I. ÚS 1407/17
I.ÚS 1407/17 ze dne 22. 5. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře, o ústavní stížnosti stěžovatele Filipa Chmelky, t.č. Vazební věznice Brno - Bohunice, zastoupeného Mgr. Martinem Urbáškem, advokátem v Třebíči, Bráfova tř. 764/50, proti usnesení Okresního soudu v Třebíči ze dne 19. 1. 2017 č. j. 0 Nt 1001/2017-11, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2017 sp. zn. 9 To 53/2017, usnesení Okresního soudu v Třebíči ze dne 24. 3. 2017 č. j. 0 Nt 6001/2017-10 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 4. 2017 č. j. 9 To 135/2017-18, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž bylo rozhodnuto o jeho vzetí do vazby a následně o dalším trvání jeho vazby, a to z důvodu porušení svého ústavně zaručeného práva na osobní svobodu podle čl. 8 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny. Stěžovatel dále poukazuje na porušení čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 5 odst. 4 a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že stěžovatel byl vzat do vazby napadeným usnesením Okresního soudu v Třebíči ze dne 19. 1. 2017, a to z důvodu dle ustanovení § 67 písm. b) a c) trestního řádu. Dne 19. 1. 2017 bylo zahájeno stěžovatelovo trestní stíhání pro zločiny týrání svěřené osoby, týrání osoby žijící ve společném obydlí a přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí. Napadeným usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2017, které bylo stěžovateli doručeno 8. 3. 2017, bylo rozhodnutí okresního soudu o jeho vzetí do vazby potvrzeno tím, že krajský soud zamítl stížnost stěžovatele.

3. Napadeným usnesením Okresního soudu v Třebíči ze dne 24. 3. 2017 byla zamítnuta stěžovatelova žádost o propuštění na svobodu, bylo konstatováno, že pominul vazební důvod podle písm. b) § 67 trestního řádu, soud nepřijal písemný slib stěžovatele a zamítl návrh na nahrazení vazby dohledem probačního úředníka. Podle odůvodnění napadeného usnesení přetrvává důvodná obava, že by se stěžovatel mohl znovu dopustit činnosti, pro kterou je trestně stíhán, že by se mohl vrátit do obydlí, kde přebývá jeho současná družka. Tato obava vyplývá především z toho, že se stěžovatel měl činnosti, která je mu kladena za vinu, dopouštět opakovaně, resp. dlouhodobě, a že porušil soudem stanovený zákaz stýkat se s osobou, vůči které se měl dopustit jednání, které je mu kladeno za vinu. Skutkový podklad pro tento závěr se podává z obsahu vyšetřovacího spisu, který byl soudci k žádosti stěžovatele předložen, zejména pak z výpovědí svědků a poškozených. Tyto svědecké výpovědi byly reflektovány soudcem v přípravném řízení již při rozhodování o vzetí stěžovatele do vazby a v mezidobí byly doplněny o další výpovědi, zejména pak o výpověď nezletilé dcery družky stěžovatele. Družka stěžovatele sice potvrdila, že stěžovatele k návratu do bytu nabádala, stěžovatel se však neměl nenechat přesvědčit k porušení úředně vysloveného zákazu, který mu byl uložen (nota bene jedná-li se o zákaz vůči jiné osobě, než která jej k porušení zákazu měla nabádat). Soud tedy dospěl k závěru, že s ohledem na charakter a závažnost trestné činnosti je i nadále ve věci dán důvod předstižné vazby.

4. Napadeným usnesením Krajského soudu ze dne 20. 4. 2017 byla stížnost stěžovatele proti tomuto usnesení okresního soudu zamítnuta. Krajský soud v Brně se ztotožnil se závěrem, že důvod vazby podle § 67 písm. c) trestního řádu je dán a nelze jej zatím nahradit písemným slibem obviněného a dohledem probačního úředníka. Vzhledem k dosavadním projevům stěžovatele, k popisu skutků, uvedených v usnesení o zahájení trestního stíhání, jsou dány důvodné obavy, že by se mohl znovu dopustit trestné činnosti, pro kterou je trestně stíhán. Tím spíše, že již svou právní povinnost porušil.

