I. ÚS 1366/17
I.ÚS 1366/17 ze dne 24. 7. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele M. P., zastoupeného Mgr. et Mgr. Kamilou Mesiarkinovou, advokátkou, se sídlem Na Březině 310, Rozdrojovice, proti usnesení Městského soudu v Brně č. j. 22 P 140/2015-M452 ze dne 20. prosince 2016 a proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 19 Co 17/2017-470 ze dne 10. února 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Předchozí průběh řízení a vymezení věci

1. Stěžovatel je otcem dvou nezletilých dětí narozených z manželství v letech XXXX a XXXX. S tvrzením, že již od roku 2010 nevede s manželkou společnou domácnost, přičemž po celou tu dobu bydlí ve stejném domě a fakticky o děti pečuje v režimu střídavé výchovy, podal stěžovatel dne 1. 8. 2013 k Městskému soudu v Brně (dále jen "městský soud") návrh na úpravu poměrů k nezletilým po dobu po rozvodu. Navrhl, aby děti byly svěřeny do střídavé výchovy rodičů se střídáním po týdnu a aby byla stanovena specifická úprava po dobu prázdnin a svátků. Dne 10. 9. 2013 bylo opatrovníkem nezletilých v řízení sp. zn. 22 Nc 84/2013 ustanoveno Statutární město Brno. Dne 16. 9. 2013 podala návrh na zahájení řízení o úpravě poměrů k nezletilým také matka nezletilých, která navrhla svěření dětí do své péče s tím, že stěžovateli umožňuje pravidelný styk s nezletilými.

2. Usnesením ze dne 5. 6. 2014 ustanovil městský soud znalkyni za účelem psychologického vyšetření obou rodičů i nezletilých. Ve svém znaleckém posudku ze dne 24. 9. 2014 znalkyně na otázky soudu odpověděla tak, že lepší výchovné schopnosti má matka a v zájmu zdárného vývoje nezletilých je vhodné je svěřit do její péče, mimo jiné proto, že stěžovatel byl podle ní příliš vytížen svými pracovními a zájmovými aktivitami a dostatečně nevyužíval ani tehdejších možností styku. V případě svěření dětí do péče matky znalkyně doporučila dostatečně široký styk se stěžovatelem, tj. každý druhý víkend, jedno odpoledne v týdnu, příp. i další odpolední kontakt. Stěžovatel se v dubnu 2015 k posudku vyjádřil tak, že skutečnosti, z nichž znalkyně vycházela, již nejsou aktuální, neboť situace se od listopadu 2014 výrazně zhoršila, děti jsou pod silným vlivem matky a bez zjevného důvodu se s ním přestaly stýkat; požádal proto o vypracování revizního znaleckého posudku.

3. Rozsudkem č. j. 22 Nc 84/2013-126 ze dne 15. 4. 2015 svěřil městský soud nezletilé děti do péče matky, zavázal stěžovatele přispívat na jejich výživu a rozhodl o jeho styku s nimi v rozsahu od čtvrtka do neděle v sudých týdnech a ve čtvrtek odpoledne v lichých týdnech, se speciální úpravou po dobu prázdnin. Opřel se přitom zejména o závěry znaleckého posudku a o skutečnost, že v roce 2015 došlo ke zhoršení vztahů mezi stěžovatelem a nezletilými a dle zprávy opatrovníka si především nezletilá dcera přeje zůstat v péči matky. K odvolání obou rodičů byl rozsudek v tomto rozsahu dne 26. 8. 2015 potvrzen Krajským soudem v Brně (dále jen "krajský soud"). Ústavní stížnost stěžovatele směřující proti těmto rozsudkům byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná usnesením Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3470/15 ze dne 19. 7. 2016.

