I. ÚS 1417/13
I.ÚS 1417/13 ze dne 26. 8. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Kateřiny Šimáčkové a Ludvíka Davida mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Františka Friše, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Savkem, advokátem se sídlem v Teplicích, ul. 28. října 851/26, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 2. 2013, č. j. 6 Ads 152/2012-48, a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 10. 2012, č. j. 42 Ad 19/2011-73, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 5. 2013, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci ve smyslu § 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dále právo na právní pomoc zakotvené v článku 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že podle lékařských zpráv a vyjádření ošetřujících lékařů měl být v období od 16. 01. 1997 do 20. 03. 2003 uznán plně invalidním, avšak jak Krajský soud v Ústí nad Labem, tak i Nejvyšší správní soud vycházely ve svých rozhodnutích ze závěrů Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí, jejichž závěry byly odlišné. Návrh stěžovatele, aby jeho zdravotní stav posoudil nezávislý znalec, byl přitom krajským soudem zamítnut s odůvodněním, že posudky posudkových komisí jsou komplexní a důkladně odůvodněné s odkazem na obsah zdravotní dokumentace. Stěžovatel nesouhlasí s tím, aby orgán, který se podílí na vzniku právních předpisů určujících podmínky pro vznik nároku na invalidní důchod, posuzoval namísto nezávislého orgánu či znalce splnění podmínek pro jeho přiznání. Takovým postupem Ministerstvo práce a sociálních věcí podle stěžovatele omezuje za účelem snížení státem vynakládaných finančních prostředků počet osob, kterým vznikne nárok na invalidní důchod. Stěžovatel v ústavní stížnosti dále namítá, že poté, co mu byl určen zástupce pro řízení o kasační stížnosti, nebyl tento zástupce vyzván Nejvyšším správním soudem před vydáním rozhodnutí k doplnění kasační stížnosti.

Z obsahu spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 42 Ad 19/2011, který si Ústavní soud vyžádal, byly zjištěny následující skutečnosti. Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 16. 8. 2011, č. j. 430 101 085/315-KZ bylo rozhodnuto o námitkách stěžovatele tak, že výrokem I. bylo zrušeno rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 13. 4. 2011, č. j. 430 101 085, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatele o plný invalidní důchod pro nesplnění podmínek § 38 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále jen "zákon o důchodovém pojištění"), ve znění účinném do 31. 12. 2009, a řízení bylo zastaveno. Výrokem II. bylo změněno rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 13. 4. 2011, č. j. 430 101 085, kterým se přiznává invalidní důchod tak, že podle čl. II bod 1 zákona č. 306/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění účinném do 30. 6. 1998 se od 15. 1. 1998 přiznává plný invalidní důchod. Výrokem III. bylo rozhodnuto, že plný invalidní důchod činí 6 741 Kč měsíčně. Výrokem IV. bylo rozhodnuto, že podle nařízení vlády č. 64/1998 Sb. se od 1. 7. 1998 zvyšuje základní výměra o 50 Kč měsíčně na 1 310 Kč měsíčně a procentní výměra o 5%, tj. na 5 756 Kč měsíčně. Celkem činí plný invalidní důchod 7 066 Kč měsíčně. Výrokem V. bylo rozhodnuto, že podle nařízení vlády č. 64/1999 Sb. se od 1. 8. 1999 zvyšuje procentní výměra o 5%, tj. na 6 044 Kč měsíčně, a základní výměra se nezvyšuje. Celkem tedy činí plný invalidní důchod 7 354 Kč měsíčně. Výrokem VI. bylo rozhodnuto, že od 3. 9. 1999 nárok na plný invalidní důchod zanikl. Výrokem VII. bylo rozhodnuto, že podle § 55 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, nárok na doplatek důchodu za dobu před 3. 9. 1999 zanikl. Citované rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 16. 8. 2011 napadl stěžovatel správní žalobou, která byla rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 10. 2012, č. j. 42 Ad 19/2011-73, zamítnuta. Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, která byla ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta.

Po přezkoumání vyžádaného spisového materiálu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv postupem Nejvyššího správního soudu ani Krajského soudu v Ústí nad Labem nedošlo.
Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připustil, že v období, kdy nebyl zřízen Ústavou předpokládaný Nejvyšší správní soud, byl sám nucen ve věcech, které byly projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekce právních názorů, které by jinak příslušely tomuto soudu (viz nález sp. zn. IV. ÚS 49/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 27, č. 86, str. 25 a další). Nezbytnost výjimečného suplování těchto pravomocí Nejvyššího správního soudu však faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominula a Ústavní soud respektuje základní rozhraničení pravomocí obou soudů. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu jednoduchého práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jí bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 129. str. 159 a další). K takovému zjištění však ve věci stěžovatele Ústavní soud nedospěl.

Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, vyžádal si k posouzení zdravotního stavu stěžovatele posudek posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí v Ústí nad Labem, poté co stěžovatel v písemném podání soudu vyjádřil zásadní nesouhlas se závěrem této posudkové komise, nechal krajský soud vypracovat revizní posudek Posudkovou komisí Ministerstva práce a sociálních věcí v Praze. Krajský soud následně dovodil, že obě posudkové komise dospěly ke zcela shodnému závěru, který odpovídá i závěrům v lékařském posudku vyhotoveném v námitkovém řízení a koresponduje taktéž s výrokem žalobou napadeného rozhodnutí. Krajský soud se ztotožnil se závěry posudkových komisí MPSV a dovodil, že námitka směřující proti stanovení doby trvání plné invalidity u stěžovatele je nedůvodná. Krajský soud dále uvedl, že nepřistoupil k provedení stěžovatelem navrhovaného důkazu znaleckým posudkem, neboť podle jeho názoru posudky posudkových komisí MPSV byly komplexní a důkladně odůvodněné s odkazem na obsah zdravotní dokumentace stěžovatele. Rovněž zdůraznil, že stěžovatel nevznesl prakticky žádné námitky proti citovaným posudkům posudkových komisí ve vztahu k posouzení doby trvání jeho plné invalidity. Jeho nesouhlas se vztahoval pouze k posouzení vztahu jeho zdravotního postižení s pracovním úrazem, který utrpěl v roce 1994. Skutečnost, že pro posouzení plné invalidity u stěžovatele není podstatná okolnost, jak došlo ke zdravotnímu postižení stěžovatele, byla dle odůvodnění rozsudku dalším důvodem pro to, aby krajský soud nepřistoupil k provedení důkazu znaleckým posudkem, který má podle stěžovatele prokázat souvislost jeho zdravotního postižení s uvedeným pracovním úrazem.

V odůvodnění svého napadeného rozhodnutí pak Nejvyšší správní soud upozornil na svou konstantní judikaturu, podle níž s posudkem Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí nakládá soud jako s důkazem stěžejním za předpokladu, že tento posudek splňuje požadavky přesvědčivosti, úplnosti a objektivity. Nejvyšší správní soud současně konstatoval, že stěžovatel v podstatě neuvádí konkrétní důvody svědčící proti úplnosti a přesvědčivosti posudků posudkových komisí, pouze tvrdí, že listinné důkazy o jeho zdravotním stavu obsažené v soudním spisu jsou v příkrém rozporu se zjištěními posudkových komisí, a že tyto komise přes upozornění stěžovatele nevzaly v úvahu vyšetřeními a listinnými důkazy podložená tvrzení stěžovatele o jeho zdravotním stavu a o neschopnosti vykonávat od doby úrazu jakoukoliv práci. Tyto námitky však Nejvyšší správní soud v bodech 24 a 25 svého rozhodnutí přesvědčivě vyvrací a uzavírá, že stěžovatelův zdravotní stav byl v řízení před krajským soudem dostatečně posouzen posudkem posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí v Ústí nad Labem a srovnávacím posudkem Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí v Praze, a nedošlo tak nedostatečnému zjištění skutkového stavu v řízení před krajským soudem.

Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takto řádně odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základnu a je logicky a srozumitelně odůvodněn, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění Nejvyššího správního soudu, který se všemi námitkami stěžovatele podrobně vypořádal způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, když po přezkoumání napadeného rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu dospěl k závěru, že ve stádiu dokazování byly výklad a aplikace § 77 odst. 2 s. ř. s. provedeny správními soudy v mezích zákona ústavně konformním způsobem. Skutečnost, že stěžovatel se závěrem Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.

Ústavní soud se námitkou, že sama posudková komise je komisí Ministerstva práce a sociálních věcí, tedy orgánu, řídícího Českou správu sociálního zabezpečení jakožto jednu ze stran soudního sporu, již dříve ve své judikatuře zabýval v souvislosti s otázkou ústavnosti § 4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení. V nálezu ze dne 1. 11. 1995, sp. zn. II. ÚS 92/95 (dostupném stejně jako ostatní citované nálezy a usnesení na http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud protiústavnost citovaného ustanovení nedovodil, a to s ohledem na tehdy platná ustanovení § 250q o.s.ř. i § 246c o.s.ř., která umožňují aplikaci zásady skutečného stavu věci prováděním i jiných důkazů a dále též s ohledem na složení komisí upravené v § 3 vyhl. č. 182/1991 Sb. V tomto svém nálezu Ústavní soud taktéž uvedl, že zásadně nelze spatřovat porušení čl. 36 Listiny v tom, že soud nevyhoví všem důkazním návrhům účastníků, neboť jen soudu přísluší rozhodnout, které z navržených důkazů provede a které nikoliv (§ 120 odst. 1, 2 o.s.ř.), to však platí pouze potud, pokud lze na skutkový stav v dané věci bezpečně usoudit (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ČR, sp. zn. III. ÚS 150/93).

