I. ÚS 1408/09
I.ÚS 1408/09 ze dne 25. 11. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti společnosti FTV Prima, spol. s r. o., se sídlem Na Žertvách 24/132, 180 00 Praha 8 - Libeň, zastoupené Mgr. Ludmilou Kutějovou, advokátkou, AK Sokolovská 49/5, 186 00 Praha 8, proti výroku III. rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 3. 2009 sp. zn. 6 As 44/2008, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2008 sp. zn. 8 Ca 240/2008, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 5. 2008 sp. zn. 6 As 43/2007, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2007 sp. zn. 8 Ca 298/2006, a proti rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání ze dne 7. 12. 2005 sp. zn. Rpo/144/05 č. j. jfu/5469/06 ze dne 7. 12. 2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. V ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí správních soudů a správního orgánu, neboť jimi došlo k porušení zákazu cenzury ve smyslu čl. 17 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, k porušení svobody projevu ve smyslu čl. 17 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, k překročení ústavních limitů umožňujících omezení svobody projevu ve smyslu čl. 4. odst. 4 a čl. 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, k porušení zásady, že zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky ve smyslu čl. 4 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, k porušení práva podnikat, přičemž pouze zákon může stanovit podmínky a omezení pro výkon určitých činností ve smyslu čl. 26 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.

Rada pro rozhlasové a televizní vysílání (dále též jako "RRTV" či "Rada") vydala dne 7. 12. 2005 napadené rozhodnutí, kterým stěžovateli uložila pokutu ve výši 1.000.000,-Kč za porušení povinnosti provozovatele vysílání stanovené v ustanovení § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání (dále též jako "ZPRTV"), dle něhož je povinen nezařazovat do vysílání v době od 6:00 hod. do 22:00 hod. pořady, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých, již stěžovatel dle RRTV porušil tím, že dne 10. října 2005 od 19:50 hod. zařadil do vysílání programu Prima televize díl pořadu VyVolení, v němž byla zjištěna agresivní vulgární komunikace, pro děti nevhodná prezentace sexuální tématiky - zejména promiskuity jako běžné formy vytvářeni sexuálních vztahů a častá prezentace kouření některých soutěžících. RRTV dále v souladu s § 79 odst. 5 správního řádu a § 6 vyhlášky č. 520/2005 Sb. uložila stěžovateli povinnost uhradit paušální částku nákladů správního řízení ve výši 1.000,-Kč.

Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu k Městskému soudu v Praze, která byla projednána a rozhodnuta dne 9. 1. 2007 pod č. j. 8 Ca 298/2006-60. Městský soud v Praze napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované Radě k dalšímu řízení. Rozsudek městského soudu byl napaden kasační stížností podanou žalovanou Radou, Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou a dne 14. 5. 2008 pod č. j. 6 As 43/2007-90 napadený rozsudek městského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. O žalobě rozhodl městský soud (podruhé) dne 25. 8. 2008 pod č. j. 8 Ca 240/2008-100 a žalobu zamítl. Rozsudek městského soudu byl napaden kasační stížností podanou stěžovatelem. Nejvyšší správní soud pak napadeným výrokem III. rozsudku sp. zn. 6 As 44/2008 rozhodl, že se kasační stížnost žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2008, č. j. 8 Ca 240/2008-100, zamítá a že se žalované Radě nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých základních práv a svobod v podstatě takto: 1) RRTV nepřípustně přenesla na stěžovatele důkazní břemeno v otázce, zda byl či nebyl spáchán trestní delikt; 2) RRTV (resp. její členové) se neseznámila s audiovizuálním záznamem posuzovaného pořadu; 3) RRTV neupozornila stěžovatele na porušení zákonné povinnosti ve smyslu § 59 odst. 1 zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání (dále jen "ZPRTV"), čímž mj. vyvolala u stěžovatele výraznou právní nejistotu v tom, jaké jednání RRTV bude příště považoval za jednání v rozporu se zákonem; 4) RRTV neprovedla ani v posuzovaném případě, který je dle názoru stěžovatele hraničním případem, důkaz znaleckým posudkem; 5) Rada překročila při ukládání pokut přípustnou hranici sankce za správní delikt podle § 60 odst. 3 zákona č. 231/2001 Sb., o rozhlasovém a televizním vysílání, neboť za odvysílání dvou sérií pořadů VyVolení jí bylo uloženo na pokutách úhrnem 24.750.000,- Kč, zatímco zákon předvídá možnost uložit za spáchání správního deliktu pokutu v maximální možné výši 10 mil. Kč.

Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl k námitce stěžovatele sub 5) (v předchozím odstavci), že tato námitka vznesena v řízení o kasační stížnosti nebyla. K námitce údajného přenesení důkazního břemene ve správním řízení Nejvyšší správní soud prohlásil, že takovou námitku v řízení o kasační stížnosti neposuzoval; z obsahu správního spisu neplynulo, že by Rada požadovala od stěžovatele, aby prokazoval svou nevinu. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti vyjadřuje domněnku, že Rada inkriminovaný pořad nezhlédla (neboť ve správním spise není založen protokol o provedení důkazu promítnutím záznamu); rovněž tato námitka však prý nebyla v řízení o kasační stížnosti vznesena. K aplikaci § 59 ZPRTV (vyžadující předchozí upozornění, že stěžovatel porušuje zákon) Nejvyšší správní soud opakovně vyjádřil názor, který byl prezentován i v napadeném rozsudku (č. 1. 150 soudního spisu včetně odkazu na další rozhodnutí zdejšího soudu, v nichž se k § 59 zákona o vysílání opakovaně vyjadřoval).

Městský soud toliko odkázal na svá napadená rozhodnutí.

Rada ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedla k námitce, že nepřípustně přenesla na stěžovatele důkazní břemeno v otázce, zda byl či nebyl spáchán trestní delikt, následující. Tuto skutečnost opírá stěžovatel o rozhovor předsedy Rady, Ing. Žáka ze dne 12. září 2005. Jak je zřejmé z časové posloupnosti (rozhovor pro BBC, zařazení konkrétního pořadu do vysílání, projednání Radou, oznámení o zahájení správního řízení a posléze samotné rozhodnutí Rady), nemohl mít rozhovor pro samotné správní řízení vypovídací hodnotu. Obsah rozhovoru nebyl podkladem pro rozhodnutí Rady, a není ani obsahem správního spisu. Rada má za to, že námitka je přípustná pouze vůči obsahu správního spisu a obsahu napadeného rozhodnutí, nikoliv vůči rozhovoru jednoho z členů Rady pro BBC. Námitka však obsahem spisu podložena není a ze správního spisu je také zřejmé, že se takové tvrzení nezakládá na pravdě (s ohledem na řadu odborných vyjádření zpracovaných z podnětu samotné Rady). K námitce, že se RRTV, resp. její členové neseznámili s audiovizuálním záznamem posuzovaného pořadu, uvedla Rada následující. Ze samotného popisu správního deliktu obsaženého ve správním rozhodnutí je zřejmé, že Rada mohla rozhodovat pouze na základě znalosti předmětného pořadu. Pokud stěžovatel namítá, že správní spis neobsahuje protokol o provedení důkazu, pak nelze než přisvědčit, nicméně je nezbytné poukázat na skutečnost, že taková námitka (absence protokolu o provedení důkazu ve správním spisu) nebyla stěžovatelem v rámci žaloby proti rozhodnutí vznesena. Navíc ani judikatura NSS nezastává v otázce dokazování obrazově-zvukovým záznamem jednotné a jednoznačné stanovisko. Rada má za to, že tato námitka není způsobilá prokázat, že stěžovatel byl v předchozím řízení zkrácen na svých právech, resp. na ústavně zaručených právech. Námitka, že RRTV neupozornila stěžovatele no porušení zákonné povinnosti ve smyslu § 59 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb., se též nezakládá na pravdě. Jak je patrné z činnosti Rady, Městského soudu v Praze i Nejvyššího správního soudu, stěžovatel byl nejenom na porušení § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. upozorněn, ale byl také za jeho porušení Radou sankcionován. V případě pořadů VyVolení byl dokonce stěžovatel s názorem Rady, že jednotlivé díly mohou být v rozporu se zněním zákona č. 231/2001 Sb., seznámen od září 2005. Rada dále uvedla, že není její povinností zadat ve správním řízení znalecký posudek, je-li schopná danou skutečnost posoudit sama.

