I. ÚS 137/10
I.ÚS 137/10 ze dne 16. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. S., zastoupeného JUDr. Jiřím Janebou, advokátem se sídlem Hradec Králové, Komenského 266, proti příkazu k zatčení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 11. 2009, čj. 7 T 1/2008 - 7432, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včasnou ústavní stížností L. S. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora uvedeného příkazu k zatčení vydaného Krajským soudem v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") pro porušení čl. 8 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

U Krajského soudu v Hradci Králové je pod sp. zn. 7 T 1/2008 vedeno trestní stíhání proti stěžovateli, který je spolu s dalšími 21 obžalovanými obžalován pro trestný čin pojistného podvodu podle § 250a odst. 2, odst. 4 písm. a), odst. 5 trestního zákona (dále jen "TrZ") a trestný čin podvodu podle § 250 odst. 2, 3 TrZ (účinného do 31. 12. 2009), se škodou přesahující šest miliónů korun. Dne 18. 11. 2009 vydal předseda senátu krajského soudu, podle § 69 odst. 5 trestního řádu (dále jen "TrŘ") příkaz k zatčení stěžovatele odkazem na důvody vazby podle § 67 písm. a) TrŘ, neboť stěžovatele nelze předvolat, zadržet ani předvést a zajistit tak jeho přítomnost u výslechu.

Stěžovatel tvrdil, že napadený příkaz k zatčení svým odůvodněním neodpovídá požadavkům čl. 8 odst. 4 Listiny. Je sice pravdou, že se nedostavil k hlavnímu líčení dne 16. 11. 2009, nikoli však proto, že by se skrýval , nýbrž proto, že se hlavního líčení nebyl schopen objektivně zúčastnit z důvodu onemocnění. Tuto skutečnost krajský soud v odůvodnění příkazu k zatčení nezpochybnil, pouze bez bližšího odůvodnění uvedl, že se stěžovatel pohybuje po Pardubicích. Rovněž nepřítomnost v místě bydliště v rozmezí dvou hodin, kdy byly činěny pokusy o jeho zastižení, nebyla dostatečným základem pro vydání příkazu k zatčení. Není tedy pravdou, že by jej nebylo možno předvolat či předvést. V závěru uvedl, že současný zdravotní stav vylučuje jeho účast u hlavního líčení a je schopen dát souhlas, aby hlavní líčení bylo konáno v jeho nepřítomnosti. Vydání příkazu k zatčení považuje za nepřiměřený zásah do jeho ústavně zaručených práv.

Předseda senátu Krajského soudu v Hradci Králové ve vyjádření k ústavní stížnosti poukázal na zaslané listinné materiály, dokumentující snahu soudu zajistit přítomnost stěžovatele u hlavního líčení, z nichž vyplývají skutečnosti, které byly důvodem k vydání příkazu k zatčení. Stěžovatel se i přes tvrzenou pracovní neschopnost pohyboval po Pardubicích, proto soud jeho omluvu nepřijal a vyzval jej, aby se dne 16. 11. 2009 dostavil k hlavnímu líčení. Stěžovatel se nedostavil údajně z důvodu nemoci. Proto byl ještě téhož dne předán Policii ČR příkaz k předvedení. Tento nebylo možné realizovat, neboť stěžovatel nebyl v místě bydliště zastižen, byť byl v pracovní neschopnosti a neměl povoleny vycházky. Matka manželky stěžovatele policii sdělila, že stěžovatel ráno odjel z domova, ale nevěděla kam a neměla na něj ani telefonický kontakt. Při opakované návštěvě policii již nikdo neotevřel. Soud poté posoudil toto jednání stěžovatele jako snahu vyhnout se trestnímu stíhání. Proto byl dne 18. 11. 2009 vydán příkaz k zatčení. Ten však nebyl realizován, takže stěžovatel nebyl do současné doby zatčen, ani přes vyhlášení celostátního pátrání.

Ze sdělení krajského soudu ze dne 4. 3. 2010, právního zástupce stěžovatele ze dne 8. 3. 2010 a usnesení jmenovaného soudu ze dne 1. 3. 2010, čj. 7 T 1/2008 - 7605, vyplývá, že dne 28. 2. 2010 ve 20.15 hod. došlo k zatčení stěžovatele v restauraci v obci Čepí. Zde, k výzvě policejního orgánu, prokazoval svoji totožnost odcizeným cestovním pasem na jméno M. H. Označeným usnesením krajského soudu byl stěžovatel vzat do vazby z důvodu uvedeného v § 67 písm. a) TrŘ. Z odůvodnění usnesení o vzetí do vazby vyplývá, že se krajský soud mj. zabýval tvrzeními stěžovatele o jeho zdravotním stavu i otázkou jeho trvalého pobytu.
Po prostudování ústavní stížnosti a spisového materiálu Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud předně konstatuje, že ústavní stížnost stěžovatele naprosto postrádá ústavněprávní rozměr. Stěžovatel své námitky opírá pouze o svou subjektivně chápanou představu o tom, jak by měl, podle něj, krajský soud v trestním řízení postupovat. Zmíněný soud však jednal odpovídajícím způsobem v rámci svých kompetencí. s přihlédnutím k charakteru řešené věci a příkaz k zatčení řádně odůvodnil.

