Beck, Praha 2003, str. 453). Zda a nakolik byly rozhodné skutečnosti prokázány, je pak plně na úvaze rozhodujícího soudu. Ústavní soud v tomto ohledu namítaná pochybení neshledal.

Obecné soudy v tomto případě provedly dokazování, které plně odpovídalo požadavkům práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny, a jehož provedení ostatně ani stěžovatelkou zpochybněno nebylo, a v rámci nezávislého soudního rozhodování na zjištěný skutkový stav zcela ústavně konformním způsobem aplikovaly příslušná ustanovení platného práva. Důkazy, jejichž nepředložení stěžovatelka namítá, aniž by přitom zároveň před obecnými soudy nebo nyní uvedla, jaké skutečnosti jimi hodlá prokazovat, totiž před soudem prvního stupně v zásadě provedeny byly (při jednání konaném dne 15. června 2004 a 21. července 2004 - č. l. 39, 40 spisu). Nelze považovat za porušení základních práv stěžovatelky, jestliže rozhodnutí soudu neodpovídalo názorům stěžovatelky, zejména jestliže podstata ústavní stížnosti spočívá toliko v polemice se skutkovými závěry obecných soudů. Ústavní soud z tohoto pohledu neshledal důvod pro zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí. Tvrzení stěžovatelky o porušení jí uváděných chráněných základních práv a svobod jeví se Ústavnímu soudu jako účelové, bez jakékoliv opodstatněnosti a jejich porušení nebylo shledáno.

Vzhledem k tomu, že stěžovatelka mimo nesouhlas s právními závěry obecného soudu neuvedla nic, co by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu, nezbylo než ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.

Ústavní soud nevyhověl návrhu vedlejšího účastníka na náhradu nákladů řízení. Z hlediska konstantní judikatury Ústavního soudu dle ust. § 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu je pravidlem úhrada vlastních nákladů řízení samotnými účastníky nebo vedlejšími účastníky. Náhradu nákladů ve smyslu § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu pak lze uložit pouze v odůvodněných případech, např. jako určitou sankci vůči tomu účastníku řízení, který svým postupem zásah do základních práva vyvolal (viz. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 53/97, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 13, n. č. 26, C. H. Beck, Praha 1999, str. 196). Ústavní soud neshledal, že by v daném případě byly dány podmínky pro uplatnění tohoto, jinak výjimečného postupu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. června 2005

Ivana Janů předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.