Stěžovatel v replice (k citovaným vyjádřením orgánů veřejné moci k ústavní stížnosti) uvedl, že RRTV v mnohých případech vyvíjela na stěžovatele cílený tlak, který měl vést k tomu, aby ukončil vysílání série pořadů VyVolení, případně aby odradil stěžovatele od vysílání další série pořadů VyVolení; to se dělo způsobem, ve kterém stěžovatel shledává prvky tzv. následné cenzury. Teprve až kontext souvisejících právních věcí dává důsledkům napadeného rozhodnutí RRTV ústavněprávní rozměr. Tvrzení o přenesení důkazního břemene na stěžovatele odpovídá mj. i formulace uvedená na str. 7 odstavec první napadeného rozhodnutí RRTV. Závěr, že členové RRTV posuzovaný pořad nezhlédli, dovozuje stěžovatel ze skutečnosti, že ve správním spise není založen protokol o provedení důkazu promítnutím (zhlédnutím) uvedeného pořadu. Situace, kdy členové RRTV rozhodovali pouze na základě analýzy, kterou zpracovali pracovníci Rady (nikoli tedy osoby, které o pokutě rozhodovaly), a dále na základě obecných posudků, týkajících se fenoménu reality show (a nikoliv konkrétního posuzovaného pořadu), dokresluje přístup RRTV k rozhodování o pokutách za odvysílání pořadů série VyVolení; členové RRTV tedy rozhodovali na základě nějakého obecného povědomí a vnímání této série pořadů, a nikoli na základě osobní znalosti jednotlivých pořadů. Stěžovatel má za to, že splnění podmínky předchozího upozornění ve smyslu § 59 odst. 1 zák.č. 231/2001 Sb. o provozování rozhlasového a televizního vysílání, nesprávně vyhodnotily jak RRTV, tak soudy obou stupňů. Pokud Městský soud v Praze a Nejvyšší správní soud poukazují na rozhodnutí RRTV č.j. Rpo/109/05 ze dne 31. října 2005 (jež bylo stěžovateli doručeno dne 1. listopadu 2005), má stěžovatel za to, že toto rozhodnutí nemůže být považováno za naplnění podmínky předchozího upozornění ve smyslu ust. § 59 odst. 1 ZRTV, už jenom proto, že uvedené rozhodnutí bylo vyhotoveno až dne 31. října 2005 a bylo stěžovateli doručeno dne 1. listopadu 2005, tedy až po odvysílání posuzovaného pořadu (10. října 2005). Vzhledem k tomu, že zasedání RRTV jsou neveřejná, je doručení rozhodnutí o uložení pokuty rozhodujícím okamžikem, kdy se stěžovatel měl možnost s rozhodnutím poprvé seznámit. Závěry obecných soudů v tomto směru jsou nesprávné, neodpovídají smyslu a preventivní funkci zákonného institutu předchozího upozornění, neboť podmínka předchozího upozornění musí být splněna před odvysíláním posuzovaného pořadu, a nikoliv až v době zahájení řízení. Stěžovatel má za to, že aby mohl být naplněn účel institutu předchozího upozornění, je nezbytné, aby se takové předchozí upozornění vztahovalo na typově shodná či obdobná jednání. RRTV na pořady série VyVolení I. pohlížela z pohledu obecnějšího, z pohledu typu pořadu - reality show, a nehodnotila jednotlivé pořady, které byly odvysílány v různé dny, a jejichž obsah byt rozličný. Stěžovatel má za to, že není zákonná varianta postupu zvolená RRTV, při níž RRTV sice vede oddělená správní řízení ve věci jednotlivých pořadů a uděluje pokuty za jednotlivé pořady, ale ve skutečnosti posuzuje naplnění skutkové podstaty správního deliktu s ohledem na celou sérii pořadů, a uloží pokuty v souhrnné výši 24,750.000,-Kč. Takto uloženými pokutami překročila RRTV horní hranici zákonné sazby pokuty o 14,7500.000,-Kč.
II. Při posuzování ústavní stížnosti vyšel Ústavní soud z obsahu soudního spisu, z napadených rozhodnutí, a z řízení, jež mu předcházelo, jakož i z argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti. Dospěl k následujícím závěrům.