V obecné rovině je nutno připomenout, že příkaz k zatčení, který lze chápat jako prostředek k zajištění účasti obviněného v trestním řízení, může být odůvodněn pouze některým z důvodů vazby podle § 67 TrŘ a je možno jej vydat až v případě, že obviněného nelze předvolat, předvést nebo zadržet a zajistit tak jeho přítomnost u výslechu. Jedná se o provedení čl. 8 odst. 4 Listiny, resp. čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

V projednávané věci byl příkaz k zatčení vydán poté, co se stěžovatel opakovaně nedostavil k hlavnímu líčení, které se mělo konat dne 16. 11. 2009 - 20. 11. 2009, s účelovými omluvami, odůvodněnými jeho zdravotním stavem, přičemž bylo zadokumentováno porušování léčebného režimu v rámci pracovní neschopnosti. Stěžovatel, ač neměl povoleny vycházky a tvrdil, že se nemůže pohybovat (což mu mělo znemožnit účast u hlavního líčení), se pohyboval po Pardubicích a v místě bydliště nebyl k zastižení (viz tři návštěvy policejního orgánu dne 16. 11. 2009, kdy při první otevřela údajně matka jeho manželky, která policii sdělila, že stěžovatel ráno odjel z domova a ona přijela hlídat jeho děti). Současně bylo zjištěno, že nedošlo ani ke stěžovatelem tvrzené hospitalizaci v nemocnici. Z jednání stěžovatele tak vyplynula důvodná obava, že se bude skrývat, aby se trestnímu řízení vyhnul [§ 67 písm. a) TrŘ]. V souvislosti s účelovostí omluv stěžovatele z důvodu pracovní neschopnosti je vhodné poukázat i na skutečnost, že stěžovatel, byť v pracovní neschopnosti, byl zatčen v restauraci ve večerních hodinách, a nikoli v místě svého bydliště (viz usnesení o vzetí stěžovatele do vazby). O důvodnosti obav, že se stěžovatel bude skrývat, aby se trestnímu řízení vyhnul, svědčí mj. fakt, že se stěžovatel až do svého zatčení skrýval na neznámém místě. Při kontrole policejním orgánem dne 28. 2. 2010, kdy byl zatčen, se snažil zastřít svoji totožnost předložením odcizeného cestovního pasu na jméno M. H.

Nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele, že příkaz k zatčení neměl být vydán, neboť jej bylo možno předvolat či předvést. Ze sdělení krajského soudu a jím zaslaných listinných podkladů totiž vyplývá, že stěžovatel se nedostavil ani k dalšímu hlavnímu líčení dne 14. 12. 2009, ač vyrozumění o jeho konání řádně převzal dne 30. 11. 2009. V průběhu doby nebyl hospitalizován a podle sdělení policejních orgánů se nezdržoval na žádné ze soudu známých adres a skrýval se na neznámém místě. Proto bylo po osobě stěžovatele vyhlášeno celostátní pátrání. Příkaz k zatčení byl realizován až dne 28. 2. 2010, kdy došlo k jeho zatčení, k následnému předvedení před soudce (§ 69 odst. 5 TrŘ) a k jeho vzetí do vazby z důvodu uvedeného v § 67 písm. a) TrŘ, za současného nepřijetí peněžité záruky a slibu. Z uvedeného je zřejmé, že přes snahu krajského soudu nebylo možno stěžovatele předvolat, ani předvést či zadržet. Tím byly splněny zákonné podmínky pro vydání příkazu k zatčení jako způsobu k zajištění přítomnosti stěžovatele u hlavního líčení.

Bylo by v rozporu se subsidiárním charakterem řízení o ústavní stížnosti a principem následné, a nikoliv preventivní ochrany základních práv a svobod, pokud by Ústavní soud vstupoval do probíhajících řízení jako orgán průběžného dozoru nad obecným soudem a prověřoval konkrétní okolnosti obstrukčního jednání stěžovatele, mařícího úspěšné provedení hlavního líčení. Stěžovatel neuvedl žádnou konkrétní skutečnost, nasvědčující tomu, že postup krajského soudu a jeho snaha zajistit účast stěžovatele u hlavního líčení vydáním napadeného příkazu k zatčení, je v rozporu se zákonem nebo články Listiny, na něž v ústavní stížnosti odkazuje.

Pro úplnost je nutno dodat, že pouhým vydáním příkazu k zatčení nemohlo a ani nedošlo ke stěžovatelem tvrzenému porušení práva na osobní svobodu. K legitimnímu krátkodobému omezení osobní svobody stěžovatele došlo až v okamžiku, kdy byl skutečně zatčen a předveden před soud. Jestliže byl následně vzat do vazby, má k ochraně svých práv k dispozici řádné opravné prostředky.

V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. března 2010

Vojen Güttler, v. r. předseda I. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.