I. ÚS 138/05
I.ÚS 138/05 ze dne 30. 6. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ivanou Janů ve věci ústavní stížnosti Š. O., zast. Mgr. Karlou Návedlovou, advokátkou, sídlem Ostravská 363, Bílovec, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10.11.2003, č.j. 11 Co 453/2003-179, a proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 28.2.2003, č.j. 7 C 207/98-164, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se v návrhu na zahájení řízení ze dne 8.3.2005, předaném k poštovní přepravě dne 9.3.2005, domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 10.11.2003, č.j. 11 Co 453/2003-179, a výroku VI. rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně (dále jen "okresní soud") ze dne 28.2.2003, č.j. 7 C 207/98-164, vydanými v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví. Uvedla, že výrok VI. rozsudku okresního soudu jí byla uložena povinnost nahradit protistraně náklady řízení ve výši 25 830,50 Kč. Proti rozsudku podala stěžovatelka odvolání, krajský soud rozsudek okresního soudu potvrdil a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 115 287,- Kč. Následně stěžovatelka podala dovolání, které bylo Nejvyšším soudem odmítnuto. Usnesení o odmítnutí dovolání bylo doručeno právní zástupkyni stěžovatelky dne 18.1.2005.

Ústavní stížností stěžovatelka brojí proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, které byly přiznány jak okresním soudem, tak soudem krajským právnímu zástupci protistrany. Přitom namítá, že soudy neaplikovaly ustanovení § 150 obč. soudního řádu za situace, kdy byly v tíživé sociální situaci, kterou si sama nepřivodila. Z tohoto důvodu je přesvědčena, že obecné soudy porušily ustanovení obč. soudního řádu, a to takovým způsobem a v takovém rozsahu, že došlo současně k porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a navrhla zrušení uvedených rozhodnutí.

Z předložených listinných podkladů, jakož i ze spisu Okresního soudu v Jičíně, sp. zn. 7 C 207/98, Ústavní soud zjistil, že u okresního soudu probíhal spor o vypořádání zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví, a to na základě návrhu bývalého manžela stěžovatelky. Okresní soud rozsudkem ze dne 5.10.2001, č.j. 7 C 207/98-101, rozhodl o vypořádání, současně stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalobci náklady řízení, posléze v upravené výši. Usnesením krajského soudu ze dne 31.10.2002, č.j. 9 Co 384/2002-131, byl prvostupňový rozsudek zrušen, okresní soud opětovně provedl vypořádání, a to rozsudkem ze dne 28.2.2003, č.j. 7 C 207/98-164, přitom opětovně stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalobci náklady řízení, tentokrát v částce 25 830,50 Kč. Stěžovatelka se znovu odvolala, rozsudkem krajského soudu ze dne 10.11.2003, č.j. 11 Co 453/2003-179, byl rozsudek okresního soudu potvrzen a stěžovatelka byla uložena povinnost zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení částku 15 287,- Kč. Tento rozsudek byl obecnému zmocněnci stěžovatelky doručen 19.12.2003. Stěžovatelka, již zastoupena advokátkou, napadla rozsudek krajského soudu dovoláním, jehož přípustnost odvozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) obč. soudního řádu a důvodnost z ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) obč. soudního řádu. Za otázku zásadního právního významu považovala správné stanovení ceny nemovitosti. Dovolání bylo, jako nepřípustné, odmítnuto, přitom Nejvyšší soud poukázal na to, že otázka, z jaké ceny je třeba vycházet při vypořádání BSM, byla judikaturou již řešena.

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní stížnost představuje specifický prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, což znamená, že ji lze podat pouze za určitých okolností a při zachování zákonných podmínek. Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Lhůtu pro podání ústavní stížnosti stanoví § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu na 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení (příp. na 60 dnů od doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, který byl orgánem, jenž o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení - srov. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). V souladu s § 75 odst. 1 je však ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (72 odst. 4).

Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci nejsou naplněny podmínky nezbytné k projednání ústavní stížnosti. Je zřejmé, že posledním opravným prostředkem stěžovatelky ohledně nákladů řízení bylo její odvolání proti rozsudku soudu I. stupně, dovolání proti výroku odvolacího soudu o nákladech řízení není přípustné. Z tohoto důvodu bylo možné podat ústavní stížnost ve stanovené lhůtě, která počala již doručením rozsudku soudu II. stupně. Ke dni podání ústavní stížnosti tato lhůta evidentně uplynula.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem, Ústavní soud soudcem zpravodajem ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako návrh opožděný podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. června 2005

Ivana Janů soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.