III. Pokud jde o námitky stěžovatele sub 1), 2) a 5), Ústavní soud zjistil z obsahu vyžádaného spisu, že je stěžovatel v řízení před Nejvyšším správním soudem nevznesl (srov. č. l. 120 a násl. spisu). Takový postup stěžovatele však přípustný není.

Zákon o Ústavním soudu totiž stanoví jako zákonnou podmínku, že před podáním ústavní stížnosti musí stěžovatel vyčerpat všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Ratio legis tohoto ustavení přitom spočívá nejen v tom, aby ta která věc byla (pravomocně) posouzena především těmi orgány veřejné moci, do jejichž pravomoci (příslušnosti) takové posouzení spadá, ale také v tom, aby případné vady mohly být v řádném opravném řízení před orgány veřejné moci posouzeny a způsobem zákonem předvídaným odstraněny. Z toho vyplývá, že námitky, která mohly být uplatněny již v řízeních před obecnými soudy, nemohou být úspěšně uplatněny až v řízení o ústavní stížnosti.

Z uvedených důvodů se Ústavní soud těmito námitkami zabývat nemohl, a proto v tomto rozsahu odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou. Takový postup odpovídá jeho ustálené judikatuře (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2945/07). Ústavní soud k tomu poznamenává, že zde platí zásada odpovědnosti účastníka za ochranu svých práv ("každý nechť si střeží svá práva", "vigilantibus iura scripta sunt"). Nedůslednou procesní obranu stěžovatele není možné dodatečně řešit prostřednictvím ústavní stížnosti.

IV. 1) Námitku sub 3) stěžovatel odůvodnil následovně. Podle § 59 odst. 1 ZPRTV je RRTV povinna upozornit provozovatele vysílání v případě, že provozovatel vysílání porušuje povinnosti stanovené ZPRTV nebo podmínkami udělené licence, a stanovit mu lhůtu k nápravě. Dojde-li k nápravě ve stanovené lhůtě, Rada sankci neuloží. S ohledem na uvedené má stěžovatel za to, že v případě správního řízení, jehož výsledkem bylo vydání napadeného rozhodnutí RRTV, měla RRTV postupoval v souladu s § 59 a upozornit žalobkyni na tvrzené porušení povinnosti a stanovit jí lhůtu k nápravě. Výklad § 59 odst. 1 ZPRTV tak, jak proveden již v napadeném rozhodnutí RRTV, by znamenal, že postačí pouze jedenkrát vydat upozornění na možné porušování konkrétního ustanovení ZPRTV, a již kdykoliv v budoucnu lze za porušení téhož ustanovení ZPRTV udělit bez dalšího, tedy bez předchozího upozornění, pokutu. Podle názoru stěžovatele by byl takový výklad uvedeného zákonného ustanovení výrazně v rozporu se smyslem zákona. Stěžovatel má za to, že postup, kdy RRTV nevydá v souladu s § 59 odst. 1 ZPRTV upozornění na porušení zákonné povinnosti typově shodným jednáním s určitou časovou souvislostí, a rovnou uloží pokutu, je v rozporu se zákonem a je překročením ústavních limitů umožňujícím omezení svobody projevu ve smyslu čl. 4. odst. 4 a čl. 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.

2) Zde Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další opravnou instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení včetně interpretace a aplikace právních předpisů je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními předpisy, pokud takové porušení zároveň neznamená porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvod k ústavní stížnosti nezakládá.

