I. ÚS 138/12
I.ÚS 138/12 ze dne 26. 6. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatelky M. M., zastoupené Mgr. Ivou Nekvapilovou, advokátkou se sídlem AK Brno, Helfertova 17, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2011 č. j. 29 NSČR 61/2011-A-26 a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 3. 2010 č. j. KSBR 27 INS 2284/2010-A-6, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Dne 13. 1. 2012 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jíž se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího soudu.

Z odůvodnění ústavní stížnosti, jakož i z příloh předložených k ústavní stížnosti, je patrné, že stěžovatelka - důsledně vzato - napadá svojí argumentací i rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 22. března 2010, č. j. KSBR 27 INS 2284/2010-A-6. Proto Ústavní soud v souladu se svou judikaturou (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08), navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č. 3, 2004. str. 125), podrobil ústavnímu přezkumu obě v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatelku k upřesnění petitu ústavní stížnosti nebo k odstranění vad jeho podání.

K věci samé stěžovatelka zejména uvádí, že dne 9. 3. 2010 podala návrh na zahájení insolvenčního řízení spojený s návrhem na oddlužení. Dne 17. 3. 2010 a dne 23. 3. 2010 předložila doplnění tohoto návrhu. Usnesením ze dne 22. 3. 2010 č. j. KSBR 27 INS 2284/2010-A-6 rozhodl Krajský soud v Brně tak, že stěžovatelkou podaný insolvenční návrh odmítl podle § 128 odst. 1 IZ (insolvenčního zákona). Krajský soud uvedl, že insolvenční návrh dlužníka neobsahuje všechny zákonem stanovené náležitosti, je nesrozumitelný, neurčitý a vady návrhu nelze odstranit výzvou podle ust. § 43 o. s. ř.

Stěžovatelka prohlásila, že podala návrh na zahájení insolvenčního řízení spojený s návrhem na oddlužení dne 9. 3. 2010. Krajský soud v Brně však vydal zmiňované usnesení až dne 22. 3. 2010. Je tedy patrné, že usnesení o odmítnutí insolvenčního návrhu vydal soud až po uplynutí zákonné sedmidenní lhůty uvedené v ust. § 128 odst. 1 IZ. Tímto zmeškáním došlo - podle názoru stěžovatelky - ze strany Krajského soudu v Brně k porušení zákonných ustanovení, a bylo rovněž porušeno základní právo stěžovatelky zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatelka dodala, že stanoví-li zákon lhůtu k vydání usnesení o odmítnutí návrhu na zahájení insolvenčního řízení a tato lhůta marně uplynula, pak se zcela oprávněně domnívala, že k odmítnutí insolvenčního návrhu nedošlo. Na základě této skutečnosti pak následně v dobré víře v zákonný postup soudu považovala usnesení soudu o odmítnutí insolvenčního návrhům za výzvu k doplnění tohoto návrhu. Proto návrh doplnila a v omylu se vzdala rovněž práva na odvolání proti zmíněnému usnesení o odmítnutí insolvenčního návrhu, neboť toto usnesení, jak již bylo uvedeno, považovala toliko za výzvu k doplnění návrhu. V dobré víře rovněž usoudila, že vzdáním se práva na odvolání urychlí probíhající insolvenční řízení.

Stěžovatelka uzavřela tak, že ani Nejvyšší soud žádným způsobem shora uvedené skutečnosti a pochybení krajského soudu neposoudil a nezohlednil ani otázku porušení zákonné lhůty ze strany Krajského soudu v Brně. Tím podle názoru stěžovatelky došlo k dalšímu "zkrácení jejich práv".

II.

Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Brně sp. zn. KSBR 27 INS 2284/2010. Zjistil, že uvedený soud rozhodl svým usnesením z 22. 3. 2010 č. j. KSBR 27 INS 2284/2010-A-6 tak, že insolvenční návrh odmítl. Uvedl, že insolvenčním návrhem doručeným soudu dne 9. 3. 2010, se stěžovatelka (navrhovatelka) - dlužnice - domáhala vydání rozhodnutí o svém úpadku a povolení oddlužení s navrhovaným způsobem oddlužení plněním splátkového kalendáře. Podle ust. § 103 odst. 1 a 2 IZ musí však insolvenční návrh kromě obecných náležitostí podání obsahovat také označení insolvenčního navrhovatele a označení dlužníka, kterého se týká, popřípadě jejich zástupců. Fyzická osoba musí být označena jménem, příjmením a bydlištěm (sídlem) a v případě, že jde o podnikatele, též identifikačním číslem. V insolvenční návrhu musí být dále uvedeny rozhodujících skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek.

Krajský soud odkázal na ust. § 128 odst. 1 IZ, podle něhož insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný nebo neurčitý, insolvenční soud odmítne, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně, nejpozději do sedmi dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 o. s. ř. se nepoužije.