4. V mezidobí vydal městský soud dne 21. 4. 2015 k návrhu stěžovatele předběžné opatření, kterým matce nezletilých uložil povinnost umožnit stěžovateli styk s nezletilými od pátku do neděle v každém sudém týdnu a ve čtvrtek odpoledne v každém lichém týdnu. Soud vyšel mimo jiné z toho, že při jednání soudu v řízení o úpravu rodičovské odpovědnosti došlo k souladnému prohlášení rodičů v tom směru, že od prosince 2014 styk stěžovatele s nezletilými neprobíhá, přičemž měl za to, že je třeba zabránit odcizení či narušení jejich vzájemných vztahů. K dalšímu návrhu stěžovatele byl předběžným opatřením ze dne 18. 5. 2015 upraven jeho styk s dětmi po dobu letních prázdnin. K návrhu matky bylo dne 29. 3. 2016 vydáno předběžné opatření, kterým byla stěžovateli uložena povinnost zdržet se styku s nezletilou dcerou po dobu dvou měsíců od vydání tohoto opatření, neboť soud dospěl k závěru, že vztahy mezi nimi jsou narušeny; v části týkající se nezletilého syna byl návrh zamítnut s tím, že by šlo o nepřiměřený zásah do práv stěžovatele podílet se na výchově nezletilého. Všechna zmíněná opatření byla potvrzena krajským soudem.

5. Dne 4. 5. 2016 podala matka návrh na změnu úpravy styku stěžovatele s nezletilými. Uvedla, že děti po posledních stycích trpěly lékařskými problémy psychosomatického rázu, kvůli kterým s nimi na doporučení opatrovníka vyhledala odbornou pomoc krizového centra, kde od té doby proběhlo několik konzultací s psychologem, jakož i asistovaná setkání obou dětí se stěžovatelem. Uvedený psycholog přitom doporučil, aby za účelem stabilizace a sanace vztahů stěžovatele s dětmi prozatím jejich styk probíhal za účasti odborného pracovníka. Matka nezletilých proto navrhla, aby byl předchozí rozsudek změněn tak, že stěžovatel je oprávněn se s nezletilými stýkat ve zmíněném krizovém centru, dle časových možností centra a za přítomnosti odborného pracovníka. Stěžovatel naopak požádal o výkon rozhodnutí o styku s nezletilým synem, a to uložením pokuty matce, s tím, že tato kontinuálně a vědomě porušuje své povinnosti stanovené rozsudkem ze dne 15. 4. 2015, a poškozuje tak jeho zájmy i zájmy jejich nezletilého syna.

6. Podle zprávy krizového centra ze dne 18. 5. 2016, shrnující setkání s dětmi, jejich asistovaná setkání se stěžovatelem a konzultace s oběma rodiči, styk odmítá zejména nezletilá dcera, která jasně preferuje matku, není otevřená kompromisům a její reakce jsou nepřiměřené, což se jeví spíše jako výchovný problém související s nástupem puberty. Jejímu vlivu v tomto ohledu podléhá i její nezletilý bratr, přičemž oba viní stěžovatele z konfliktních situací; cílená manipulace proti otci ze strany matky nebyla vypozorována, matka však děti ke styku nedokáže motivovat. Dle zprávy se stěžovatel během setkání s dětmi projevoval poměrně pasivně a nedařilo se mu děti zaujmout; jako další možný postup lze proto zvolit asistované styky za přítomnosti psychologa, a to vždy na hodinu jednou za dva týdny, po omezenou dobu.

7. Podle výchovné zprávy opatrovníka ze dne 6. 6. 2016 odmítá nezletilá dcera stěžovatele styk s ním zejména od jarních prázdnin v březnu 2016, kdy mezi nimi došlo ke konfliktu kvůli přílišnému používání mobilního telefonu ze strany nezletilé, načež bylo matce doporučeno kontaktovat dětského psychologa. Dne 26. 5. 2016 proběhla případová konference za přítomnosti rodičů a psychologa krizového centra, podle něhož je třeba, aby se stěžovatel s dětmi vídal a navázal vzájemný vztah, ovšem bez tlaku na děti, příp. formou asistovaných styků. Na konferenci bylo dohodnuto, že stěžovatel spolu s pracovnicí opatrovníka vyzvedne dne 2. 6. 2016 děti ve škole; toho dne však byla ve škole pouze nezletilá dcera, která s ním odmítla odejít s tvrzením, že se k ní nechová dobře a že se ho bojí. V závěru zprávy se opatrovník vyjádřil tak, že v současné době není vhodné, aby děti trávily se stěžovatelem čas o samotě proti své vůli, je však v jejich dlouhodobém zájmu, aby s ním neztratily kontakt; navrhl tedy, aby po dobu půl roku probíhala asistovaná setkání a podle aktuální situace byl posléze jejich kontakt častější a bez asistence.

