I. ÚS 1435/12
I.ÚS 1435/12 ze dne 7. 1. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Pavla Janáka, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Planetou, advokátem, se sídlem Americká 15, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2012 č. j. 33 Cdo 2957/2011-125, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2011 č. j. 31 Co 41/2011-99 a rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 29. 9. 2010 č. j. 5 C 115/2010-76, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha - východ jako účastníků řízení a Lenky Novotné, zastoupené JUDr. Petrem Pustinou, advokátem, se sídlem Olivova 116, Říčany, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"); napadený rozsudek Krajského soudu v Praze je pak též rozporný s čl. 95 Ústavy.

2. Rozsudkem Okresního soudu Praha - východ ze dne 29. 9. 2010 č. j. 5 C 115/2010-76 byla zamítnuta žaloba stěžovatele a stanovena mu povinnost uhradit žalované (vedlejší účastnici) náklady řízení. Svou žalobou se stěžovatel domáhal na vedlejší účastnici zaplacení částky 112.609 Kč s příslušenstvím jako ceny za rekonstrukci kuchyňské linky a související instalační a stavební práce provedené stěžovatelem v bytě vedlejší účastnice, eventuálně zaplacení této částky v rámci vydání bezdůvodného obohacení. Okresní soud však dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by vedlejší účastnice sama u stěžovatele objednala kuchyňskou linku a instalované elektrospotřebiče, respektive že by mezi účastníky řízení byla uzavřena písemná či ústní smlouva o dílo a smlouva kupní. Svědeckými výpověďmi naopak podle okresního soudu bylo prokázáno, že kuchyňská linka a elektrospotřebiče byly vedlejší účastnici poskytnuty jako odměna za vykonanou práci (dar) ze strany zástupce stěžovatele (obecného zmocněnce) v řízení před okresním a krajským soudem, pro nějž vedlejší účastnice v předmětné době pracovala. K odvolání stěžovatele byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2011 č. j. 31 Co 41/2011-99 napadený rozsudek okresního soudu potvrzen, vyjma rozhodnutí o výši náhrady nákladů řízení vedlejší účastnice v řízení před okresním soudem. Následné stěžovatelovo dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2012 č. j. 33 Cdo 2957/2011-125, neboť napadený rozsudek krajského soudu neměl ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud přitom zejména potvrdil závěr odvolacího soudu o nedostatku pasivní věcné legitimace vedlejší účastnice, která si u stěžovatele kuchyňskou linku neobjednala a její byt byl pouze místem plnění sjednaným mezi stěžovatelem a jeho obecným zmocněncem v řízení před okresním a krajským soudem.

3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítl, že řízení před obecnými soudy v jeho věci nebylo vedeno v souladu s ústavními principy a že je nelze jako celek pokládat za spravedlivé. Stěžovatel blíže poukázal na podle něj vzájemně rozporuplná a zavádějící vyjádření vedlejší účastnice i všech obecných soudů zejména ohledně titulu poskytnutí kuchyňské linky vedlejší účastnici obecným zmocněncem stěžovatele (dar či odměna za práci), na již dříve namítané chyby v protokolaci z ústních jednání okresního soudu a na zjevnou nepravdivost svědeckých výpovědí v řízení před okresním soudem. Stěžovatel trval na tom, že se před obecnými soudy domáhal úhrady za zhotovené dílo, které v bytě vedlejší účastnice na její objednávku a s jejím souhlasem zhotovil a instaloval, přičemž pokud vedlejší účastnice daný smluvní vztah zpochybňuje, je vlastní vinou v pozici osoby, která se bezdůvodně obohatila ke škodě stěžovatele. Stěžovatel též vytkl okresnímu soudu, že se zcela nezabýval jeho podáním, jímž byl žalobní návrh rozšířen o vydání bezdůvodného obohacení, jakož i neprovedení důkazů, které stěžovatel ve svých podáních navrhoval; krajskému soudu pak vytkl neúplné vyhodnocení důkazů v řízení provedených.

4. K ústavní stížnosti se k výzvě Ústavního soudu vyjádřily rovněž obecné soudy jako účastníci řízení a vedlejší účastnice řízení. Nejvyšší soud, krajský soud ani okresní soud nesouhlasily se stěžovatelem tvrzeným porušením jeho základních práv a setrvaly na závěrech uvedených ve svých rozhodnutích. Vedlejší účastnice řízení ve svém vyjádření rozporovala některá stěžovatelova tvrzení a upozornila na účelovost některých jeho námitek, včetně těch vztahujících se k protokolaci. Poukázala též na skutečnost, že stěžovatelova ústavní stížnost nepřináší nová tvrzení oproti těm, jež stěžovatel uplatňoval již v řízení před obecnými soudy, přičemž tato tvrzení nemají žádné opodstatnění v provedeném dokazování. Vedlejší účastnice je přesvědčena o správnosti napadených rozhodnutí, v nichž se soudy danou věcí zabývaly pečlivě a jež obsahují dostatečné, jednoznačné a srozumitelné odůvodnění.
5. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i účastníků a vedlejší účastnice řízení, obsah napadených rozhodnutí obecných soudů, jakož i obsah vyžádaného soudního spisu Okresního soudu Praha-východ sp. zn. 5 C 115/2010 a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

7. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

8. Stěžovatel se domnívá, že právě řízení před obecnými soudy v jeho věci nebylo jako celek spravedlivé. Jádro stěžovatelovy stížnosti přitom směřuje proti hodnocení důkazů a jednotlivých tvrzení účastníků řízení ze strany obecných soudů, a to zejména ohledně (existence) právního vztahu mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí řízení. V této souvislosti Ústavní soud musí připomenout svou ustálenou judikaturu, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v § 132 občanského soudního řádu. Pokud obecný soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit hodnocení důkazů" jím provedené. Pouze pokud by Ústavní soud zjistil očividný rozpor mezi skutkovými zjištěními vyplývajícími z důkazů provedených v řízení před obecnými soudy a právními závěry, jež z nich obecné soudy dovodily, musel by konstatovat porušení zásad spravedlivého procesu ve smyslu hlavy páté Listiny a čl. 90 Ústavy (viz např. nález sp. zn I. ÚS 101/97 ze dne 11. 3. 1999, N 40/13 SbNU 287, odkazující též na nález sp. zn. I. ÚS 287/96; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz).