3) Ve světle shora uvedených principů posuzoval Ústavní soud uvedenou část ústavní stížnosti a po zvážení všech stěžovatelem předložených tvrzení a po přezkumu napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v této části zjevně neopodstatněná.

Podle přesvědčení Ústavního soudu rozhodly správní soudy a správní orgán v souladu se zákony i s principy zakotvenými v Listině. Svá rozhodnutí přehledně, srozumitelně a podrobně odůvodnily, přičemž se dostatečně vypořádaly s citovanou námitkou stěžovatele. Ústavní soud pro stručnost na tato rozhodnutí odkazuje, neboť nepovažuje za potřebné - byť i z hlediska ústavnosti - k nim cokoli dodávat (srov. metodologicky obdobně např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2449/08, IV. ÚS 2549/08).

4) V této souvislosti Ústavní soud upozorňuje zejména na tu část odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, ve které se uvádí, že: "Pokud jde o ostatní uplatněné námitky (aplikace § 59 odst. 1 zákona o vysílání, možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, moderace trestu, nedodržení lhůt ve správním řízení, nezohlednění času vysílání ve výši trestu a neposkytnutí lhůty k nápravě) jedná se o námitky, které stěžovatelka standardně ve stejné formě a rozsahu uplatňuje v desítkách sporů, které vede v soudním řízení správním proti rozhodnutím žalované Rady, zejména proti rozhodnutím o udělení pokut za vysílání pořadů ze sérií reality show VyVolení. Názory správních soudů na tyto námitky jsou stěžovatelce z těchto rozhodnutí dobře známy (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu z 15. 5. 2008, č. j. 6 As 70/2007 - 104, z poslední doby pak např. rozsudek z 22. 1. 2009, č. j. 6 As 30/2008 - 97, a řada dalších). Protože se jedná o identické otázky, nepovažuje Nejvyšší správní soud za potřebné rozvádět dopodrobna opakovaně náhledy na otázky, které v řízeních se stejnými účastníky v obdobných věcech již vyslovil mnohokráte. Proto pouze uvádí: Smyslem ustanovení § 59 zákona o vysílání je nepochybně zajistit, aby provozovatel nebyl trestán za deliktní jednání, jehož si nebyl vědom. Stěžovatelka potřebné informace ze strany žalované Rady dostala opakovaně, a to jak v souvislosti s jiným typem pořadu, tak přímo v souvislosti s vysíláním série VyVolení [ta začala být vysílána v srpnu 2005 a Rada již na konci října 2005 (Rozhodnutí Rady č. j. Rpo/109/05 z 5. 10. 2005 vyhotovené 31.10.2005; řízení bylo zahájeno 12.9.2005. Jedná se o skutečnost, která je Nejvyššímu správnímu soudu známa z jeho úřední činnosti.) udělila stěžovatelce pokutu, takže stěžovatelka velmi dobře v době zahájení tohoto řízení v listopadu 2005 věděla, jaký bude náhled Rady na děje, které se na obrazovce v této show odehrávaly]. Nelze proto dovozovat, že by Rada musela upozornění činit u každého jednotlivého skutku, kterým byla porušena tatáž zákonná povinnost, navíc u pořadu typu série, v nichž se závadné vzorce chování opakují a provozovatel si musel být vědom charakteru a dopadu v nich prezentovaného jednání. Reakce žalované tak byla pro stěžovatelku podle názoru Nejvyššího správního soudu předvídatelná. Posouzení této otázky městským soudem bylo dostatečné a námitka důvodnou není. Nadto Nejvyšší správní soud shledal, že stěžovatelka v kasační stížnosti rozšířila argumentaci k této námitce takovým způsobem, že městský soud se pochopitelně mohl zabývat touto námitkou jen v rozsahu uplatněném v žalobě. Nejvyšší správní soud proto může námitku připustit jen v původním uplatněném rozsahu. V této souvislosti stěžovatelka městskému soudu dále vytýká, že se nevypořádal s její námitkou, že jí nebyla poskytnuta lhůta k nápravě. Ve světle právě uvedeného je tato námitka zjevně nedůvodná, neboť povinnost poskytnutí lhůty k nápravě je v ust. § 59 odst. 1 zákona o vysílání spojena právě s upozorněním na porušení povinnosti. Právě řečené lze tedy aplikovat i na povinnost poskytnout lhůtu k nápravě."