8. Dne 7. 6. 2016 navrhla matka nezletilých vydání předběžného opatření o úpravě asistovaného styku stěžovatele s dětmi, a to v krizovém centru v rozsahu jedné hodiny jednou za dva týdny. Uvedla, že situace vygradovala dne 19. 5. 2016, kdy se stěžovatel domáhal styku s nezletilým synem a násilně přitom poškodil zámek; děti podle ní stěžovatele odmítají a mají z něj strach, jejich vzájemné vztahy jsou vážně narušeny.

9. Dne 13. 6. 2016 vydal městský soud předběžné opatření, kterým matce uložil povinnost umožnit stěžovateli styk s oběma dětmi po dobu jedné hodiny jednou za dva týdny, v prostorách krizového centra a za přítomnosti odborného pracovníka, a to do 31. 12. 2016. Dospěl totiž k závěru, že v důsledku konfliktního jednání rodičů, zejména stěžovatele, dochází k ohrožování poměrů nezletilých. Toto usnesení bylo k odvolání stěžovatele potvrzeno krajským soudem, který odkázal mimo jiné na výše zmíněné zprávy krizového centra a opatrovníka, z nichž podle něj vyplynulo naprosté komunikační zablokování dětí ve vztahu ke stěžovateli. Pro nejbližší období je proto plně namístě vylepšit a urovnat vztahy dětí se stěžovatelem za přítomnosti odborného pracovníka a bez přílišného tlaku na děti, jak rozhodl soud prvního stupně.

10. Dle výchovné zprávy opatrovníka ze dne 10. 11. 2016 stěžovatel zhodnotil dosavadní asistovaný kontakt negativně s tím, že jeho vztah s dětmi se nezlepšil; byla mu proto doporučena soukromá konzultace s psychologem, který mu měl poradit, jak s dětmi navázat kontakt. Psycholog krizového centra sdělil, že nezletilá dcera se ke stěžovateli chová velice odměřeně a vzdorovitě, děti pociťují ze strany stěžovatele větší náklonnost k synovi, který by měl se stěžovatelem pravděpodobně pěkný vztah, kdyby nebyl ovlivněn názory a chováním své sestry. Možnost střídavé péče psycholog zamítl s ohledem na velice narušené vazby v rodině; dále zmínil snahu stěžovatele najít si cestu k dětem, ale i jeho problémy navázat přirozenou komunikaci. Děti se ke kontaktu s otcem vyjádřily negativně, včetně styku za přítomnosti třetí osoby. Na případové konferenci dne 1. 11. 2016 bylo sjednáno samostatné setkání stěžovatele se synem, bez přítomnosti nezletilé dcery. Opatrovník tedy uzavřel, že ani asistence odborníka situaci žádným způsobem nezlepšila, a ponechal na úvaze soudu návrh na vypracování nového znaleckého posudku. Vypracování znaleckého posudku navrhli posléze také oba rodiče.

11. Dle zprávy krizového centra ze dne 9. 12. 2016 proběhlo od dubna 2016 celkem dvanáct asistovaných styků dětí se stěžovatelem, které se nesly v obdobném duchu, tzn. že obě děti stěžovatele po většinou odmítaly, zejména nezletilá dcera dávala (s odkazem na incident s mobilním telefonem) najevo svůj negativní postoj k němu, který nechce za žádnou cenu změnit, nezletilý syn nedokázal svůj odmítavý postoj vysvětlit. Děti odmítaly i nabídky psychologa, komunikace mnohdy vázla, neboť stěžovatel navzdory své snaze děti zaujmout často používal jim vzdálený komunikační styl a nedokázal se jim přiblížit. Pokud se během setkání podařilo nějakým způsobem zaujmout nezletilou dceru, např. vzpomínkami na příjemné zážitky ze společných výletů, setkání probíhala uvolněně a v příjemné atmosféře. Psycholog neobjevil během spolupráce s rodinou závažnější důvod, proč by děti neměly být v kontaktu se stěžovatelem; představu, že se s ním stýkat nemusí, podle něj zřejmě podpořil i v minulosti vyslovený zákaz styku. Dle psychologa má na odmítání stěžovatele podíl nízká motivovanost dětí ze strany matky, výchovný styl, věk a osobnost (především nezletilé dcery), přičemž je možné, že v důsledku toho se mezi dětmi a stěžovatelem nevytvořila dostatečně pevná vazba; uvedené hypotézy lze potvrdit či vyvrátit znaleckými posudky.

