I. ÚS 1424/11
I.ÚS 1424/11 ze dne 13. 8. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Bc. S. S., zastoupeného JUDr. Karlem Klímou, advokátem se sídlem Hradčanské nám. 12, 119 01 Praha 1, proti jinému zásahu orgánů veřejné moci a o návrhu na zrušení ustanovení bodu 6 a bodu 92 zákona č. 346/2010 Sb., kterým se mění zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.

II. Návrh na zrušení ustanovení bodu 6 a bodu 92 zákona č. 346/2010 Sb., kterým se mění zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Stěžovatel ústavní stížností navrhl, aby Ústavní soud nálezem rozhodl tak, že "Finančnímu úřadu pro Prahu 4 a Ministerstvu vnitra ČR se v jejich činnosti ukládá povinnost nepokračovat v ústavních zásazích spočívajících v každoměsíčním nevyplácení částky ve výši 2 749,- Kč jako zdanění výsluhového příspěvku stěžovatele. Plátci daně a správci daně se takto ve věci stěžovatele zakazuje pokračovat v protiústavní činnosti". Stěžovatel současně navrhl, aby Ústavní soud zrušil ustanovení bodu 6 a bodu 92 zákona č. 346/2010 Sb., kterým se mění zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.

Stěžovatel zejména uvedl, že rozhodnutím ředitele odboru sociálního zabezpečení ve věcech služebního poměru Ministerstva vnitra ČR (dále jen "MV") ze dne 22. 4. 2008, č. j. OSZ-137246/VO-Že-2008, mu byl přiznán výsluhový příspěvek ve výši 17.591 Kč měsíčně, který byl postupně zvyšován a ke dni 31. 12. 2010 činil 17.978 Kč. Stěžovatel obdržel dne 14. 1. 2011 od MV "Informaci" ohledně zvýšení výsluhového příspěvku ze dne 1. 1. 20011, č.j. OSZ-137246/2011, v níž se uvádí, že výše výsluhového příspěvku se zvyšuje o 1,95% (tj. o částku 351 Kč), a to ve smyslu § 159 zákona č. 361/2003 Sb. o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 361/2003 Sb.), Celková výše výsluhového příspěvku stěžovatele tak činila 18.329 Kč. Uvedená "Informace" stěžovatele současně upozornila, že výsluhový příspěvek je od 1. 1. 2011 zdaňován plátcem zvláštní srážkovou daní ve výši 15%. V důsledku toho dostává od ledna 2011 výsluhový příspěvek pouze ve výši 15.580 Kč, tj. v částce o 2.749 Kč nižší. Stěžovatel dne 28. 1. 2011 požádal o doplacení dlužné částky výsluhového příspěvku a vydání rozhodnutí, a to s odkazem na § 175 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb. Ředitel odboru sociálního zabezpečení ve věcech služebního poměru MV rozhodnutím ze dne 16. 2. 2011, č. j. OSZ-137246-3/M-Pa-2011, rozhodl o zvýšení výsluhového příspěvku, podle něhož od 1. 1. 2011 se výše výsluhového příspěvku stěžovateli zvyšuje měsíčně o 1,95% (tj. o 351 Kč) na celkovou částku 18.329 Kč měsíčně. K rozhodnutí bylo připojeno samostatné "dopisové sdělení" MV, odboru sociálního zabezpečení, oddělení metodiky a řízení, ze dne 16. 2. 2011, kterým se stěžovateli vysvětlovalo, že zákonem č. 346/2010 Sb., kterým se mění zákon č. 585/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, došlo s účinností od 1. 1. 2011 ke zdanění výsluhového příspěvku příslušníků bezpečnostních sborů zvláštní sazbou daně z příjmů ve výši 15%.

Stěžovatel podal dne 18. 3. 2011 k Finančnímu úřadu pro Prahu 4 stížnost na postup plátce daně (ve věci rozhodnutí ředitele odboru sociálního zabezpečení ve věcech služebního poměru MV ze dne 16. 2. 2011, č.j. OSZ-137246-3/M-Pa-2011, jakož i "dopisového sdělení" MV ze dne 16. 2. 2011) ve smyslu § 237 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "DŘ"). Ve stížnosti vyslovil nesouhlas s uplatněním srážkové daně a poukázal na to, že zavedením zdaňování výsluhových příspěvků došlo k porušení dříve přijatého závazku státu ve smyslu zákona č. 361/2003 Sb.