Výše uvedené lze vztáhnout i přes změnu právní úpravy v oblasti správního soudnictví na nyní projednávanou věc. Ve smyslu § 77 odst. 2 s. ř. s. může soud v rámci dokazování zopakovat nebo doplnit důkazy provedené správním orgánem, neupraví-li zvláštní zákon rozsah a způsob dokazování jinak, provedené důkazy hodnotí jednotlivě i v jejich souhrnu i s důkazy provedenými v řízení před správním orgánem a ve svém rozhodnutí vyjde ze skutkového a právního stavu takto zjištěného. Posudky posudkových komisí MPSV tedy soud hodnotí v soudním řízení jako každý jiný důkaz v rámci volného hodnocení důkazů, pokud z nich soud dostatečně zjistí skutkový stav věci, lze pouze na nich založit rozhodnutí. Ústavnímu soudu přitom zpravidla nepřísluší přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry, pak by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový stav však v posuzované věci shledán nebyl.

Pokud jde o námitku stěžovatele týkající se neprovedení jím navrženého důkazu, Ústavní soud konstatuje, že ve své judikatuře vymezil, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu mají ústavněprávní relevanci a za určitých podmínek odůvodňují zásah Ústavního soudu. Jedná se zejména o tzv. opomenuté důkazy, tedy o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez adekvátního odůvodnění zamítnut (event. opomenut), což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci, nebo dále o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí (ať již negativně či pozitivně) zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. např. nález III.ÚS 150/93, Sb.n.u., sv.2, str. 87; III.ÚS 61/94, sv. 3, str. 51; IV.ÚS 185/96, sv. 6, str. 461; II.ÚS 213/2000, sv. 25, str. 143; I.ÚS 549/2000, sv. 22, str. 65; IV.ÚS 219/03, sv. 32, str. 225 a další). Jak vyplývá ze shora konstatovaných závěrů obecných soudů, je zřejmé, že se nedopustily v nyní projednávané věci stěžovatelem namítaného pochybení, neboť přesvědčivě a podrobně zdůvodnily, z jakých důvodů nebylo stěžovatelem navržené dokazovaná znaleckým posudkem provedeno, a vycházely ve svých závěrech z řádně provedených důkazů, kterými byl dostatečně skutkový stav věci zjištěn.

Ústavní soud při shrnutí výše uvedených skutečností neshledal, že by ze strany jednajících orgánů byl porušen článek 30 odst. 1 Listiny, podle kterého občané mají právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, jakož i při ztrátě živitele s tím, že podrobnosti tohoto práva stanoví zákon (čl. 30 odst. 3 Listiny). Stěžovatel neuvedl žádnou skutečnost, která by svědčila o tom, že postupem orgánů veřejné moci v jeho věci došlo k naříkaným zásahům do jeho základních práv. Z napadených rozhodnutí, jakož i ze spisu krajského soudu je naopak patrné, že správní orgány posoudily jeho žádost řádně a správní soudy jejich postup důkladně přezkoumaly, a to zcela v souladu s čl. 30 odst. 3 Listiny. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.

Ústavní soud neshledal ani porušení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který stanoví, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Právo na spravedlivý proces zaručuje každému přístup k soudu za zákonem stanovených předpokladů, možnost podávat návrhy a opravné prostředky, přičemž vymezení okruhu projednávané věci v rámci správního soudnictví je dáno příslušným předchozím správním řízením a rozhodnutím. V projednávaném případě Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích vybočení z uvedených pravidel a s tím související zásah do práv stěžovatele způsobem, který v ústavní stížnosti namítal. To platí i pro námitku stěžovatele, že jeho právní zástupce nebyl Nejvyšším správním soudem vyzván po svém ustanovení k doplnění stěžovatelem podané kasační stížnosti. Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu přistoupí soud k odstranění vad kasační stížnosti, zejména pokud stěžovatel v kasační stížnosti neuvede, v jakém rozsahu a z jakých důvodů napadá rozhodnutí, proti němuž kasační stížnost směřuje (§ 106 odst. 1 s. ř. s.), a pokud stěžovatel není zastoupen advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). Zpravidla tedy není nutné, aby zástupce stěžovatele činil v případě bezvadné kasační stížnosti dodatečná podání, neboť ze zákona nevyplývá, že by podpis advokáta byl součástí kasační stížnosti (srovnej Vopálka, V., Mikule, V., Šimůnková, V., Šolín, M. Správní řád soudní. Komentář. 1. Vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, 277 s.).

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. srpna 2013

Ivana Janů, v.r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.