I. ÚS 1366/09
I.ÚS 1366/09 ze dne 7. 1. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele TELECONSULT - INTERNATIONAL, spol. s. r. o., IČ: 48592013, se sídlem Jánský Vršek 6, Praha 1, zastoupeného prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem, se sídlem Botičská 4, Praha 2, proti výroku II. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2009 č. j. 4 Cm 129/2007-252, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností se stěžovatel - s tvrzením o porušení svého práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a svého práva na pokojné užívání majetku ve smyslu čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod - domáhal zrušení shora označeného výroku rozhodnutí obecného soudu.

Městský soud citovaným usnesením rozhodl tak, že ve výroku I. připustil změnu žaloby stěžovatele spočívající v rozšíření vzájemnou žalobou uplatněného nároku o zaplacení tržby stěžovatele za měsíc květen 1998. Ve výroku II. rozhodl tak, že změna vzájemné žaloby žalovaného spočívající v uplatnění jeho nároku na vydání neoprávněného majetkového prospěchu žalobce, který si stanovil neúměrně vysoké ceny za svoje služby, jak je uvedeno v bodě III. podání žalovaného (doručeného soudu dne 3. 1. 2008) se nepřipouští.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá nedostatečné odůvodnění napadeného výroku usnesení obecného soudu, jeho věcnou nepodloženost a zbavení možnosti domáhat se svého práva na zaplacení pohledávky u soudu (denegatio iustitiae). Konkrétní argumenty stěžovatele jsou obsaženy v bodu III. tohoto usnesení.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl především následující. V řízení o nároku vedlejšího účastníka Telefónica jako žalobce (40 Cm 47/2002), kde byl tento nárok žalovaného jako stěžovatele uplatněn vzájemnou žalobou, byla řešena otázka, zda je platná smlouva, resp. smlouvy mezi účastníky v části, kde byl žalovaný zavázán žalobcem k úhradě minimálního počtu minut provozu za měsíc, bez ohledu nato, zda byl tento počet dosažen. Dokazování této skutečnosti a její zhodnocení soudem na základě výsledků tohoto dokazování bylo základem řízení o žalobě ve věci 40 Cm 47/2002. V uvedené věci po provedeném dokazování soud rozhodl o žalobě tak, že nárok uplatněný žalobcem zamítl; řízení o vzájemném návrhu žalovaného přerušil proto, že rozhodnutí ve věci 40 Cm 47/2002 mělo zásadní význam pro řízení o vzájemné žalobě, pokud jde o nárok žalovaného na zaplacení plnění, které poskytli uživatelé služeb žalovaného žalovanému prostřednictvím žalobce, ale které žalobce žalovanému nevydal a započítal je oproti svému nároku ze smluv mezi účastníky na úhradu minimálního počtu minut provozu za měsíc, bez ohledu na to, zda byl tento počet dosažen. Poté, kdy toto rozhodnutí soudu (rozsudek 40 Cm 129/2002-256) nabylo právní moci, soud v řízení o vzájemné žalobě žalovaného pokračoval. Jakkoli žalobce původně uplatnil vzájemnou žalobou pouze nárok na zaplacení plnění, které poskytli uživatelé služeb žalovaného žalovanému prostřednictvím žalobce, ale které žalobce žalovanému nevydal a započítal je oproti svému nároku ze smluv mezi účastníky na úhradu minimálního počtu minut provozu za měsíc, v rozšíření vzájemné žaloby uplatnil nadto skutkově zcela jiný nárok, a to na vydání bezdůvodného obohacení (nepřiměřeně vysoká cena za minutu volání). Předpokladem přípustnosti změny návrhu je, aby výsledky dosavadního řízení (zejména provedené důkazy) mohly být podkladem i pro řízení o změněném návrhu. Taková procesní situace však nenastala, pokud jde o nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení. V řízení o žalobě žalovaného i o vzájemné žalobě v části, kde se obě tato řízení týkala otázky platnosti ujednání účastníků o úhradě minimálního počtu minut provozu za měsíc, bez ohledu na to, zda byl tento počet dosažen, byly prokazovány skutečnosti, které nemohly být použity pro řízení o změněném návrhu. Pro posouzení stanovení ceny za minutu volání žalobcem (zda je či není v souladu se zákonem o cenách) - tedy pro posouzení případného nároku žalovaného na vydání bezdůvodného obohacení - by soud musel provádět další velmi rozsáhlé dokazování; to nebylo nutné při změně žaloby o plnění přijatého žalobcem za žalovaného od zákazníků žalovaného za další kalendářní měsíc, který původně nebyl uveden ve vzájemné žalobě. Soud uzavřel, že nebylo možné použít výsledky dosavadního řízení pro řízení o druhé části změněného návrhu, jak je popsáno shora. Protože by byl opačný postup v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení, soud změnu žaloby (v celém rozsahu změny) nepřipustil. Podle názoru soudu je toto rozhodnutí zcela v souladu s nálezem Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 455/03; soud má zato, že rozhodnutí o nepřipuštění změny žaloby bylo odůvodněno dostatečně a žalovanému nic nebránilo v podání nové žaloby. Pokud stěžovatel poukazuje na jím tvrzené promlčení nároku, které mu znemožňuje novou žalobu podat, pak městský soud uvádí, že v případě rozhodování o procesní otázce nemůže zkoumat, zda tvrzený nárok je či není promlčen, neboť hmotněprávní posouzení věci není podmínkou rozhodnutí soudu dle ustanovení § 95 odst. 2 o. s. ř.

