I. ÚS 1379/17
I.ÚS 1379/17 ze dne 6. 6. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelů Bc. Ireny Klimánkové a Petra Klimánka, zastoupených JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem, se sídlem Křižíkova 56, Praha 8, proti výroku I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2015 č. j. 68 Co 485/2014-183 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. února 2017 č. j. 28 Cdo 2422/2016-226, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ve své ústavní stížností ze dne 5. 5. 2017 stěžovatelé tvrdí, že napadené rozhodnutí porušují jejich práva, a to právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na pokojné užívání majetku zaručené čl. 11 Listiny.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 16. 7. 2014 č. j. 20 C 31/2009-157 zamítl žalobu, jíž se stěžovatelé jako žalobci domáhali zaplacení částky 834.540 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Svůj nárok na uvedenou sumu dovozovali stěžovatelé ze skutečnosti, že se žalované Hlavní město Praha (dále jen "žalovaný") na jejich úkor bezdůvodně obohatilo tím, že jim znemožnilo náležitě užívat jejich pozemek tak, že jej svou vyhláškou kategorizovalo jako "rekreační les" a zařadilo jej mezi pozemky tvořící veřejné prostranství. Na základě provedeného dokazování soud konstatoval, že předmětný pozemek je určen k plnění funkcí lesa ve smyslu zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon). V souladu s § 19 odst. 1 lesního zákona má přitom každý právo vstupovat do lesa na vlastní nebezpečí a provádět další v zákoně vypočtené úkony. Soud dospěl k závěru, že stěžovatelé jsou tudíž při realizaci svého vlastnického práva vázáni především zmíněnou normou, jakož i dalšími ustanoveními lesního zákona a je irelevantní, byla-li vyhláškou hlavního města Prahy (v příloze explicitně zmiňující dotčený pozemek) příslušná oblast označena za území klidu. Žalovaný tak není subjektem, jenž by se na úkor žalobců bezdůvodně obohacoval a jemuž by bylo možné přiznat pasivní věcnou legitimaci v projednávané kauze. Soud dále poukázal na přiléhavost teze vyslovené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 581/14 ze dne 1. 7. 2014, N 134/74 SbNU 35 (všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), dle níž postrádá logiku, aby samosprávný subjekt platil individuálnímu vlastníku za užívání nemovitosti jako veřejného statku blíže neurčeným okruhem osob. Počínání stěžovatelů, kteří při koupi pozemků museli vědět o omezených možnostech nakládání s nimi, se navíc jeví spekulativním a rozporným s dobrými mravy. S ohledem na předestřené prvostupňový soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

3. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne 26. 1. 2015 č. j. 68 Co 485/2014-183 rozhodnutí soudu prvního stupně k odvolání stěžovatelů ve výroku o věci samé potvrdil, v nákladovém výroku je změnil tak, že žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiřkl (výrok I.), načež týmž způsobem rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud přitakal závěru soudu první instance o absenci pasivní věcné legitimace na straně žalovaného.

4. Napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelů (k meritu věci) i žalovaného (k otázce nákladů řízení). K stěžovateli naznačované potřebnosti odborného vyjádření či znaleckého posudku pro kategorizaci pozemku jako veřejného prostranství Nejvyšší soud připomenul, že právní posouzení věci vyjadřující podřazení zjištěného skutkového děje pod určitý právní předpis náleží výhradně soudu, a nelze je přesouvat na jiný orgán či subjekt.

5. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti argumentují proti napadeným rozhodnutím, protože shledávají zcela neúplné rozhodující skutkové zjištění a dokazování o něm. Nebylo podle nich objasněno, zda a proč předmětné pozemkové parcely výslovně označené obecně závaznými vyhláškami žalovaného jsou či nejsou veřejné prostranství a nesouhlasí s tím, že obecné soudy je bez dalšího jen z důvodu označení způsobu užívání v katastru nemovitostí (lesní pozemek) zařadily mezi veřejná prostranství. Domnívají se, že způsob využití pozemku včetně nezalesněného pozemku v intravilánu obce je pro splnění zákonné podmínky ve smyslu ustanovení § 34 zákona č. 128/2000 Sb. a § 14b zákona č. 131/2000 Sb. nerozhodný, tato skutečnost nejvýše snižuje výši náhrady za omezení lesního pozemku - lesoparku - institutem veřejného prostranství. Napadená rozhodnutí jsou založena podle stěžovatelů na nesprávném právním posouzení při určení pozemku jako veřejné prostranství a náhrady za zákonné omezení vlastnického práva jeho vlastníka. Napadené usnesení Nejvyššího soudu se údajně nevypořádalo s dovolací otázkou zásadního právního významu, zda se v případě obecně závazné vyhlášky obce výslovně zařazující předmětný pozemek jako veřejné prostranství s určením výše místního poplatku a sporu o charakteru pozemku jako veřejného prostranství jedná o posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, k nimž je nezbytné i) vyžádání si odborné vyjádření soudem u orgánu veřejné moci, případně ii) ustanovit soudního znalce anebo nikoli.
6. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že jej proto nelze, rozhoduje-li ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu je nutno vycházet z pravidla, že výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady) (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2298/15 ze dne 15. 3. 2016, bod 13).

7. Podstatou námitek přednesených stěžovateli je to, že nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že ve vztah k obci nelze bez dalšího konstatovat její bezdůvodné obohacení na úkor vlastníků tím, že v souladu s katastrálním určení ve své vyhlášce kategorizuji určitý pozemek jako "rekreační les" a zařadí jej mezi pozemky tvořící veřejné prostranství. Ústavní soud připomíná, že do rozhodnutí obecných soudů vstupuje pouze v případě porušení základních práv dotčených osob. V daném případě žalovaný postupoval v souladu se zákonem a obecné soudy se přesvědčivě (i s odkazem na judikaturu Ústavního soudu) zabývaly ústavní konformitou svých rozhodnutí. Ústavní soud pak neshledal v jejich argumentaci zásah do základních práv stěžovatelů.

9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. června 2017

Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Jitka Kučná



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.