I. ÚS 1387/12
I.ÚS 1387/12 ze dne 31. 5. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele E. D., právně zastoupeného Mgr. Ilonou Sedlákovou, advokátkou se sídlem v Brně, Příkop 8, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 1. 2012, č. j. 9 As 80/2011 - 69, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2011, č. j. 10 A 218/2010 - 42, spojenou s návrhem na zrušení ustanovení § 56 odst. 1 písm. j) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení takto:
Ústavní stížnost a návrh se odmítají.
Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 4. 2012, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Svou ústavní stížnost spojil stěžovatel s návrhem na zrušení ustanovení § 56 odst. 1 písm. j) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje svůj nesouhlas se závěrem Nejvyššího správního soudu, že správní orgány v jeho věci dostatečně odůvodnily svá rozhodnutí. Stěžovatel má za to, že se jednalo o výklad obsahu neurčitého právního pojmu, který byl nepředvídatelný. Pokud správní orgán prvního stupně odůvodnil své rozhodnutí tím, že se stěžovatel účelově odhlašoval a přihlašoval u Okresní správy sociálního zabezpečení Brno - venkov, a to jen z důvodu, aby získal potřebné potvrzení dle ustanovení § 46 odst. 7 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném do dne 31. 12. 2010 (dále jen "zákon č. 326/1999 Sb."), nezohlednil vysvětlení stěžovatele, který objasňoval své chování nedostatkem pracovních příležitostí v době krize, a posoudil celou situaci ryze ze subjektivního hlediska a nikoliv objektivně po řádném zjištění všech okolností. Správní orgán druhého stupně a rovněž oba soudy pak dle názoru stěžovatele tuto chybu nenapravily. Stěžovatel proto považuje rozhodnutí soudů i správních orgánů za protiústavní z důvodu porušení čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 a 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 10 A 218/2010, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Rozhodnutím Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké policie Brno, Inspektorátu cizinecké policie Brno ze dne 17. 6. 2010, č. j. CPBR-06244/CI-2010-064061, byla stěžovateli podle ustanovení § 44a odst. 3 s odkazem na § 35 odst. 3 a § 37 odst. 2 písm. b) v návaznosti na ustanovení § 56 odst. 1 písm. k) zákona č. 326/1999 Sb. zamítnuta žádost o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem podnikání podaná dne 17. 5. 2010 a povolení k dlouhodobému pobytu neprodlouženo, neboť byla zjištěna jiná závažná překážka pobytu cizince na území. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které bylo rozhodnutím Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 3. 8. 2010, č. j. CPR-9966-1/ČJ-2010-9CPR-C218, zamítnuto. Rozhodnutí správního orgánu druhého stupně napadl stěžovatel žalobou, která byla rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 28. 2. 2011, č. j. 10 A 218/2010 - 42, zamítnuta. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl.
Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k porušení jeho ústavně zaručených práv postupem Nejvyššího správního soudu ani Městského soudu v Praze nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Z obsahu ústavní stížnosti je však naopak zřejmé, že se stěžovatel v podstatě domáhá přezkoumání napadených soudních rozhodnutí tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Jak však Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR) není součástí soustavy obecných soudů a jeho postavení ve vztahu k obecným soudům je limitováno čl. 83 Ústavy, ze kterého vyplývá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a pokud jde o posouzení rozhodnutí napadených ústavní stížností, ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. To mu dává pravomoc svým rozhodnutím zasáhnout pouze tam, kde došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připustil, že v období, kdy nebyl zřízen Ústavou předpokládaný Nejvyšší správní soud, byl Ústavní soud sám nucen ve věcech, které byly projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekce právních názorů, které by jinak příslušely tomuto soudu (viz nález sp. zn. IV. ÚS 49/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 27, č. 86, str. 25 a další). Nezbytnost výjimečného suplování těchto pravomocí Nejvyššího správního soudu však faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominula a Ústavní soud respektuje základní rozhraničení pravomocí obou soudů. Ústavní soud v tomto směru není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 s. ř. s. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení jednoduchého práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 156, str. 401 a další). V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn výkladu jednoduchého práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jí bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 129. str. 159 a další). K takovému zjištění však ve věci stěžovatele Ústavní soud nedospěl.

