I. ÚS 1425/12
I.ÚS 1425/12 ze dne 23. 7. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky jménem V. T. Y. H., zastoupené Mgr. Ilonou Sedlákovou, advokátkou, se sídlem Příkop 8, 602 00 Brno 2, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 92 T 129/2010, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 8 To 565/2010, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 5 Tdo 823/2011, za účasti Městského soudu v Brně, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 4. 2012, stěžovatelka napadla rozsudek Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 92 T 129/2010 (dále jen "rozsudek"), kterým byla uznána vinnou přečinem porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb. trestního zákoníku (dále jen "trestní zákoník"). Rovněž napadla usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 8 To 565/2010 (dále jen "usnesení krajského soudu"), jímž bylo zamítnuto její odvolání proti rozsudku, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 5 Tdo 823/2011 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto její dovolání proti usnesení krajského soudu.

Stěžovatelka za prvé upozorňuje, že vzhledem k tomu, že hmotněprávním předpokladem spáchání daného přečinu je existence ochranné známky, musí být z důvodu přesnosti a určitosti formulace skutkové věty v rozsudku ochranná známka konkretizována tak, aby bylo zřejmé, o kterou konkrétní ochrannou známku se jedná. Jinak stěžovatelka a ani jiná osoba nemůže z rozsudku určit, jakým způsobem byl trestný čin spáchán a zda vůbec došlo k naplnění objektivní stránky tohoto trestného činu. Nejednoznačnost označení lze demonstrovat zejména na první ochranné známce, uvedené v rozsudku jako ED HARDY, kdy v databázi ochranných známek vedené Úřadem průmyslového vlastnictví je při zadání ochranné známky ED HARDY celkem 16 záznamů, kdy se jedná o různé druhy výrobků. Městský soud na tyto stěžovatelčiny námitky reagoval tak, že dostatečná identifikace ochranných známek je uvedena v odborných vyjádřeních. Stěžovatelka však má za nezbytné, aby popis zákonného znaku skutkové podstaty přečinu byl obsažen přímo ve skutkové větě rozsudku. Nejvyšší soud se pak touto její námitkou zabýval, nicméně jeho závěr, že popis skutku je jednoznačný a dostatečný a že umožňuje náležitě a jednoznačně ztotožnit náležitou ochrannou známku nepovažuje za dostatečně konkrétní, kdy Nejvyšší soud neuvádí, jak je možno takové ztotožnění ochranné známky fakticky provést. Jeho rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné.

Za druhé stěžovatelka namítá, že procesní postup orgánů činných v trestním řízení při prohlídce kontejneru se zbožím byl v rozporu se zákonem, kdy podmínky pro její provedení bez příkazu nebyly dány.

Dle stěžovatelky tak došlo k porušení základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a práva na obhajobu dle čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
II.

Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky [dále jen "Ústava"]). Úlohou Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti.

Stěžovatelka zpochybňuje dostatečnou přesnost formulace skutkové věty, avšak úkolem Ústavního soudu není perfekcionalisticky přezkoumávat veškerá možná a tvrzená pochybení v postupu či rozhodnutích orgánů veřejné moci v oblasti jednoduchého práva. Jeho povinností je reagovat pouze na zásahy svým charakterem nejzávažnější, jejichž intenzita je natolik vysoká, že nezbývá než konstatovat porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod konkrétního stěžovatele. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Ústavní soud konstatuje, že ve smyslu § 120 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") je především podstatné, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným a došlo k vyjádření všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu. Tyto požadavky v rozsudku užitá formulace splňuje.

Pokud jde o otázku naplnění podmínek pro provedení prohlídky jiných prostor bez příkazu vydaného podle § 83a trestního řádu, Ústavní soud konstatuje, že výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho trestněprávního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Důvody, pro které bylo v dané věci shledáno, že provedení dané prohlídky nesnese odkladu, byly orgány činnými v trestním řízení jednoznačně uvedeny a logicky vysvětleny. Nadto, jak správně podotýká ve svém rozhodnutí i soud odvolací, závěr o stěžovatelčině vině není podložen toliko výsledky této prohlídky, ale též i dalšími ve věci provedenými důkazy, zejména svědeckými výpověďmi.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. července 2012

Vojen Güttler předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.