I. ÚS 14/05
I.ÚS 14/05 ze dne 2. 6. 2005

N 115/37 SbNU 483
Právo obviněného být slyšen v řízení, v němź je přezkoumávána zákonnost dalšího trvání vazby

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera - ze dne 2. června 2005 sp. zn. I. ÚS 14/05 ve věci ústavní stížnosti M. T. proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. Nt 6580/2004 ze dne 30. 11. 2004, jímž byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 ze dne 15. 11. 2004 sp. zn. 1 Zt 1035/2004 o jeho ponechání ve vazbě.
I. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. Nt 6580/2004 ze dne 30. 11. 2004 došlo k porušení základních práv stěžovatele, garantovaných čl. 5 odst. 4 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. Nt 6580/2004 ze dne 30. 11. 2004 se zrušuje.
Odůvodnění

I.

Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. Nt 6580/2004 ze dne 30. 11. 2004, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 ze dne 15. 11. 2004 sp. zn. 1 Zt 1035/2004. Tímto usnesením Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 bylo rozhodnuto o ponechání stěžovatele i nadále ve vazbě z důvodu podle § 67 písm. c) trestního řádu. Napadeným rozhodnutím byla podle názoru stěžovatele porušena ustanovení čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a základních svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 5 odst. 4 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Porušení uvedených ustanovení spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech: Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 573/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 41) zdůraznil, že podle jednoznačného výkladu Evropského soudu pro lidská práva čl. 5 odst. 4 Úmluvy "nepochybně vyžaduje, aby v řízení o přezkumu oprávněnosti vazby byla dotčená osoba osobně slyšena". Dovodil dále, že uvedený výklad se nepochybně vztahuje i na rozhodování státního zástupce o ponechání obviněného ve vazbě, resp. na rozhodování soudu o stížnosti proti takovému rozhodnutí, jakož i na rozhodování soudu o žádosti obviněného o propuštění na svobodu. Na tato přezkumná řízení je třeba vztáhnout stejné požadavky, jako jsou požadavky kladené na prvotní rozhodování o zbavení osobní svobody. V předmětné věci v řízení probíhajícím před Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. Nt 6580/2004, v jehož rámci bylo vydáno napadené usnesení, nebylo umožněno slyšení stěžovatele, čímž došlo k nepřípustnému omezení jeho svobody.

Dále stěžovatel namítal, že Obvodní soud pro Prahu 4 v napadeném rozhodnutí nedostatečně odůvodnil rozhodnutí o dalším trvání vazby, čímž se toto rozhodnutí stalo nepřezkoumatelným, takže nelze zjistit, zda je naplněn důvod trvání vazby podle § 67 písm. c) trestního řádu. Namítal rovněž, že v usnesení o zahájení trestního stíhání je třeba přesně označit skutečnosti, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání, což je předpokladem pro vzetí do vazby i pro další trvání vazby. V předmětné věci tato podmínka splněna nebyla, což podle jeho názoru způsobuje nezákonnost usnesení o zahájení trestního stíhání, a činí tak omezení jeho osobní svobody ústavně nepřípustným. Konečně stěžovatel namítal, že policejní orgán odepřel stěžovateli právo nahlédnout do spisů v plném rozsahu, což je podle jeho názoru porušením principu rovnosti zbraní a práva na kontradiktorní řízení. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil. Současně uvedl, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání.

Přípisem ze dne 26. 4. 2005 stěžovatel sdělil, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 4. 2005 sp. zn. Nt 6528/2005 byl propuštěn na svobodu. Na projednání ústavní stížnosti a rozhodnutí o ní však trvá.

II.

K výzvě Ústavního soudu podal Obvodní soud pro Prahu 4 vyjádření k ústavní stížnosti, v němž uvedl, že ústavní stížnost není důvodná. Stěžovatel polemizuje s odůvodněním napadeného rozhodnutí a dovozuje, že v současné době již není dán žádný vazební důvod. Ohledně těchto námitek odkázal obvodní soud na odůvodnění napadeného rozhodnutí. K námitce, že v řízení, které předcházelo napadenému rozhodnutí, nebyl stěžovatel slyšen, obvodní soud uvedl, že podle jeho názoru žádné zákonné ustanovení nestanoví soudu v tomto typu řízení povinnost vyslechnout obviněného a tato povinnost nevyplývá ani z judikatury Ústavního soudu, resp. Nejvyššího soudu. Současně uvedl, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání.

Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 4 ve svém stručném vyjádření uvedlo, že veškerá rozhodnutí o vazbě stěžovatele přezkoumával soud a podle jeho názoru i podle názoru státního zastupitelství je vazba důvodná. Současně uvedlo, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání.

