I. ÚS 1420/17
I.ÚS 1420/17 ze dne 20. 6. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného Mgr. Ing. Václavem Králem, advokátem, se sídlem Mánesova 808/22, Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 2. 2017 č. j. 64 Co 604/2016-176, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 5. 2017, stěžovatel napadl v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Plzni, kterým mělo být podle jeho názoru zasaženo do jeho práva na výchovu dětí garantovaného čl. 32 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny, práva na rovnost účastníků řízení dle čl. 37 Listiny a práva být slyšen dle čl. 38 Listiny.

2. Z příslušných soudních rozhodnutí a ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem krajského soudu byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 26. 10. 2016 č. j. 18 P 87/2013-156, jímž soud nahradil souhlas stěžovatele jako otce s přijetím a docházkou jeho nezletilé dcery k základnímu vzdělání v Základní škole v X1. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že nezletilá sice byla původně přijata k základnímu vzdělání do Základní školy v Y1, protože původně matka plánovala bydlení v obvodu této školy. Situace se změnila trvalým odstěhováním matky, jíž je nezletilá svěřena do péče, do X1, kde má dcera i matka evidován trvalý pobyt. Základní škola v X1 je tedy spádovou školou nezletilé. Volbu této školy považoval soud za nejvhodnější z hlediska zájmu nezletilé, neboť kromě toho, že se nachází v místě bydliště nezletilé, má zde nezletilá i svoje spolužáky a vrstevníky, s nimiž tráví volný čas. Otci soud vytkl, že upřednostňuje svůj zájem na méně komplikovaném dojíždění pro dceru do Y1 před výše zmíněnými zájmy nezletilého dítěte na plnění školní docházky ve spádové škole. Proti tomuto rozsudku okresního soudu podal stěžovatel včasné odvolání, v němž namítal, že se rodiče dohodli na nástupu nezletilé do Základní školy v Y1, která o přijetí nezletilé rozhodla. Matka má podanou žádost o přidělení bytu v Y1, otec považuje její pobyt v X1 jako dočasný. Zájmy nezletilé svědčí pro to, aby navštěvovala Základní školu v Y1, neboť zde žijí rodiče otce, kteří by mohli nezletilou v případě potřeby vyzvednout po ukončení vyučování. Nezletilá chodila již do školky v Z1, měla zde vytvořeno sociální zázemí. Matka navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně s tím, že byt v Y1 nezískala, našla si byt v X1, kde také pracuje. Jak pro ni, tak i pro dceru je nemyslitelné, aby dceru každé ráno vozila do školy vzdálené 20 km a odpoledne pro ni zase jela. Opatrovník se k odvolání vyjádřil tak, že nezletilá současnou školu navštěvuje bezmála 6 měsíců, má ve škole kamarády, se kterými se stýká i mimo školu. V zájmu nezletilé je, aby navštěvovala školu v X1. Stěžovatel během odvolacího řízení poukazoval na to, že si nezletilá vytvořila již sociální vazby při docházce do mateřské školy Z1. Bylo však objasněno, že nezletilá po určitou dobu střídala docházku do mateřské školky v bydlišti matky a v bydlišti otce. Navíc je podle napadeného rozhodnutí obecnou zkušeností, že při nástupu povinné školní docházky dochází u dětí přirozeně ke změně kolektivu. Odvolací soud poukázal na to, že navazování nových vazeb je tak v této situaci zcela přirozené a že aktuální zpráva ze Základní školy v X1 svědčí o tom, že i v konkrétním případě proběhla adaptace dítěte na prostředí a spolužáky v základní škole úspěšně.

3. Před tím než byla vydána výše citovaná rozhodnutí, rozhodovaly o téže otázce obecné soudy formou předběžných opatření. Usnesením soudu prvého stupně č. j. 13 P 87/2013-125 ze dne 25. 8. 2016 bylo rozhodnuto o vydání předběžného opatření, jímž byl nahrazen souhlas otce s přijetím nezletilé do základní školy v X1 a současně bylo na 21. 9. 2016 nařízeno ústní jednání ve věci samé. K odvolání stěžovatele bylo 29. 9. 2016 předběžné opatření potvrzeno usnesením krajského soudu s tím, že pro rozhodnutí ve věci samé nebyl s ohledem na začátek školního roku dostatečný časový prostor, a proto soud prvního stupně nepochybil, pokud ve věci rozhodl předběžným opatřením, než bude možno rozhodnout ve věci samé, kdy soud posoudí všechny aspekty případu.