Finanční úřad pro Prahu 4 rozhodnutím ze dne 29. 4. 2011, č.j. 205627/11/004512106936, stěžovatelovu stížnost na postup plátce daně podle § 237 odst. 4 DŘ zamítl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti prohlásil, že citované rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 4 o jeho stížnosti na postup plátce daně sice obsahuje poučení o možnosti podat proti tomuto rozhodnutí ve lhůtě 30 dnů od jeho doručení odvolání, avšak této možnosti nevyužil. Uvedl, že je zřejmé, že i další instance či jiné správní orgány budou vždy aplikovat novelu zákona č. 346/2010 Sb., ve vztahu ke zdanění výsluhových příspěvků a proto s ohledem na protiústavní rozměr dané věci je možné dosáhnout zvrácení závadného stavu pouze prostřednictvím Ústavního soudu. Podle názoru stěžovatele jeho záležitost ve smyslu § 75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), významným způsobem přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, neboť novelizace zákona o daních z příjmů (zákon č. 346/2010 Sb.) se týká zavedení plošné regulace zdanění výsluhových příspěvků, což se dotkne odhadem cca 52 000 tzv. "výsluhářů", bývalých příslušníků bezpečnostních sborů a vojáků z povolání; z toho cca 17 000 vojáků v záloze, cca 27 000 bývalých policistů a hasičů, cca 6 000 bývalých příslušníků vězeňské služby a cca 2 000 bývalých příslušníků celní správy. Stěžovatel na podporu svého tvrzení o protiústavnosti kritizovaného postupu podrobně rozvedl námitky, pro něž považuje zdanění svého výsluhového příspěvku, založené v záhlaví označenými zákonnými ustanoveními, za odporující ústavním kautelám zakotveným v čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 4 odst. 4 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel se proto také domáhá s odkazem na § 74 zákona o Ústavním soudu zrušení ustanovení bodu 6 a bodu 92 zákona č. 346/2010 Sb.
II.

Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální (procesní) předpoklady a podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem o Ústavním soudu, umožňující následné posouzení jeho věcné opodstatněnosti.

Ústavní stížnost je oprávněna dle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem.

Soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li nepřípustný. Stejně postupuje senát, shledá-li u návrhu podaného podle § 64 odst. 1 až 4 důvody k odmítnutí podle § 43 odst. 1 nebo odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu [§ 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].

Ústavní soud v souzené věci připomíná, že jako orgán veřejné moci a ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) je povinen při výkonu své jurisdikce co do případů, mezí a způsobů uplatňovat státní moc jen v zákonném a ústavním rámci (zákon o Ústavním soudu, čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, ve spojení s čl. 88 odst. 2 Ústavy ČR), což je v právním státě nezbytná podmínka pro jakoukoliv legitimní činnost jeho orgánů. a) Ústavní soud v prvé řadě, a to ve vztahu ke stěžovatelem tvrzenému jinému zásahu Ministerstva vnitra ČR, považuje za zásadní zdůraznit, že v případě srážky daně při výplatě výsluhového příspěvku MV nevystupuje vůči stěžovateli v pozici "orgánu veřejné moci", který autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech stěžovatele, ať již přímo nebo zprostředkovaně. MV vystupuje vůči stěžovateli stejně jako každý plátce daně, který odvádí (musí odvádět) správci daně daň sraženou poplatníkovi (§ 38c odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Jinou činnost než příslušný odvod nelze po MV ani požadovat a v tomto smyslu činnost MV nelze za jiný zásah ani považovat. Tuto skutečnost stěžovatel zásadně nereflektuje a naprosto pomíjí. Důsledkem této skutečnosti je, že návrh, jímž se stěžovatel domáhá vydání shora formulovaného výroku Ústavního soudu ve smyslu § 82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu ve vztahu k MV není přípustný. Za tohoto stavu, aniž by se dále zabýval meritem věci, Ústavní soud, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu] v tomto rozsahu odmítl. b) Ústavní soud dále, a to ve vztahu ke stěžovatelem tvrzenému jinému zásahu Finančního úřadu pro Prahu 4, připomíná judikaturou dostatečně reflektovaný jeden ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jako prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, kterým je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, jestliže navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), pokud nejsou dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

V souladu s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (srov. § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 4 ze dne ze dne 29. 4. 2011, č. j. 205627/11/004512106936, obsahuje poučení o možnosti podat proti tomuto rozhodnutí ve lhůtě 30 dnů od jeho doručení odvolání; stěžovatel však této možnosti nevyužil. Z uvedeného vyplývá, že nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. S ohledem na to posoudil Ústavní soud i v tomto rozsahu ústavní stížnost jako nepřípustnou, neboť důvod pro postup dle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu neshledal.

Za tohoto stavu, aniž by se zabýval meritem věci, Ústavní soud, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu] odmítl.

S ústavní stížností (akcesoricky) spojený návrh na zrušení výše uvedených ustanovení právního předpisu Ústavní soud podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ustanovením § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Ústavní soud pro úplnost uvádí, že o obdobných návrzích směřujících proti postupu Ministerstvu vnitra ČR, a Finančního úřadu pro Prahu 4, ke kterým byly rovněž připojeny návrhy na zrušení ustanovení bodu 6 a bodu 92 zákona č. 346/2010 Sb., již rozhodoval. Uvedené ústavní stížnosti byly včetně akcesorického návrhu na zrušení výše uvedených zákonných ustanovení usneseními Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1467/11 a ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. III. ÚS 2704/11 pro nepřípustnost odmítnuty.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. srpna 2012

Vojen Güttler, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.