12. Dne 14. 12. 2016 navrhla matka nezletilých vydání předběžného opatření, na základě kterého by bylo v asistovaných stycích pokračováno po dobu dalších tří měsíců, tj. do 31. 3. 2016, neboť vztahy jsou nadále velice narušené. Tomuto návrhu bylo vyhověno napadeným usnesením městského soudu ze dne 20. 12. 2016, kterým bylo zrušeno usnesení ze dne 13. 6. 2016 a nadále upraven asistovaný styk stěžovatele s dětmi v rozsahu jedné hodiny jednou za dva týdny v krizovém centru a za přítomnosti odborného pracovníka. S ohledem na výsledky dosud provedeného dokazování dospěl soud k závěru, že je v zájmu nezletilých i nadále v režimu předběžného opatření pokračovat v asistovaném styku se stěžovatelem, avšak neomezil jej žádným konkrétním datem, aby bylo možné pružně reagovat na změny v poměrech nezletilých. Napadeným usnesením ze dne 10. 2. 2017 krajský soud toto rozhodnutí potvrdil, přičemž uvedl, že stěžovatel své odvolání relevantním způsobem neodůvodnil, že nadále probíhá asistovaný kontakt a s rodiči je konzultována možnost návštěv rodinného terapeuta či konzultace odborníka v oblasti rodinné mediace. Krajský soud dále apeloval na oba rodiče, aby zhodnotili své vzájemné přístupy, upřednostnili zájmy dětí před svými osobními zájmy a neoddalovali konečné řešení sporu neustálými návrhy na vydání předběžných opatření.

13. Ze spisu vedeného městským soudem dále vyplývá, že dne 20. 3. 2017 podepsali rodiče za přítomnosti pracovnice opatrovníka dohodu, podle které měl dne 1. 4. 2017 proběhnout styk nezletilých se stěžovatelem mimo prostory krizového centra. Jelikož návrh na odbornou mediaci byl odmítnut ze strany matky, stěžovatel požádal dne 21. 3. 2017 o nařízení mediace podle § 13 odst. 1 zákona č. 359/1999 Sb.

14. Usnesením ze dne 6. 4. 2017 ustanovil městský soud v řízení ve věci samé znalce z oboru psychologie.

II. Argumentace stěžovatele

15. Stěžovatel se domnívá, že napadenými usneseními ze dnů 20. 12. 2016 a 10. 2. 2017 bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na rodinný život ve smyslu článku 10 odst. 2 a 32 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i jeho právo na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny a článku 6 Úmluvy.

16. Stěžovatel předně poukázal na to, že Ústavní soud se ve svém usnesení sp. zn. IV. ÚS 3470/15 ztotožnil s jeho názorem o pochybení soudů v procesních otázkách. V následujícím období se pak stupňovaly jeho spory s matkou nezletilých, která nerespektovala soudní rozhodnutí o styku, zamezovala jeho styku s dětmi a sdělovala jim o něm nepravdivé informace, kterými jej dehonestovala; její chování pak vyvrcholilo podáním návrhu na zákaz styku, kterému soud dne 29. 3. 2016 částečně vyhověl bez jakékoliv skutkové specifikace a relevantního odůvodnění. Přestože návrh byl zamítnut ve vztahu k jeho nezletilému synovi, ke styku s ním nedošlo. Poté se matka domáhala omezení styku nařízením asistovaného styku, k němuž došlo dne 13. 6. 2016 a které se beze změny skutkových okolností vztahovalo i na nezletilého syna, čímž se dostalo do přímého logického rozporu s předešlým názorem soudu. Stěžovatel dále tvrdí, že napadené usnesení o pokračování v asistovaném styku, které naprosto zásadně modifikuje jeho rodičovskou odpovědnost a výrazně zasahuje jak do jeho rodičovských práv, tak do práv nezletilých dětí, postrádá relevantní a přezkoumatelné odůvodnění, ve kterém by byly jasně vylíčeny skutkové okolnosti opodstatňující takové rozhodnutí - za takové okolnosti přitom nelze považovat skutečnosti jednostranně tvrzené matkou, které nebyly ničím prokázány. Dalším neopomenutelným pochybením nalézacích soudů je to, že nebraly na zřetel bezprostřední vyjádření zájmu nezletilých.