Krajský soud prohlásil, že v insolvenčním návrhu stěžovatelky nejsou vylíčeny rozhodující skutečnosti, tedy skutková tvrzení, z nichž naprosto jednoznačně vyplývá, že dlužník má existentní, splatné konkrétní závazky za konkrétními jednoznačně označenými věřiteli; spolu s dalšími skutečnostmi tato tvrzení musí být současně způsobilá osvědčit úpadek dlužníka. V daném případě z návrhu stěžovatelky není zřejmá celková výše všech jejich závazků, a tedy ani procentní míra uspokojení věřitelů v případě povolení oddlužení. Nejdříve je třeba tvrdit rozhodující skutečnosti a teprve poté ke svým konkrétním tvrzením označit důkazy. Z návrhu stěžovatelky není podle soudu rovněž patrno, o jaké závazky se jedná, tedy zda se nejedná o závazky z podnikání. Návrh není pečlivě ani úplně vypracován, neobsahuje zákonné náležitosti, nejsou k němu připojeny přílohy podle zákona. Vzhledem k těmto skutečnostem byl návrh stěžovatelky odmítnut, neboť se jedná o takové jeho nedostatky, pro které nelze v řízení pokračovat. K tomu insolvenční soud ještě poznamenal, že listinné důkazy nejsou součástí insolvenčního návrhu a jejich předložením navrhovatel plní jen svou důkazní povinnost; soud není povinen v předkládaných důkazech vyhledat skutečnosti, jež měl navrhovatel uvést v insolvenčním návrhu.

Krajský soud uvedl v poučení, že proti tomuto usnesení lze podat odvolání do 15 dnů ... k Vrchnímu soudu v Olomouci.

Řízení o "dovolání" stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 9. 11. 2011 č. j. 29 NSČR 61/2011-A-26 zastavil. Uvedl, že Krajský soud v Brně jako soud prvního stupně odmítl (pro vady) insolvenční návrh stěžovatelky (dlužnice) spojený s návrhem na povolení oddlužení. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka podáním došlým insolvenčnímu soudu (tedy Krajskému soudu v Brně) výslovně vzdala práva odvolání proti usnesení o odmítnutí insolvenčního návrhu, nabylo toto usnesení právní moci 31. března 2010, kdy bylo doručeno jejímu zástupci (srovnej číslo listu A-7/2 a číslo listu A-6).

Nejvyšší soud dále uvedl, že podáním adresovaným Nejvyššímu soudu a označeným (k jeho výzvě) jako dovolání, napadla stěžovatelka - dlužnice zmiňované prvostupňové usnesení insolvenčního soudu o odmítnutí insolvenčního návrhu. Za této situace Nejvyšší soud konstatoval, že k projednání dovolání proti usnesení soudu prvního stupně není dána funkční příslušnost žádného soudu. Proto řízení o takovém podání zastavil a dovolal se i existující publikované judikatury.

Nejvyšší soud pak - v zájmu předejití dalších sporů - uzavřel tak, že pravomocně odmítnutý insolvenční návrh již nelze "doplňovat". Proto v situaci, kdy stěžovatelka - vedle vzdání se práva odvolání - svůj (již odmítnutý) insolvenční návrh současně doplnila, se Krajský soud v Brně takovým podáním správně dále nezabýval. Stěžovatelce pak nic nebrání v tom, aby podala nový insolvenční návrh, v němž se vyvaruje všech nedostatků, pro které byl její předchozí insolvenční návrh odmítnout.
III.

Ústavní soud posoudil ústavní stížnost a dospěl k závěru, že je částečně opožděná [§ 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu] a částečně zjevně neopodstatněná [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Opožděná je ústavní stížnost ve vztahu k rozhodnutí Krajského soudu v Brně, neboť to bylo zástupci stěžovatelky doručeno dne 31. 3. 2010. Zákonná šedesátidenní lhůta ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu byla tedy zjevně překročena; "dovolání" proti tomuto rozhodnutí není totiž adekvátním procesním prostředkem ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, takže zde nelze uvedenou zákonnou lhůtu odvíjet až od doručení napadeného usnesení Nejvyššího soudu.

Zjevně neopodstatněná je ústavní stížnost proti citovanému rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť Nejvyšší soud svoji nepříslušnost bránící mu posuzovat "dovolání" stěžovatelky posoudil zcela po právu. Jeho argumentace je i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.

Zcela nad rámec právě uvedeného pak Ústavní soud považuje za vhodné ještě doplnit, že podle uznávané komentářové literatury [Kotoučová, J. a kol. Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 243 a násl.] se při posuzování náležitostí insolvenčního návrhu nepoužije přiměřeně občanský soudní řád, jeho ust. § 43 nevyjímaje, což v této souvislosti znamená, že insolvenční soud nevyzývá účastníka řízení k odstranění vad nebo doplnění podání; insolvenční návrh tak nelze opravovat ani doplňovat. Je tomu tak proto, že v insolvenčním řízení se akcentuje rychlost a hospodárnost. K těmto zásadám se pak váže i stěžovatelkou zmiňovaná sedmidenní lhůta, jejíž překročení mělo podle jejího názoru vyvolat i porušení jejího práva na spravedlivý proces. Podle přesvědčení Ústavního soudu jsou však závěry, jež stěžovatelka v ústavní stížnosti z nedodržení této lhůty vyvozuje, zavádějící a účelové. I kdyby však tomu tak nebylo, nemohlo by to zpochybnit - z ústavního hlediska - akceptovatelnost napadených rozhodnutí; to už jen proto, že se stěžovatelka může domáhat rozhodnutí o svém úpadku opakovaně. Na to ji ostatně v napadeném usnesení upozornil i Nejvyšší soud, který řízení o "dovolání" zastavil.

Za tohoto stavu Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a ve vztahu k rozhodnutí Krajského soudu v Brně podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh opožděný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. června 2012

Vojen Güttler, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.