Podle § 37 odst. 2 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb. ministerstvo zruší platnost víza k pobytu nad 90 dnů, jestliže cizinec přestal splňovat některou z podmínek pro udělení víza. Podle § 44a odst. 3 téhož zákona žádost o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu přijímá a rozhoduje o ní ministerstvo. Na prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu se § 35 odst. 2 a 3, § 36, § 46 odst. 3, § 46 odst. 7 a 8 a § 47 vztahuje obdobně. Ustanovení § 35 odst. 3 téhož zákona přitom stanoví, že dobu pobytu na území na vízum k pobytu nad 90 dnů nelze prodloužit, pokud ministerstvo shledá důvod pro zahájení řízení o zrušení platnosti tohoto víza (§ 37). Jedním z důvodů neudělení dlouhodobého víza je ve smyslu § 56 odst. 1 písm. j) tohoto zákona skutečnost, že pobyt cizince na území není v zájmu České republiky nebo je zjištěna jiná závažná překážka pobytu cizince na území.

Nejvyšší správní soud stěžovateli v odůvodnění svého napadeného rozsudku vyložil, že Městský soud v Praze správně a způsobem odpovídajícím rozsahu žalobní námitky dovodil, že důvody pro neudělení víza dle ustanovení § 56 zákona č. 326/1999 Sb. představují (v negativním smyslu) podmínky pro udělení víza ve smyslu ustanovení § 37 odst. 2 písm. b) téhož zákona. K obecné námitce problematické aplikace a protichůdnosti jednotlivých ustanovení zákona o pobytu cizinců Nejvyšší správní soud poznamenal, že ve vztahu k projednávané věci bylo dostatečným způsobem objasněno, jakým způsobem a za použití kterých ustanovení zákona správní orgány ve věci stěžovatele rozhodly. Nejvyšší správní soud také z obsahu obou správních rozhodnutí ověřil, že se správní orgány zcela dostatečným a přezkoumatelným způsobem zabývaly ve vztahu ke skutkovým okolnostem projednávané věci naplněním pojmu závažná překážka pobytu stěžovatele na území České republiky. V rozhodnutí o neprodloužení dlouhodobého pobytu správní orgány aplikaci tohoto neurčitého pojmu odůvodnily a specifikovaly, že závažnou překážku spatřují v neplnění účelu pobytu, přičemž jednání stěžovatele podřadily pod tuto skutkovou podstatu na základě zjištění získaných od okresní správy sociálního zabezpečení a výpovědi stěžovatele učiněné do protokolu v rámci ústního jednání. Stejně tak ve svém rozhodnutí učinil městský soud, který na straně 4 napadeného rozsudku uvedl, jaká skutková zjištění v případě stěžovatele vedla ve smyslu ustanovení § 56 odst. 1 písm. k) zákona č. 326/1999 Sb. správní orgán k závěru o naplnění skutkové podstaty závažné překážky neplnění účelu pobytu cizince na území, která v jeho případě vedla k neprodloužení dlouhodobého pobytu. Dle Nejvyššího správního soudu rovněž nelze pominout skutečnost, že pokud je cizinci uděleno povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání, je tento cizinec povinen dodržovat veškeré právní předpisy, které se k podnikání na území České republiky vážou, tedy i povinnost být přihlášen k platbám sociálního zabezpečení.

Takto řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování, kterému nemá Ústavní soud z pozice ústavnosti čeho vytknout. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění rozhodnutí obou ve věci jednajících obecných soudů, které, jak je z výše uvedeného zřejmé, se všemi námitkami stěžovatele v míře odpovídající jejich konkretizaci vypořádaly způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, když po přezkoumání napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu dospěl k závěru, že výklad a aplikace příslušných ustanovení zákona č. 326/1999 Sb. byly provedeny správními orgány i obecnými soudy v mezích zákona ústavně konformním způsobem. Stěžovatel měl možnost v zákonem stanovených lhůtách využít procesní prostředky svěřené mu zákonem k ochraně jeho práv, přičemž jak Ústavní soud ověřil, Nejvyšší správní soud i Městský soud v Praze rozhodovaly o stěžovatelem uplatněném návrhu v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Skutečnost, že stěžovatel se závěrem obecných soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.