17. Dle názoru stěžovatele tak soudy zcela nepřiměřeně zasáhly do jeho práva na rodinný život, neboť k rozhodnutí o zcela zásadní restrikci jeho rodičovských práv nebyl jakýkoliv, natož pak zákonný důvod. Uvedenými rozhodnutími nebyly vytvořeny žádné podmínky pro realizaci jeho základních práv a práv nezletilých dětí, neboť styk v rozsahu 24 hodin ročně za přítomnosti třetí osoby neposkytuje dostatečný prostor pro rozvíjení rodinných vazeb či nápravu narušených vztahů, naopak spíše přispívá k oddálení rodičů od jejich potomků. Takový rozsah byl již v minulosti judikaturou označen za nedostatečný [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 554/04 ze dne 11. 5. 2005 (N 106/37 SbNU 397) či nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014 (N 176/74 SbNU 529)]. Stěžovatel se domnívá, že právě v případě rodinných neshod je v zájmu rodičů a dětí co nejširší možný styk, neboť jen tak lze neshody napravit. S odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva stěžovatel připomíná, že stát má povinnost umožnit rozvíjení vzniklých rodinných vazeb. Řešení zvolené soudy v jeho případě však tento účel nenaplňuje a není v zájmu nezletilých.

18. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnosti stěžovatele nevyhověl, nepovažoval Ústavní soud za nutné vyčkat na vyjádření matky nezletilých, které si vyžádal dne 3. 7. 2017.
III. Hodnocení Ústavního soudu

19. Ústavní rámec rozhodování o styku mezi rodičem a dítětem Ústavní soud shrnul např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 153/16 ze dne 26. 7. 2016, a to následujícím způsobem.

20. Být spolu znamená pro rodiče a jeho dítě jeden ze základních prvků rodinného života, a to i přes rozkoly ve vztazích mezi rodiči. Jak vyplývá z Úmluvy o právech dítěte, tak dítě má právo udržovat pravidelné osobní kontakty s oběma rodiči a oba rodiče mají společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte (čl. 9 odst. 3 a čl. 18 odst. 1). Z ustálené judikatury Ústavního soudu poté vyplývá, že v zájmu dítěte zpravidla je, aby bylo v péči obou rodičů, kde každý z nich poskytuje dítěti láskyplnou péči a každý svým dílem přispívá k osobnostnímu vývoji dítěte. Již proto jakékoliv omezení tohoto aspektu rodinného života (styku mezi rodičem a dítětem), musí být řádně a pečlivě odůvodněno, tedy musí sledovat legitimní cíl nejlepšího zájmu dítěte a být tomuto cíli přiměřené.

21. Kritéria pro rozhodování o svěření dítěte do péče se analogicky uplatní i v případě rozhodování o styku. V tomto ohledu obecně platí, že řízení před soudy má být konáno, a přijatá opatření mají být činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). Pokud obecné soudy rozhodují o úpravě styku, nutno vycházet z toho, že právem obou rodičů je v zásadě stejnou měrou o dítě pečovat a podílet se na jeho výchově, s čímž koresponduje i právo samotného dítěte na péči obou rodičů, a tudíž je-li rozhodnutím soudu svěřeno do péče jednoho z rodičů, pak by tomuto dítěti mělo být umožněno stýkat se s druhým rodičem v takové míře, aby byl postulát rovné rodičovské péče co nejvíce naplněn. Takové uspořádání je zpravidla vždy v "nejlepším zájmu dítěte", přičemž odchylky od tohoto principu musí být odůvodněny ochranou nějakého jiného, dostatečně silného legitimního zájmu, přičemž konkrétní skutečnosti, o něž se tento zájem opírá, musí být v daném řízení prokázány.

