I. ÚS 1395/09
I.ÚS 1395/09 ze dne 13. 1. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou v Brně, Pellicova 8a, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 2632/2008-205 ze dne 18. února 2009, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 19 Co 40/2007-186 ze dne 30. ledna 2008 a proti rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 52 C 25/2004-153 ze dne 21. září 2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 2632/2008-205 ze dne 18. února 2009, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 19 Co 40/2007-186 ze dne 30. ledna 2008, kterým byl ve výroku I. ve věci samé potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně č. j. 52 C 25/2004-153 ze dne 21. září 2006. Rozsudkem soudu prvního stupně byla stěžovateli uložena povinnost vyklidit a vyklizenou odevzdat žalobci část nemovitosti ve výroku specifikovanou. Napadenými rozhodnutími byla podle jeho názoru porušena ustanovení čl. 90 Ústavy ČR, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a ustanovení čl. 31 Evropské sociální charty.

Porušení práva na spravedlivý proces a práva na bydlení spatřuje stěžovatel zejména v následujících skutečnostech: Po obšírném uvedení skutkového stavu projednávané věci stěžovatel konkretizoval porušení svých základních práv. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje v tom, že řízení před soudy prvního a druhého stupně bylo postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné hodnocení věci. Tvrdí, že soudy přenesly důkazní břemeno ze žalobce na stěžovatele. V řízení žalobce - vedlejší účastník nepřinesl žádný důkaz o tom, že předmětná část nemovitosti, již má stěžovatel vyklidit, byla kolaudována k jiným účelům než k bydlení. Soudy přistupovaly k tvrzení žalobce, že byt stěžovatele není bytem, jako k prokázanému; ve svých rozsudcích se dovolávaly judikatury Nejvyššího soudu, i když tato judikatura se na stěžovatelův případ nedala použít. Obecné soudy zcela bezprecedentně přenesly důkazní břemeno na stěžovatele jako žalovaného, který měl v řízení prokazovat, že prostory, které mu byly pronajaty jako byt, jsou skutečně bytem v právním slova smyslu, že tedy byly schváleny kolaudačním nebo obdobným rozhodnutím. Zdůraznil, že byl v dobré víře, že jemu pronajatý byt bytem je. Poukázal na to, že kolaudační rozhodnutí se nepodařilo dohledat ani v archivu, což je s ohledem na stáří domu pochopitelné, ale taková situace nemůže jít k jeho tíži.

Stěžovatel dále vytýká obecným soudům, že na základě provedených důkazů dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním. Tvrdí, že v řízení dostatečnými důkazy prokázal, že prostory, které užíval, jsou bytem. V této souvislosti poukázal zejména na místní šetření provedené v řízení před soudem prvního stupně, a dále na sdělení stavebního úřadu, z něhož vyplývá, že při místním šetření bylo zjištěno, že sporné prostory jsou bytem. Uvedl rovněž, že zákon č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "stavební zákon"), počítá s možností neexistence kolaudačního rozhodnutí, které je možno nahradit osvědčením stavebního úřadu. Poukazuje rovněž na to, že předchozí vlastník nemovitosti považoval sporné prostory za byt a jako takový jej stěžovateli pronajal.

Stěžovatel rovněž vytýká obecným soudům, že neprovedly další důkazy, které navrhoval a které mohly prokázat, že se jedná o byt v právním slova smyslu. Jednalo se zejména o protokol z místního šetření o státním stavebním dohledu ze spisu Stavebního úřadu města Brna ze dne 4. 9. 2003, v němž je uvedeno, že "stavební úpravy bytu byly provedeny v souladu s ohlášením stavebnímu úřadu", o rozhodnutí stavebního úřadu o odstranění stavby, o výslech svědkyně - pracovnice Magistrátu města Brna, odbor vnitřních věcí a dalších svědků.

Nejvyššímu soudu jako soudu dovolacímu stěžovatel vytýká, že neodstranil uvedená zásadní pochybení, neboť jeho dovolání odmítl z toho důvodu, že nemá po právní stránce zásadní význam.