Nejvyšší správní soud ve svém napadeném rozhodnutí konstatoval taktéž obsah správního spisu, z něhož vyplývá, že stěžovatel podal dne 17. 5. 2010 ke správnímu orgánu žádost o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu, přičemž předchozí pobyt mu byl za účelem podnikání povolen na období od 20. 6. 2008 do 19. 6. 2010. Přílohou této žádosti bylo potvrzení Okresní správy sociálního zabezpečení Brno - venkov (dále též "OSSZ") o zaplacení sociálního zabezpečení pro účely žádosti o prodloužení platnosti víza k pobytu na území České republiky s datem zahájení samostatné výdělečné činnosti 12. 5. 2010. Na základě své žádosti obdržel správní orgán od OSSZ sdělení, že stěžovatel je dle její evidence veden jako osoba samostatně výdělečně činná od 12. 5. 2010 dosud a v minulosti tomu tak bylo v období od 22. 3. 2006 do 31. 10. 2006, od 1. 12. 2007 do 31. 12. 2007 a od 7. 5. 2008 do 27. 6. 2008. V rámci ústního jednání konaného dne 14. 6. 2010 stěžovatel do protokolu č. j. CPBR-06244/CI-2010-064061 mimo jiné uvedl, že si je vědom skutečnosti, že v období od 27. 6. 2008 nebyl veden na OSSZ Brno - venkov jako osoba samostatně výdělečně činná a že se odhlásil, jelikož nebyla práce a několikrát po sobě odcestoval domů na Ukrajinu. Pokud se v tomto období nacházel na území České republiky, nepracoval. Na základě těchto zjištěných skutečností dospěl správní orgán k závěru, že stěžovatel přestal plnit účel pobytu, pro který mu byl dlouhodobý pobyt povolen, a svým rozhodnutím žádost stěžovatele o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem podnikání zamítl, neboť neplnění účelu pobytu shledal jako závažnou překážku pobytu na území České republiky, pro kterou cizinec přestane splňovat podmínky pro jeho povolení.

Pokud tedy stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že správní orgány a soudy posoudily jeho věc bez řádného zjištění všech okolností, nemohl Ústavní soud této jeho námitce přisvědčit. Ústavní soud ve své judikatuře vymezil, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu mají ústavněprávní relevanci a za určitých podmínek odůvodňují zásah Ústavního soudu. Pokud jde o tzv. opomenuté důkazy, jedná se jednak o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez adekvátního odůvodnění zamítnut (event. opomenut), což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci, nebo dále o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí (ať již negativně či pozitivně) zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. např. nález III.ÚS 150/93, Sb.n.u., sv.2, str. 87; III.ÚS 61/94, sv. 3, str. 51; IV.ÚS 185/96, sv. 6, str. 461; II.ÚS 213/2000, sv. 25, str. 143; I.ÚS 549/2000, sv. 22, str. 65; IV.ÚS 219/03, sv. 32, str. 225 a další). Další skupinou případů vad důkazního řízení tvoří případy, kdy z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu v vykonanými důkazy (srov. např. nález III.ÚS 84/94, Sb.n.u. sv. 3, str. 257; III.ÚS 166/95, sv. 4, str. 255; II.ÚS 182/02, sv. 31, str. 165 a další).

Ústavní soud stěžovatelem vymezená ústavněprávní pochybení v postupu obecných soudů nezjistil, neboť, jak vyplývá z jejich shora konstatovaných závěrů, je zřejmé, že soudy vycházely ve svých závěrech z řádně provedených důkazů, kterými byl dostatečně skutkový stav věci zjištěn v tom smyslu, že ke dni rozhodnutí správního orgánu prvního stupně bylo možno konstatovat na straně stěžovatele jinou závažnou překážku pobytu ve smyslu § 56 odst. 1 písm. k) zákona č. 326/1999 Sb. spočívající ve skutečnosti, že stěžovatel v rámci pobytu neplnil účel pobytu, a to soustavné provozování samostatné výdělečné činnosti. Jak totiž vyplývá ze správního spisu, stěžovatel podal žádost o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu dne 17. 5. 2010, přičemž dle evidence OSSZ byl veden jako osoba samostatně výdělečně činná ode dne 12. 5. 2010 (dříve pak od 22. 3. 2006 do 31. 10. 2006, od 1. 12. 2007 do 31. 12. 2007 a od 7. 5. 2008 do 27. 6. 2008, z důvodu nedostatku pracovních příležitostí se ode dne 27. 6. 2008 z evidence osob samostatně výdělečně činných odhlásil). Ústavní soud přihlédl i k tomu, že odvolací správní orgán při svém rozhodování vzal v úvahu dopad rozhodnutí o neprodloužení víza na soukromý a rodinný život stěžovatele.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Protože Ústavní soud ústavní stížnost odmítl, byl podle § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnut i návrh na zrušení ustanovení § 56 odst. 1 písm. j) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Jde totiž o návrh akcesorický, který sdílí osud odmítnuté ústavní stížnosti.

Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. května 2012

Vojen Güttler předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.