22. Tyto ústavní principy plně zohledňuje i zákonná úprava styku s dítětem, která stanoví, že dítě, které je v péči jen jednoho rodiče, má právo stýkat se s druhým rodičem v rozsahu, který je v zájmu dítěte, stejně jako tento rodič má právo stýkat se s dítětem (§ 888 občanského zákoníku). Občanský zákoník tedy v souladu s právě uvedeným ústavním rámcem stanoví právo rodiče i dítěte na vzájemný styk, jehož rozsah má být určován především nejlepším zájmem dítěte.

23. Ústavní soud neopomenul, že v nyní posuzované věci jsou napadána rozhodnutí o předběžném opatření, a nikoliv konečné rozhodnutí o styku. Nicméně, jak Ústavní soud vyslovil již v minulosti, ústavní principy týkající se rozhodování o styku rodičů s dětmi dopadají i na rozhodnutí o předběžných opatřeních. Ve věcech péče o nezletilé je nutno použít takové interpretace účelu předběžného opatření, který je v souladu s čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, jehož výsledkem rozhodně nemůže být minimální míra ochrany základních práv jako určitého standardu. Jinými slovy, předběžné opatření upravující styk rodičů s dětmi musí být použito s ohledem na charakter a význam jím chráněného zájmu, kterým je umožnit i rodiči, který s dítětem trvale nežije, pravidelný a co nejširší kontakt, protože je to právě množství času, ve kterém je možno realizovat i neverbální výchovné působení rodiče, tzv. výchova přítomností či příkladem, která je, jak je obecně známo, tou nejúčinnější výchovnou metodou. Je nutno mít na zřeteli, že jakákoliv deformace vztahu rodič-dítě v důsledku odcizení, je v pozdější době jen těžko napravitelná [nález sp. zn. I. ÚS 618/05 ze dne 7. 11. 2006 (N 204/43 SbNU 279), bod 19]. Proto již předběžná opatření určující rozsah styku s dítětem musí zohlednit základní práva všech dotčených osob, neboť mohou být v účinnosti i několik měsíců a mohou tedy podstatně ovlivnit kvalitu vztahu mezi rodičem a dítětem nejen po dobu trvání předběžného opatření, ale i do budoucna. Hrozí nebezpečí, že dítě si zvykne na uspořádání vztahů nastavené předběžným opatřením a s ohledem na zájem dítěte bude komplikované jej v budoucnu změnit. Tím by namísto soudu v meritu věci fakticky rozhodl čas.

24. V nyní posuzovaném případě je styk stěžovatele s jeho nezletilými dětmi v současnosti upraven předběžným opatřením městského soudu ze dne 20. 12. 2016, které bylo potvrzeno krajským soudem dne 10. 2. 2017. Na základě těchto usnesení, která stěžovatel napadá svou ústavní stížností, má stěžovatel právo stýkat se se svými dětmi v rozsahu jedné hodiny jednou za dva týdny na půdě krizového centra a za přítomnosti odborného pracovníka. Ústavní soud tedy konstatuje, že napadená rozhodnutí jsou způsobilá zasáhnout do stěžovatelových ústavně zaručených práv, neboť se jím dočasně omezují jeho rodičovská práva, přičemž se jedná o rozhodnutí, které již nemůže být napraveno v návaznosti na konečné rozhodnutí v řízení o úpravě styku s nezletilými.