Stěžovatel konečně poukázal na porušení svého základního práva na bydlení ve smyslu čl. 31 Evropské sociální charty, které spočívalo v tom, že obecné soudy nevzaly v úvahu skutečnost, že uzavřel nájemní smlouvu o pronájmu předmětného bytu v dobré víře, že sporné prostory jsou bytem; přesto, že žalobce neprokázal, že tyto prostory bytem nejsou, daly mu soudy obou stupňů za pravdu, a tím stěžovatele jeho práva na bydlení v předmětném bytě zcela bezdůvodně zbavily.

Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud všechna citovaná rozhodnutí zrušil.

II.

Nejvyšší soud ve stručném vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že "neumožnění přípustnosti dovolání" podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (pro absenci zásadního právního významu) nelze považovat za odepření soudní ochrany a za porušení základních práv a svobod. Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje důvody, které byly obsaženy i v dovolání a s nimiž se dovolací soud vypořádal v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Městský soud v Brně ve svém vyjádření uvedl, že k porušení základních práv stěžovatele nedošlo; ze spisového materiálu je zjevné, že jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem. Zamítnutí důkazních návrhů či poučení o povinnosti nést důkazní břemeno nelze za porušení práva na spravedlivý proces považovat. Krajský soud v Brně se k ústavní stížnosti nevyjádřil.

Za tohoto stavu nevzal Ústavní soud uvedená vyjádření za základ svého rozhodnutí, neboť nic nového - oproti napadeným rozhodnutím - nepřinášela.

III.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 52 C 25/2004 vedený u Městského soudu v Brně. Ze spisu zjistil, že stěžovatel měl v řízení před obecnými soudy postavení žalovaného, proti němu byla podána žaloba o vyklizení části nemovitosti v Brně, Dukelská třída 77. Městský soud v Brně rozsudkem č. j. 52 C 25/2004-153 ze dne 21. září 2006 žalobě vyhověl a uložil stěžovateli danou část nemovitosti (a to 1 místnost s koupelnou a WC a přístavek k domu, ve kterém se nachází 1 pokoj a kuchyň) vyklidit a vyklizenou odevzdat žalobci ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku. V odůvodnění uvedl, že při posouzení toho, zda určitý soubor místností je bytem, je třeba respektovat kolaudační stav daný stavebně právními předpisy a nikoliv faktický způsob užívání takovýchto místností (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 29. 1. 2002, sp. zn. 26 Cdo 400/2001. V souzené věci tedy nejde o byt ve smyslu § 118 odst. 2 obč. zákoníku. S přihlédnutím ke skutečnosti, že stavebnětechnická dokumentace domu na adrese Dukelská třída 77 v Brně se nedochovala, a vzhledem k obsahu sdělení Úřadu městské části Brna, Brno - sever, Odboru územního rozvoje a výstavby ze dne 20. 1. 2006 (č.l. 89) (podle něhož kolaudační rozhodnutí pro byt 2+KK ani pro byt v přízemí domu 2+1 se v archívu stavebního úřadu nenacházejí) dospěl soud k závěru, že nájemní smlouva ze dne 28. 7. 1999, ve znění obou dodatků uzavřená mezi právními předchůdci žalobce a žalovaným, stejně jako nájemní smlouva ze dne 21. 8. 2002, ve znění obou dodatků uzavřená mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným, jsou neplatné. Na tomto faktu nemůže změnit ničeho ani následné sdělení Úřadu městské části města Brna, Brno - sever, Odboru územního rozvoje a výstavby ze dne 4. 9. 2006, sp. zn. STU/04/0601450/000/002, podle něhož upravené místnosti jsou z hlediska § 3 písm. l vyhl. č. 13/1998 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu, bytem, leč místnost v původní části domu nelze posuzovat za obytnou (č.l. 117). Stěžovatel podle závěru soudu prvního stupně tedy užíval část nemovitosti ve výlučném vlastnictví žalobce bez právního důvodu, a proto byl zavázán k povinnosti tuto část vyklidit a vyklizenou předat ve stanovené lhůtě žalobci. Soud konečně rozhodl o zamítnutí dalších důkazních návrhů stěžovatele s odůvodněním, že vzhledem k dostatečně objasněnému skutkovému stavu by bylo jejich provádění nadbytečné.