Dále v této souvislosti Ústavní soud upozorňuje zejména na tu část odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu ze dne 25.8.2008, ve které se uvádí: "Jak vyplývá ze správního spisu, takové informace se žalobci dostalo ze strany žalované opakovaně, a to v souvislosti s jiným typem pořadu (např...), rozhodnutím Rady č. j. Rpo/48/00 byla již žalobci udělena pokuta za ohrožování psychického nebo morálního vývoje dětí a mládeže."

5) Ústavní soud k tomu dodává, že obdobnou námitku (jiné stěžovatelky) odmítl (s obdobným odůvodněním) Ústavní soud např. v usnesení sp. zn. I. ÚS 2262/08, III. ÚS 2122/08, IV. ÚS 1979/08, IV. ÚS 2449/08, IV. ÚS 2549/08.

V. Rovněž s námitkou uvedenou sub 4) [tj., že RRTV neprovedla ani v posuzovaném případě, který je dle názoru stěžovatele hraničním případem, důkaz znaleckým posudkem] se správní orgán i soudy v řízení vypořádaly přehledně, srozumitelně a přesvědčivě. Lze odkázat např. na napadený rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 6 As 43/2007. Ústavní soud pro stručnost cituje relevantní část tohoto rozhodnutí s tím, že nepovažuje za potřebné k věci cokoli dodávat (srov. metodologicky obdobně např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1979/08): "V posuzovaných věcech zahrnovaly tyto vysílané scény zejména mravně hrubě pokleslé chování se sexuálními konotacemi, manipulaci s chováním soutěžících, agresivní vulgární komunikaci; představa, že by se těchto scén mělo v realitě účastnit dítě ve věku do 15 let je podle přesvědčení Nejvyššího správního soudu pro člověka s průměrným vnímáním morálně nepřijatelné. I bez nutnosti hodnocení znaleckými posudky lze dospět k závěru o vybočení takových pořadů z přípustných mezí denního vysílání. Pro úplnost lze dodat, že obdobný názor ve vztahu k zákonu o vysílání zaujal zdejší soud i v rozsudku ze dne 26. 2. 2007, sp. zn. 8 As 62/2005, a ve vztahu k morálním otázkám při posouzení reklamy též v rozhodnutí publikovaném pod č. 604/2005 Sb.NSS." Koneckonců stěžovatel jen deklaruje údajnou nezbytnost vyžádání si znaleckého posudku, aniž by jakkoli konkrétně na podporu tohoto svého - toliko - názoru argumentoval. Tím méně potom argumentačně konkrétně polemizuje s citovanou částí odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu.

VI. Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou logická, přesvědčivá, nemají znaky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými není dán ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná. Pokud jde o repliku stěžovatele (na vyjádření orgánů veřejné moci k ústavní stížnosti), obsahově na ní bylo již reagováno shora uvedeným textem tohoto usnesení Ústavního soudu.

VII. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) a § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátu jednak jako návrh nepřípustný, jednak zjevně neopodstatněný mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.

Pokud jde o část ústavní stížnosti napadající rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9.1.2007, sp. zn. 8 Ca 298/2006, tuto odmítl Ústavní soud jako návrh, k jehož projednání není příslušný [dle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu], neboť rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9.1.2007 právně neexistuje (byl zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 14.5.2008).

Se zřetelem k tomu nevyhověl Ústavní soud ani návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Podmínky § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu nepovažoval za splněné.

Ústavní soud dodává, že ústavní stížnost téhož stěžovatele s obdobnými námitkami byla odmítnuta Ústavním soudem pod sp. zn. IV. ÚS 1928/09.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. listopadu 2009

František Duchoň v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.