4. Stěžovatel ve své ústavní stížnost v prvé řadě upozornil na to, že v dané věci, tj. nahrazení souhlasu stěžovatele s přijetím jeho nezletilé dcery do základní školy, bylo kvazimeritorně rozhodnuto již na samém počátku soudního řízení, a to usnesením Okresního soudu v Domažlicích č. j. 13 P 87/2013-125 ze dne 25. 8. 2016. Tímto usnesením byl předběžně nahrazen souhlas stěžovatele s přijetím jeho nezletilé dcery do základní školy. Při rozhodování napadeným rozsudkem tak již byl ustálen stav vzniknuvší na základě vydaného předběžného opatření soudu prvého stupně. Podle stěžovatele tak došlo k závažnému porušení zásad, na nichž stojí civilní proces, neboť soudy prvého i druhého stupně bylo rozhodováno zejména v rozporu se zásadou projednací a zásadou rovnosti účastníků, neboť zmíněné předběžné opatření bylo vydáno jen na základě tvrzení matky, bez možnosti stěžovatele se k této věci vyjádřit. Stěžovatel je přesvědčen, že nebyla dostatečně prokázána potřeba zatímní úpravy poměrů účastníků, nebyly dostatečně osvědčeny skutečnosti rozhodující pro uložení povinnosti předběžným opatřením a zejména předběžné opatření nemělo povahu zatímní úpravy poměru účastníků, nýbrž jeho vydáním došlo k samotnému meritornímu rozhodnutí ve věci. Stěžovatel poukazuje na to, že dcera byla přijata k základnímu vzdělávání do základní školy Y1 na základě rozhodnutí o přijetí k základnímu vzdělávání č. j. ZŠ-24/2016 ze dne 15. 2. 2016, tudíž zde nehrozila žádná možnost prodlení či situace, že by se nezletilá dcera k začátku školního roku nestala žákyní žádné základní školy.

5. Tímto postupem dle stěžovatele došlo k porušení jeho práv jako účastníka řízení a zejména k porušení zásady rovnosti účastníků podle čl. 37 odst. 3 Listiny, neboť nebylo dosaženo spravedlivé rovnováhy mezi stranami sporu. Stěžovatel nemohl jako účastník řízení ve srovnatelném rozsahu uplatnit před soudem svá tvrzení i námitky ve vztahu k návrhu na vydání předběžného opatření, podaného matkou, a tudíž se ani nemohla tato tvrzení a námitky promítnout do úvahy soudu. Následně sdělené skutečnosti ze strany stěžovatele nebraly soudy v potaz a pouze v rámci odůvodnění svých tvrzení poukazovaly na argumenty svědčící v nemožnost a neúčelnost změny vydaného předběžného opatření, čímž bylo porušeno stěžovatelovo ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, právo na rovnost účastníků řízení i ústavně zaručené právo být slyšen.
6. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

7. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.

8. Ústavní soud začasté posuzuje spory mezi rodiči, týkající se péče o jejich nezletilé děti a chrání zúčastněné osoby před zásahy do jejich rodinného života. Zásah do práva na rodinný život představuje velmi závažný zásah do základních lidských práv, a proto se musí opírat o dostatečně pádné argumenty motivované zájmem dítěte (viz rozhodnutí velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci Scozzari a Giunta proti Itálii ze dne 13. 7. 2000, č. 39221/98 a 41963/98). Orgány veřejné moci mají totiž pozitivní závazky, které jsou těsně spjaty s účinným respektováním rodinného života. Jakmile je tedy prokázána existence rodinného vztahu, musí orgány veřejné moci v zásadě jednat tak, aby se tento vztah mohl rozvíjet, a přijmout vhodná opatření za účelem sloučení rodiče s dítětem.

9. V nyní posuzovaném případě však stěžovatelovy námitky směřují jen proti dílčímu rozhodnutí o režimu života dítěte, a to rozhodnutí o tom, kterou školu bude dítě navštěvovat (tato škola pak není od bydliště otce nijak zásadně vzdálena, aby to znemožňovalo jeho styk s dcerou). Ústavní soud neshledává vadnou úvahu obecných soudů o tom, že je-li dítě svěřeno do péče matky a bydlí s ní v určitém místě, pak je zpravidla nevhodnější z hlediska zájmu dítěte, aby navštěvovalo nejbližší základní školu. V daném případě pak šlo o zahájení školní docházky, proto vazby s ostatními dětmi z doby navštěvování mateřské školy nejsou tak zásadním argumentem, jako zájem dítěte, aby každodenně nemuselo do školy dojíždět větší vzdálenost. Závěry obecných soudů tedy nejsou excesivní a neodůvodněné, Ústavní soud proto neshledává důvod, proč do nich zasahovat.

10. Stěžovatelovo tvrzení, že vydáním předběžného opatření bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces, být slyšen či rovnost účastníků řízení není důvodné. Obecné soudy postupovaly v souladu s hmotněprávními předpisy i procesními předpisy. Je třeba též upozornit, že řízení ve věci péče o nezletilé děti má jako hlavní účel ochranu nejlepšího zájmu dítěte, jemuž se soudy nezpronevěřily. Nad to respektovaly i procesní práva stěžovatele, v odvolacím řízení se stěžovatelovými námitkami proti předběžnému opatření zabývaly. O jeho odvolání proti usnesení o předběžném opatření bylo rozhodnuto již 29. 9. 2016, přičemž v té době odvolací soud již znal názory a argumenty stěžovatele a vycházel z nich. V řízení ve věci samé pak stěžovatel osobně vypovídal, tudíž ani jeho právo být slyšen dotčeno nebylo. Na druhou stranu, pokud by soudy o matčině návrhu na předběžné opatření nerozhodly či rozhodnutí protahovaly, tak by se mohly zpronevěřit své povinnosti chránit nejlepší zájem dítěte. Je zřejmé, že zájem dítěte byl soudy pečlivě zvažován a že přes rychlost rozhodování, která byla v dané reálné situaci i procesním stádiu nezbytná, se své povinnosti chránit tento zájem a přitom zohlednit práva obou rodičů nezpronevěřily.

11. Ústavní soud tedy neshledal stěžovatelem tvrzený zásah do jeho základních práv, a proto vzhledem k výše uvedenému byl nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. června 2017

Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.