5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že připouští určité vážnější problémy a své dílčí nevhodné a neadekvátní chování, avšak odmítá posouzení celé věci jako úmyslného týrání v rozsahu popisu skutku uvedeného v usnesení o zahájení trestního stíhání. Pro vzetí do vazby postačoval soudu jen jeho výslech, SMS zprávy jeho družky, aniž by ji vyslechl, ač byla přítomna před jednací síní a připravena vypovídat. Dále vzetí do vazby opřel o listinné důkazy, obsahující záznamy z výslechu stěžovatelovy minulé i stávající družky, příbuzných a sousedů, z nichž však plyne, že pouze dlouze křičel a používal vulgární výrazy. Stěžovatel sice připouští, že porušil úřední rozhodnutí, jímž mu bylo zakázáno se do bytu vrátit, avšak učinil tak na naléhání své družky. Stěžovatel popírá koluzní důvod uvalení vazby, neboť jediná osoba, která byla vyslechnuta po uvalení vazby, byla nezletilá dcera jeho družky, která byla svěřena do péče svých prarodičů, tudíž s matkou už nebydlí. Stěžovatel dále poukazuje na svou dosavadní trestní bezúhonnost.
6. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

8. Předně je třeba uvést, že Ústavní soud je v rámci posuzování tzv. vazebních rozhodnutí obecných soudů oprávněn zasáhnout především tehdy, shledá-li, že rozhodnutí obecného soudu o vazbě není podloženo zákonným důvodem, nebo jestliže jsou tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo když rozhodnutí není odůvodněno poukazem na konkrétní skutečnosti. Výklad "konkrétních skutečností", odůvodňujících vazbu ve smyslu § 67 trestního řádu, je především věcí obecných soudů, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy České republiky). Je tak primárně na obecných soudech, nikoliv na Ústavním soudu, aby při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení důkladně vážily a posoudily, zda je vzetí do vazby opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 689/05 ze dne 12. 12. 2005 (N 225/39 SbNU 379), rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz]. Ve vazebních rozhodnutích je potřeba na základě posouzení důkazů a zjištěných skutečností zhodnotit všechny okolnosti svědčící pro i proti omezení osobní svobody jednotlivce, což musí být náležitě a pečlivě odůvodněno. Požadavek řádného odůvodnění jako jedné ze základních podmínek spravedlivého, resp. ústavně souladného, rozhodnutí, vyplývá i z ústavního zákazu výkonu libovůle soudy (čl. 2 odst. 2 Listiny v návaznosti na § 125 trestního řádu).

9. V posuzovaném případě obecné soudy dostatečně vysvětlily, proč rozhodly o uvalení vazby na stěžovatele, i proč odmítly stěžovatelovu žádost o propuštění na svobodu i o nahrazení vazby slibem či dohledem probačního úředníka. U stěžovatele se zatím nejedná ani o dlouhodobou vazbu, při níž by Ústavní soud aplikoval zpřísňující pohled na odůvodnění vazby. Obecné soudy též vysvětlily, z čeho dovozují obavu z opakování trestné činnosti stěžovatele. Podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3533/16 ze dne 17. 1. 2017 pak navíc na rozdíl od útěkové či koluzní vazby je plynutí času méně podstatné pro rozhodnutí o ponechání ve vazbě předstižné, protože v průběhu trvání předstižné vazby, tedy vazby dle § 67 psím. c) trestního řádu, se pouhým plynutím času důvody jejího uvalení či ponechání příliš nemění.

10. Závěrem tedy Ústavní soud dospívá k tomu, že napadenými rozhodnutími nebylo materiálně zasaženo do práva stěžovatele na osobní svobodu ani do práva na soudní ochranu.

11. Ústavní soud tudíž dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, pročež jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. května 2017

Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.