I. ÚS 1396/09
I.ÚS 1396/09 ze dne 10. 12. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně, soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti Ing. V. K., zast. JUDr. Radkem Jonášem, Ph.D., advokátem, sídlem nám. W.Churchilla 2, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.3.2009, č.j. 22 Cdo 4493/2007-283, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22.3.2007, č.j. 53 Co 126/2006-265, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 29.12.2005, č.j. 5 C 224/2000-234, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva vnitra, sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.

II. Stěžovateli se vrací soudní poplatek ve výši 5 000,- Kč.
Odůvodnění:

I. Stěžovatel podanou ústavní stížností napadl v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud"), protože se domnívá, že jimi byla porušeno jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Po stručném popisu dosavadního vývoje sporu připomenul, že v řízení před obecnými soudy, mimo jiné, namítal absolutní neplatnost kupní smlouvy ze dne 24.2.1982 mezi Čs. státem, jako nabyvatelem, a bratry J. a V. J., jako převodci, neboť posouzení platnosti této smlouvy mělo vliv na určení vlastnického práva k pozemku parc. č. 230/51 v kat. úz. Zadní Kopanina, ke kterému bylo zapsáno duplicitní vlastnictví stěžovateli a vedlejšímu účastníkovi. Stěžovatelovy námitky se koncentrují do tvrzení, že kupní smlouva nemohla být ohledně parcely 74/2 díl "a" platně uzavřena, neboť tato parcela v době uzavření kupní smlouvy neexistovala, přičemž soud I. stupně se s jeho argumentací nevypořádal. Další námitky stěžovatele jsou odvozeny od tvrzení, že řízení před obecnými soudy vykazuje další důkazní deficity, neboť nebyly hodnoceny listinné důkazy podporující stěžovatelovu argumentaci (konkrétně tři přípisy katastrálního úřadu a odborná stanoviska vyhotovená úředně oprávněnými zeměměřickými osobami), jde tudíž o tzv. opomenuté důkazy. V následující části ústavní stížnosti stěžovatel zrekapituloval svoje zásadní tvrzení a právní závěry, z nichž by mělo vyplynout, že při rozhodování obecných soudů došlo k pochybení, pokud jde o vypořádání se soudů s jím namítanou neplatností kupní smlouvy pro nedostatek určitosti při vymezení předmětu prodeje. Připomenul, že otázku absolutní neplatnosti smlouvy posuzuje soud v řízení sám z úřední povinnosti, a to tak, že má pečlivě přihlížet ke všemu, co vyšlo při řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.

Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby bylo zrušeno usnesení Nejvyššího soudu a z důvodů procesní ekonomie též rozsudek obvodního soudu a rozsudek městského soudu.

Originál ústavní stížnosti opatřil stěžovatel 5 kolkovými známkami v celkové hodnotě 5 000,- Kč.

Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny a Úmluvy upravujících právo na spravedlivý proces, jehož porušení stěžovatel namítá, je následující: Čl. 36 odst. 1 Listiny: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Čl. 6 odst. 1 Úmluvy: Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
II. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil následující rozhodné skutečnosti:

Vedlejší účastnice se žalobou o obvodního soudu domáhala určení vlastnického práva k části pozemku parc. č. 230/49 v kat. úz. Zadní Kopanina, v rozsahu původně dílu "a" pozemku parc. č. 74/2 v EN s tím, že tento pozemek získala kupní smlouvou v roce 1982 od vlastníků, v roce 2000 zjistila, že původní vlastníci pozemek prodali podruhé, a to stěžovateli. V době podání žaloby bylo k předmětnému pozemku vedeno duplicitně její vlastnictví a stěžovatele. Stěžovatel se žalobou nesouhlasil, tvrdil, že předmětný pozemek koupil od původních vlastníků, později namítal, že kupní smlouva z r. 1982 je neplatná. Soud I. stupně nejprve žalobě vyhověl, odvolací soud tento rozsudek zrušil, a po doplnění dokazování obvodní soud opět žalobě vyhověl a rozhodl, že České republika je vlastnicí sporného pozemku parc. č. 230/51 v kat. úz. Zadní Kopanina. Soud zjišťoval identitu pozemku, který byl předmětem kupní smlouvy uzavřené vedlejší účastnicí s původními vlastníky, a to v různých evidenčních instrumentech. Učinil závěr, že parcela 86 bývalého pozemkového katastru byla rozdělena do parcel 74/2 a 72, v roce 1978 byl oddělen díl "a", který byl sloučen do parcely 80/1 evidence nemovitostí, vznikla zbytková parcela 74/2. Díl "a" byl vlastníky prodán vedlejší účastnici smlouvou z 24.2.1982, v roce 1983 byl sloučen s dílem "b" z parcely č. 86 a vzniklá parcela dostala číslo 230/49. Parcela č. 86 byla při digitalizaci písemného operátu v 90. letech chybně zavedena v celé původní výměře a vlastníci ji prodali, tj. včetně již jednou prodaného dílu "a", stěžovateli. Na základě rozhodnutí soudu byl vyhotoven geometrický plán k vytýčení a oddělení dvakrát prodaného dílu "a" a tento díl byl v roce 2004 vyznačen jako parcela č. 230/51 a byla zapsána duplicita. Obvodní soud posoudil námitky stěžovatele ohledně neplatnosti kupní smlouvy pro nedostatky geometrického plánu, či náležitostí smlouvy, neshledal je důvodnými. Proti rozsudku soudu I. stupně podal stěžovatel odvolání, navrhoval zamítnutí žaloby, protože stále zpochybňoval způsob nabytí vlastnického práva vedlejší účastnicí. Městský soud došel k závěru, že odvolání není důvodné a rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Zdůraznil způsobilost geometrického a polohového určení pozemku prodávaného žalobkyni dle grafického znázornění v geometrickém plánu, stejně jako jeho soulad s tehdejšími právními předpisy. Stěžovatel napadl rozsudek městského soudu dovoláním, Nejvyšší soud ho odmítl, protože dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (viz odůvodnění na str. 3 dole a na str. 4 nahoře).

III. Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a s napadenými rozhodnutími obecných soudů Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatele na jeho zrušení je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho základního práva na spravedlivý proces a konstatuje, že žádné tvrzené porušení nebylo zjištěno. K namítanému porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy (příp. podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) Ústavní soud, s odkazem na svoji dosavadní judikaturu, dodává, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), příp. v pozici žalovaného adekvátním způsobem využívat procesní prostředky ke své obraně. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno právo stěžovatele bránit se vůči žalobě vedlejší účastnice na určení jejího vlastnického práva ke spornému pozemku. Ze stěžovatelových podání je zřejmé, že se snažil zpochybnit postup při nabytí vlastnického práva vedlejší účastnicí od původních vlastníků, což by ve svých důsledcích mohlo znamenat, že by od nich nabyl tento pozemek on sám. Z rozhodnutí obecných soudů je evidentní, že se mu tento záměr nezdařil, neboť soudy konstatovaly a podrobně zdůvodnily závěr, že procedura nabytí vlastnického práva byla v souladu s tehdejšími právními předpisy. Pokud stěžovatel namítá, že soudy nehodnotily jím předložené důkazy listinné důkazy, je třeba vzít v úvahu jejich obsah (jde o listiny zpochybňující sporný geometrický plán) a vzít na zřetel, že není třeba výslovně reagovat na jednotlivosti, pokud nemohou zvrátit učiněný skutkový nebo právní závěr (tj. existenci náležitostí geometrického plánu).

Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, že dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným způsobem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.

Řízení před Ústavním soudem nepodléhá soudním poplatkům (viz § 62 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.). Protože stěžovatel chybně uhradil soudní poplatek, rozhodl Ústavní soud o jeho vrácení.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. prosince 2009

František Duchoň, v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.