K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně rozsudkem č. j. 19 Co 40/2007-186 ze dne 30. ledna 2008 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ve věci samé potvrdil. Ztotožnil se se zjištěným skutkovým stavem a podpořil i zamítnutí dalších důkazních návrhů; uvedl, že by jejich provedení pro zjištění a posouzení základu předmětného sporu nic nového nepřineslo, což dále rozvedl. Ztotožnil se i s právními závěry prvního soudu a podrobně se zabýval námitkou stěžovatele týkající se zatížení důkazním břemenem. K této otázce uvedl, že důkazní břemeno k prokázání toho, že vymezené prostory jsou bytem tížilo žalovaného (stěžovatele); žalobce nemůže provádět negativní důkaz a prokazovat, že kolaudační rozhodnutí neexistuje. Dále se zabýval námitkou stěžovatele týkající se účelu užívání stavby. K této námitce uvedl, že ze spisu nevyplývá, že by účelem předmětných místností (jejich stavebně technickým vybavením) mělo být trvalé bydlení, neboť ze sdělení stavebního úřadu vyplývá, že jednu místnost v původní části domu nelze považovat za obytnou (nesplňuje požadavky na obytnou místnost). Přístavek k původnímu domu, vybudovaný ve třicátých letech 20. století, byl určen jako prádelna a koupelna a jeho stav je havarijní (statický posudek ze dne 21. 4. 2000), konstrukce není vhodná pro využití na obytné účely, pouze jako hospodářský objekt, a to ještě po rekonstrukci.

Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 2632/2008-205 ze dne 18. února 2009 odmítnuto jako nepřípustné, protože v napadeném rozhodnutí nebyla řešena otázka zásadního právního významu § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Dovolací soud zkoumal i dovolací námitku stěžovatele týkající se aplikace ustálené judikatury na posouzení bytů v domech postavených před účinností stavebního zákona, resp. i před účinností zákona č. 87/1958 Sb., o stavebním řádu; nepřisvědčil stěžovateli, že kolaudační rozhodnutí nemohlo být vydáno, neboť s ním právní řád nepočítal, a poukázal na právní úpravou platnou v době stavby předmětného domu i v době dostavby přístavku, který stěžovatel užíval (zákon č. 63/1894 m.z.z. počítal s tzv. užívacím povolením). Nejvyšší soud zopakoval, že při posouzení otázky, zda je soubor místností bytem, je rozhodující stav kolaudační a nikoli faktický způsob jejich užívání; tu poukázal na uznávanou odbornou literaturu a na vlastní judikaturu. Dále se podrobně zabýval i otázkou přenesení důkazního břemene na stěžovatele. K tomu uvedl, že: "Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí. V závislosti na hypotéze právní normy má každá strana sporného řízení zcela samostatnou povinnost tvrzení a důkazní povinnost a tedy z toho vyplývající odlišné a zcela samostatné břemeno tvrzení a důkazní břemeno.... Bylo-li v dané věci vycházeno z hypotézy ustanovení § 126 odst. 1 občanského zákoníku, pak žalobce stíhalo břemeno tvrzení a důkazní o tom, že je vlastníkem věci a že žalovaný do výkonu jeho vlastnického práva zasahuje, a žalovaného břemeno tvrzení a důkazní o tom, že jeho zásahy jsou podloženy platným titulem."
IV.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces a práva na bydlení, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s hodnocením důkazů tak, jak je provedly obecné soudy. Tomu Ústavní soud nepřisvědčil. Dokazování a hodnocení důkazů považuje Ústavní soud v souladu se svou ustálenou rozhodovací praxí za vlastní věc obecných soudů, do níž mu nepřísluší zasahovat, pokud obecné soudy postupují v hranicích vymezených zásadou volného hodnocení důkazů danou ustanovením § 132 o. s. ř. Z uvedené zásady vyplývá, že obecné soudy jsou povinny hodnotit každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemných souvislostech. Ze zásady volného hodnocení také však vyplývá, že obecné soudy nejsou povinny provést všechny navrhované důkazy, vždy však musí odůvodnit, proč některé navrhované důkazy neprovedly. Jestliže se obecné soudy pohybují při dokazování a hodnocení důkazů v těchto hranicích, a jestliže nelze konstatovat nesoulad mezi zjištěným skutkovým stavem a z něho vyvozenými právními závěry a nelze dovozovat ani libovůli obecných soudů, nepřísluší Ústavnímu soudu do procesu hodnocení důkazů obecnými soudy zasahovat.