9. K takové situaci ovšem v posuzovaném případě nedošlo. Všechna napadená rozhodnutí obecných soudů obsahují dostatečná, konkrétní a logická odůvodnění, z nichž je patrné, k jakým skutkovým zjištěním v řízení došlo a jaké právní závěry z těchto vyplynuly. Ústavní soud neshledal žádnou vnitřní rozpornost napadených rozhodnutí ani jejich rozpor se skutečnostmi obsaženými v soudním spise. Nad rámec toho Ústavní soud podotýká, že stěžovatel ve značné části své ústavní stížnosti poukazoval na neujasněnost titulu, na jehož základě byly vedlejší účastnici kuchyňská linka a další práce poskytnuty, respektive jestli stěžovatelovo dílo bylo ze strany jeho obecného zmocněnce v řízení před obecnými soudy "darem" nebo "odměnou za práci" pro vedlejší účastnici řízení. V řízení před obecnými soudy nicméně primárně nešlo o specifikaci vztahu mezi vedlejší účastnicí a obecným zmocněncem stěžovatele, nýbrž o zjištění a určení vztahu mezi stěžovatelem samým a vedlejší účastnicí. Všechny obecné soudy přitom shodně a přesvědčivě dospěly k závěru, že vedlejší účastnice nebyla objednatelkou kuchyňské linky a dalších prací od stěžovatele, tudíž ani nemohla být pasivně věcně legitimovanou ve sporu o zaplacení požadované částky za toto stěžovateli. Ústavní soud nemá uvedenému závěru obecných soudů co vytknout.

10. Pokud pak stěžovatel namítal libovůli krajského soudu vycházející z neúplného vyhodnocení důkazů z jeho strany, pak Ústavní soud předně musí konstatovat, že tato námitka je příliš obecná a není zřejmé, co přesně má stěžovatel na mysli, tedy jaké důkazy krajský soud údajně opomněl vyhodnotit. Ústavní soud tak může konstatovat jen v obecné rovině, že řízení před obecnými soudy je v tomto ohledu při rozhodování o ústavní stížnosti třeba posuzovat jako celek, tj. brát v úvahu výsledky řízení ve všech třech instancích a všechna napadená rozhodnutí. V dané věci Ústavní soud neshledal, že by krajský soud svým rozhodnutím vybočil z mezí svého přezkumu dle ustanovení občanského soudního řádu; ostatně krajský soud výslovně uvedl, že se ztotožňuje se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právními závěry z nich vyplývajícími. Dále stěžovatel v ústavní stížnosti namítl také postup okresního soudu, který neprovedl důkazy jím navrhované. K tomu Ústavní soud uvádí, že tuto námitku, a to opět obecnou, neboť není zřejmé, o které konkrétní důkazy se má jednat, stěžovatel zmiňoval již ve svém odvolání a též krajský soud na ni ve svém rozsudku reagoval a zcela uspokojivě ji vypořádal.

11. Stěžovatel dále brojil proti nezohlednění rozšíření žalobního petitu v řízení před okresním soudem, a tedy neposouzení jeho nároku proti vedlejší účastnici coby nároku z bezdůvodného obohacení. K tomu však Ústavní soud nemůže než odkázat na to, co již uvedl výše, totiž že při posuzování ústavní stížnosti je třeba zásadně řízení před obecnými soudy vnímat jako celek, a tudíž pokud určitý nedostatek v rozhodnutí či postupu jednoho soudu je následně v souladu se zákonem zhojen rozhodnutím či postupem soudu vyššího v tomtéž řízení, nelze mít takovou situaci, jakož ani samotný nedostatek v rozhodnutí či postupu prvního soudu za protiústavní. V nyní posuzované věci se přitom stěžovatelovým tvrzením o bezdůvodném obohacení zabýval krajský soud ve svém rozhodnutí, v němž sice stručně, ale dostatečně a srozumitelně odůvodnil, proč v daném případě na straně vedlejší účastnice k bezdůvodnému obohacení dojít nemohlo.

12. Konečně pak stěžovatel napadal také nesprávnou protokolaci v řízení před okresním soudem, konkrétně při jednáních dne 14. 7. 2010 a dne 8. 9. 2010. Námitky proti protokolaci stěžovatel vznesl již v řízení před okresním soudem, který se pak s nimi vypořádal v odůvodnění svého konečného rozsudku. Byť je odůvodnění okresního soudu v této části poměrně lakonické, Ústavní soud jej v dané věci považuje za dostatečné a respektuje závěr okresního soudu, že nebyly shledány důvody k úpravě protokolace, proti které nebyly v jednací síni vzneseny námitky. Ani postup okresního soudu co do protokolace tak nelze označit jako libovolný či jinak protiústavní.

13. S ohledem na shora uvedené Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele ani do základních ústavních principů spravedlivého procesu, a podanou ústavní stížnost tak odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. ledna 2014

Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.