25. Ze spisu vyžádaného u Městského soudu v Brně Ústavní soud zjistil, že vztahy mezi stěžovatelem a jeho dětmi se zhoršily již na podzim roku 2014 a že styk mezi nimi neprobíhal od prosince 2014 (viz bod 4). Vzhledem k tomu, že v té době stále probíhalo řízení o úpravě poměrů k nezletilým, reagovaly nalézací soudy na tuto situaci vydáním předběžného opatření ze dne 21. 4. 2015, kterým byl stěžovatel oprávněn stýkat se s nezletilými od pátku do neděle v každém sudém týdnu a ve čtvrtek odpoledne v každém lichém týdnu. Po konfliktu mezi stěžovatelem a jeho nezletilou dcerou v březnu 2016 (viz bod 7) zaujala tato ke stěžovateli velmi odmítavý postoj, který vedl soudy dne 29. 3. 2016 k vydání předběžného opatření o dočasném zákazu styku mezi stěžovatelem a nezletilou (viz bod 4), kterým byla stěžovateli uložena povinnost zdržet se styku s nezletilou dcerou. Ze spisu nicméně vyplývá, že matka nezletilých vzápětí na doporučení opatrovníka vyhledala odbornou pomoc krizového centra, na jehož půdě probíhal od dubna 2016 asistovaný styk stěžovatele s oběma dětmi (viz body 5, 6 a 11). První předběžné opatření, kterým byl tento asistovaný styk upraven soudně v rozsahu jedné hodiny jednou za dva týdny, bylo k návrhu matky vydáno dne 13. 6. 2016, neboť dle názoru městského soudu docházelo v důsledku konfliktního jednání rodičů, zejména stěžovatele, k ohrožování poměrů nezletilých. Rovněž odvolací soud měl na základě dostupných informací za to, že došlo k naprostému komunikačnímu zablokování dětí ve vztahu ke stěžovateli, a že je proto namístě vylepšit a urovnat jejich vzájemné vztahy za přítomnosti odborného pracovníka a bez přílišného tlaku na děti (viz bod 9).

26. V této souvislosti Ústavní soud podotýká, že stěžovatel před ním nenapadl ani předběžné opatření ze dne 29. 3. 2016 o dočasném zákazu styku s nezletilou dcerou, ani předběžné opatření ze dne 13. 6. 2016, kterým byl upraven asistovaný styk v podobě, v jaké existuje dodnes. Jeho ústavní stížnost totiž směřuje pouze proti usnesením, na základě kterých je v asistovaném styku pokračováno, přičemž před soudem prvního stupně probíhá řízení o změnu úpravy styku stěžovatele s nezletilými, které bylo zahájeno matkou nezletilých dne 4. 5. 2016 a v rámci kterého nyní dochází ke zpracování znaleckého posudku. Napadená usnesení reagují na situaci, ve které jsou vztahy v rodině nadále narušeny a děti pokračují v odmítání stěžovatele. Odmítavý postoj dětí je přitom třeba považovat za vážný důvod ospravedlňující i takové striktní omezení styku, jaké bylo nařízeno v posuzované věci, a vyžaduje si pomalejší rozšiřování styku či odbornou psychologickou pomoc (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 1942/16 ze dne 5. 4. 2017, bod 17).

27. V takové situaci nemá Ústavní soud důvod pochybovat o tom, že napadená usnesení sledují nejlepší zájem nezletilých a byla přijata v zájmu ochrany jejich duševního zdraví, jakož i za účelem zlepšení jejich vztahů ke stěžovateli. Tvrdí-li stěžovatel, že se tato rozhodnutí opírají pouze o jednostranná tvrzení matky nezletilých, která nebyla ničím prokázána, a že nejsou relevantně odůvodněna, nemohl mu dát Ústavní soud za pravdu. Z výše uvedených skutečností vyplývá, že stěžovatel sám připustil, že jeho vztah s dětmi se od nařízení asistovaného styku nezlepšil (viz bod 10). Soudy měly dále k dispozici zprávy krizového centra a opatrovníka nezletilých, z nichž vyplývá, že obě děti, zejména nezletilá dcera, která svým dominantním vystupováním zásadně ovlivňuje svého bratra, stěžovatele odmítají, stěžovateli se ani během asistovaných styků nedaří se k dětem přiblížit a navázat s nimi kvalitní kontakt. Psycholog krizového centra i opatrovník se přitom shodli na tom, že je v dlouhodobém zájmu dětí, aby se stěžovatelem neztratily kontakt, nicméně je třeba vyvarovat se tlaku na děti a poskytnout všem zúčastněným odbornou pomoc. Ze zprávy krizového centra ze dne 9. 12. 2016 (viz bod 11) je patrné, že tato pomoc nese alespoň dílčí výsledky a umožňuje stěžovateli, byť velmi omezeně, udržet s dětmi kontakt, a tak zabránit jejich úplnému odcizení.