III.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. Nt 6580/2004 vedený u Obvodního soudu pro Prahu 4. Ze spisu zjistil, že obvodní státní zastupitelství usnesením ze dne 15. 11. 2004 sp. zn. Zt. 1035/2004 rozhodlo o ponechání stěžovatele i nadále ve vazbě z důvodu podle § 67 písm. c) trestního řádu. Je stíhán pro trestný čin zbavení osobní svobody podle § 223 odst. 1 trestního zákona, neboť donutil V. V. nasednout do osobního auta a odvezl ho na neznámé místo, kde je V. dosud držen. V odůvodnění uvedlo, že pominul vazební důvod podle § 67 písm. b) trestního řádu, avšak vazební důvod podle § 67 písm. c) trestního řádu i nadále trvá, protože obviněný se podílel na trestné činnosti, jejíž výsledek, resp. dokonání není dosud známo, a hrozí tedy, že by obviněný po propuštění z vazby mohl trestný čin dokonat, popřípadě v něm pokračovat. Poškozený V. nebyl dosud nalezen, a nelze vyloučit stav jeho zbavení osobní svobody. Proti usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 podal stěžovatel stížnost, v níž obsáhle namítal, že vazební důvody podle § 67 písm. c) trestního řádu nejsou dány a že podle jeho názoru jediným důvodem, pro který je držen ve vazbě, je to, že "nespolupracuje s orgány činnými v trestním řízení tak, aby byl poškozený vypátrán". Takový postup však představuje nejen porušení trestního řádu, ale znamená zejména hrubý zásah do základních práv stěžovatele, protože součástí práva na obhajobu je i popírání viny a odepření výpovědi, což nelze nikdy považovat za maření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení. Mimo to okolnosti věci nenasvědčují tomu, že by byl trestný čin vůbec spáchán. Obvodní soud pro Prahu 4 v neveřejném zasedání dne 30. 11. 2004 stížnost zamítl. V odůvodnění uvedl, že Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 4 rozhodlo v souladu se zákonem v řízení, které nevykazuje žádné nedostatky. Uvedl, že v daném stádiu trestního řízení nelze učinit naprosto jistý závěr o tom, zda byl trestný čin dokonán anebo zda se obviněný dopustil pouze pokusu trestného činu zbavení osobní svobody podle § 232 odst. 1 trestního zákona. Je věcí dalšího vyšetřování, zda jeho výsledky budou odůvodňovat postavení obviněného před soud pro dokonaný trestný čin nebo ve stádiu pokusu. Doposud zjištěné skutečnosti podle názoru soudu nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, že má všechny znaky trestného činu a jsou důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný. Vazební důvod podle § 67 písm. c) trestního řádu je proto dán.
IV.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva, a může tak činit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s čl. 1 a 10 a dále čl. 3 Ústavy České republiky], protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace. Interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, pak porušení příslušného základního práva či svobody nepochybně znamená.

Ústavní soud byl v daném případě povolán zejména k posouzení otázky, zda rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 odpovídá požadavkům ustanovení čl. 5 odst. 4 Úmluvy, tak jak je chápe Evropský soud pro lidská práva, závazně vykládající ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, která má dle čl. 10 Ústavy České republiky aplikační přednost před ustanoveními zákonů běžných.

Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 vyplývá, že soud při rozhodování o ponechání stěžovatele ve vazbě rozhodoval v neveřejném zasedání, při kterém nebyl přítomen ani sám obviněný, ani jeho obhájce. Tento stav je v souladu s ustanoveními § 71, 148 a 149 v souvislosti s § 240 a 242 trestního řádu, jsou-li vykládány v izolovaném kontextu trestního řádu, avšak koliduje s výkladem čl. 5 a 6 Úmluvy, tak jak jej podává Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP") ve svých rozhodnutích, kde právo být slyšen zařadil mezi základní procesní garance aplikované v případech omezení svobody. Ke stejnému závěru dospěl Ústavní soud v nálezu ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 573/02 (viz výše), na nějž toto rozhodnutí podrobnostech odkazuje. Vazba uvalená z důvodů uvedených v ustanovení § 67 trestního řádu spadá do aplikačního záběru ustanovení čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy. Přitom čl. 5 odst. 4 Úmluvy, podle kterého: "Každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody neoprávněné (,unlawful')", nepochybně vyžaduje, aby v řízení o přezkumu oprávněnosti vazby byla dotčená osoba osobně slyšena.

Výše uvedené pojetí rozhodování o ponechání ve vazbě se již dříve promítlo do rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Plénum ve svém nálezu ze dne 12. 10. 1994 konstatovalo, že "Pro takové rozhodování (tj. o prodloužení vazby) z hlediska principu rovnosti musí platit vše, co platí pro rozhodování o vazbě samotné...". (sp. zn. Pl. ÚS 4/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, nález č. 46, str. 57, vyhlášeném pod č. 214/1994 Sb.). Stejně tak již bylo konstatováno, že: "Práva vyplývající z ustanovení čl. 5 odst. 2 až 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod jsou zaručena všem osobám zbaveným svobody bez jakéhokoli nepříznivého rozdílu. Opačný postup ... není možno považovat za "rozumný" v duchu judikatury ESLP." (nález Ústavního soudu ze dne 2. 10. 2003, sp. zn. II. ÚS 142/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 31, nález č. 116).

Na základě uvedených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že Obvodní soud pro Prahu 4 svým rozhodnutím, na základě něhož ponechal stěžovatele ve vazbě, porušil ustanovení čl. 5 odst. 4 Úmluvy. Právo obviněného být slyšen v kontradiktorním řízení, v němž je přezkoumávána zákonnost dalšího trvání vazby, patří mezi základní institucionální záruky spravedlnosti řízení o pokračování či skončení omezení osobní svobody. Pokud v takovém řízení není umožněno slyšení obviněného, dochází v případě následného pokračování vazby k ústavně nepřípustnému omezení jeho svobody podle čl. 8 odst. 2 Listiny a čl. 5 odst. 4 Úmluvy, a tím i k porušení principu spravedlivého procesu ve smyslu čl. 6 odst.1 Úmluvy.

Obecnými soudy podávaný výklad trestního řádu nedává prostor pro slyšení obviněného v řízení o ponechání ve vazbě. Podle Ústavy České republiky však platí, že stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva (čl. 10). Proto je nutno ustanovení trestního řádu vykládat ústavně konformním způsobem, což v daném případě znamená nutnost respektovat ustálený a jednoznačný výklad čl. 5 odst. 4 Úmluvy prováděný ESLP i Ústavním soudem.

Proto Ústavní soud rozhodl tak, jak je ve výroku uvedeno.



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.