V předmětné věci obecné soudy při hodnocení důkazů postupovaly v intencích zásady volného hodnocení důkazů. Podrobně zhodnotily všechny provedené důkazy a zdůraznily, jaké závěry z nich také vyvodily. Jejich posouzení je kompaktní, logicky provázané a nelze konstatovat - ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu - ani extrémní rozpor mezi zjištěným skutkový stavem a z něho vyvozenými právními závěry. K námitce stěžovatele, že soudy neprovedly všechny jím navrhované důkazy, konstatuje Ústavní soud, že jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací řádně odůvodnily, proč dalším důkazním návrhům nevyhověly. Soud prvního stupně své rozhodnutí odůvodnil stručně v tom smyslu, že vzhledem k dostatečně zjištěnému skutkovému považuje další dokazování za nadbytečné; odvolací soud se s tímto závěrem ztotožnil, současně však ještě doplnil i věcné odůvodnění, proč zcela konkrétní navrhované důkazy provedeny nebyly. Obecné soudy tedy i v tomto směru v hranicích výše uvedené zásady volného hodnocení důkazů pohybovaly.

Pokud jde o námitku nepřípustného přenášení důkazního břemene, poukazuje Ústavní soud na odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, který dostatečně přesvědčivě odůvodnil v právní teorii i v soudní praxí obecně přijímaný rozbor břemene tvrzení a břemene důkazního. V souladu s tím také obecné soudy postupovaly a ukládaly stěžovateli povinnost svá tvrzení dokázat. To, že stěžovatel neunesl v plném rozsahu svou povinnost důkazní, což vedlo i k negativnímu výsledku sporu, nelze za porušení jeho práva na spravedlivý proces považovat.

Z hlediska ústavnosti je nutno přisvědčit obecným soudům i potud, pokud jde o právní posouzení věci. Dovolací soud uvedl, že účel užívání stavby vždy vyplýval z rozhodnutí vydávaného podle "stavebních předpisů", platných v příslušeném časovém období, v němž byla budova postavena. Daným rozhodnutím pak byl určen účel stavby, který nedoznával změny tím, že uživatelé stavbu užívali k účelu jinému (a to ani v případě, kdy jiný účel užívání byl založen dohodou např. vlastníka a uživatele). Tu obecné soudy jasně a přesvědčivě dovodily, že pojmovým znakem bytu jako předmětu občanskoprávního vztahu ve smyslu § 118 odst. 2 obč. zák. je jeho účelové určení dané pravomocným kolaudačním rozhodnutím stavebního úřadu; soudy proto právem konstatovaly, že není rozhodné sdělení Úřadu městské části Brno - sever, že některé upravené místnosti jsou z hlediska obecných technických požadavků na výstavbu bytem. Technické parametry upravených místností totiž občanskoprávní povahu bytu založit nemohou. Konečně lze odkázat i na přesvědčivý rozbor podaný Nejvyšším soudem, co se týče staveb vybudovaných před účinností stavebního zákona.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces zjevně nedošlo.

Stěžovatel namítal rovněž porušení svého práva na bydlení ve smyslu čl. 31 Evropské sociální charty. Ústavní soud mu nemohl přisvědčit ani v tomto směru. Právo na bydlení není neomezené, lze ho využívat a dovolávat se ho jen v hranicích příslušných právních předpisů. Nelze hovořit o neodůvodněném zásahu do práva bydlení tam, kde užívání bytu platný právní titul nesvědčí.

Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. ledna 2010

Vojen Güttler v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.