28. Ústavní soud souhlasí se stěžovatelem v tom, že judikatura Evropského soudu pro lidská práva stanoví, že je-li prokázána existence rodinného vztahu ve smyslu článku 8 Úmluvy, měl by stát v zásadě jednat tak, aby umožnil rozvoj tohoto vztahu, a měl by přitom přijmout vhodná opatření k navázání styku mezi dotyčným rodičem a dítětem. Je však třeba též připomenout, že povinnost státních orgánů přijmout taková opatření, jež umožní kontakt rodiče s dítětem, kteří nežijí společně, není absolutní a porozumění a spolupráce všech zúčastněných osob vždy představují důležitý faktor. Státní orgány sice mají vyvíjet snahu, aby této spolupráci napomohly, ale jejich povinnost využít donucovacích prostředků nemůže být neomezená: musí brát ohled na zájmy, práva a svobody dotčených osob a zejména na nejvyšší zájem dítěte a jeho práva, která mu přiznává článek 8 Úmluvy. Toto ustanovení v žádném případě neopravňuje rodiče k tomu, aby vyžadoval přijetí opatření, jež by poškozovala zdraví a rozvoj dítěte. Rozhodující je zjistit, zda státní orgány přijaly za účelem usnadnění styku veškerá nezbytná opatření, která od nich bylo možné v daném případě rozumně očekávat (viz např. rozsudek ESLP ve věci Pedovič proti České republice ze dne 18. 7. 2006 č. 27145/03, § 109).

29. V projednávané věci sice lze připustit, že příslušné orgány mohly na problémy v rodině stěžovatele reagovat dříve, případně vyvinout větší snahu, aby se stěžovatel mohl stýkat alespoň se svým nezletilým synem či aby asistovaný styk probíhal častěji, v souhrnu je však namístě konstatovat, že se snažily situaci řešit se zřetelem na zájem nezletilých dětí a přijmout opatření směřující k obnově rodinných vazeb mezi stěžovatelem a jeho dětmi. Ze spisu je kromě předmětného asistovaného styku patrné aktivní působení opatrovníka nezletilých, oběma rodičům byla dále nabídnuta možnost odborné konzultace a uskutečnily se minimálně dvě případové konference. Krajský soud také v napadeném usnesení zmiňuje, že s rodiči je konzultována možnost návštěv rodinného terapeuta či konzultace odborníka v oblasti rodinné mediace, a stěžovatel sám v březnu 2017 o nařízení mediace požádal.

30. Ústavní soud dále konstatuje, že stěžovatelovo tvrzení, že vydáním předběžného opatření bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces, není důvodné. Obecné soudy postupovaly v souladu s hmotněprávními předpisy i procesními předpisy. Je třeba též upozornit, že řízení ve věci péče o nezletilé děti má jako hlavní účel ochranu nejlepšího zájmu dítěte, jemuž se soudy nezpronevěřily. K tomuto závěru Ústavní soud dospěl zejména po prostudování příslušného soudního spisu, je však nucen konstatovat, že z napadeného usnesení městského soudu nevyplývají dostatečně přesvědčivé argumenty pro omezení stěžovatelových rodičovských práv. V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že předběžné opatření ve věcech styku mezi rodičem a dítětem má závažné dopady do práv dotčených osob, a jako takové musí být náležitě a přesvědčivě odůvodněno, aby byla jeho správnost zřejmá i bez podrobné znalosti spisu.

31. Ústavní soud dále apeluje na městský soud, aby v řízení postupoval s největším urychlením, reflektoval aktuální situaci a co nejdříve ve věci meritorně rozhodl, neboť striktní omezení styku předběžným opatřením lze akceptovat pouze po krátkou dobu. Je třeba trvat na tom, aby styk byl nikoliv minimalistický, ale aby kontakt byl pravidelný při plném zohlednění rodičovských práv rodiče a nejlepšího zájmu dítěte. Nejlepším zájmem dítěte přitom je, jak Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, pokud není v konkrétním případě prokázán opak, aby bylo v péči obou rodičů, respektive mělo pravidelný a široký kontakt s oběma rodiči [viz nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 (N 236/75 SbNU 629), bod 25 s příslušnými odkazy].

32. Závěrem tedy Ústavní soud konstatuje, že - posuzováno v kontextu celé věci - stěžovatelem napadená rozhodnutí obecných soudů jsou ústavně konformní a zohledňují především zájem nezletilých dětí, který je v opatrovnických věcech určujícím hlediskem.

33. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud shledal, že nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. července 2017

Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.