K ústavní stížnosti se vyjádřil i vedlejší účastník Telefónica O2 Czech Republic, a.s. Uvedl, že v posledních dvou odstavcích odůvodnění napadeného usnesení dává městský soud dostatečně srozumitelně najevo, proč se domnívá, že dosavadní řízení není podkladem pro rozhodování o nově uplatněných nárocích. Stěžovatel vzájemnou žalobou a jejími rozšířeními uplatnil dvě skupiny nároků. V první skupině brojil proti užití tzv. povinného objemu hovorů. Druhá skupina nároků se však netýkala nevyčerpaných povinných objemů hovorů, ale ceny za uskutečněné hovory samotné. Je přitom zcela nepodstatné, zda se to nazve přirážkou nebo nepřiměřenou cenou, jak se snaží stěžovatel rozlišovat. Stěžovatel na základě ne zcela srozumitelných úvah stanovil, že přiměřenou cenou za uskutečněné hovory je 6,50 Kč za minutu, a vše, co vedlejší účastník účtoval nad tuto sazbu, je prý zneužitím jeho dominantního postavení na trhu. Přiměřenost ceny za 1 minutu uskutečněného hovoru je však něco zcela jiného, než platby za hovory, které se neuskutečnily, protože o služby stěžovatele nebyl dostatečný zájem. Pokud jde o námitku stěžovatele, že jeho nárok je již promlčen, a tudíž nemůže podat úspěšně žalobu, vedlejší účastník uvádí, že stěžovatel podal vzájemnou žalobu 7 let po splatnosti uplatněného nároku a 4 roky po podání žaloby vedlejšího účastníka. Předmětné rozšíření žaloby pak bylo učiněno až v lednu 2008, tedy krátce před koncem desetileté promlčecí lhůty a 6 let po podání žaloby vedlejšího účastníka. Stěžovatel netvrdí, že by mu něco bránilo v tom, aby svůj nárok uplatnil již v okamžiku, kdy dospěl k závěru, že vedlejší účastník zneužívá dominantní postavení nebo že částka 6,50 Kč za minutu hovoru je horním limitem přiměřené ceny. Není zřejmé, proč ihned nereagoval vzájemnou žalobou na žalobu vedlejšího účastníka, protože v obraně vůči ní již námitky týkající se zneužití dominantního postavení uplatnil. Za dané situace lze proto obtížně hovořit o tom, že by byl stěžovatel bděle a důsledně hájil svá práva. Zákon soudu nestanoví lhůtu k rozhodnutí o změně žaloby. Stěžovatel měl nepochybně sledovat běh promlčecí lhůty a mohl rozhodnutí podle § 95 o.s.ř. i urgovat. Ustanovení § 95 odst. 2 o.s.ř. je předvídatelné a stěžovatel měl a mohl již v době, kdy rozšíření vzájemné žaloby činil, počítat s variantou, že jeho návrhu vyhověno nebude. Stěžovatel uvádí, že podstatné rozšíření žaloby provedl v lednu 2008, přičemž uplatnil nároky týkající se měsíců února až června 1998, u nichž tedy desetiletá promlčecí doba dobíhala z části již v únoru 2008. Je s podivem, že vytýká městskému soudu, že týž o připuštění změny vzájemné žaloby nerozhodl do jednoho měsíce, ačkoli sám na změnu žaloby potřeboval takřka 10 let. Pokud by Ústavní soud stížnosti vyhověl jen proto, že dopad soudního rozhodnutí na žalovaný nárok stěžovatele je přísný, odebral by vedlejšímu účastníku legitimní výhodu, přestože k tomuto stavu vedlejší účastník žádným nepatřičným postupem nepřispěl ani jej nezapříčinil. Došlo by tak k nepřiměřenému zásahu do rovnosti účastníků soudního řízení. Vedlejší účastník navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná nebo zamítnuta jako nedůvodná.

Stěžovatel uvedl v replice k vyjádření vedlejšího účastníka řízení zejména následující.

Usnesení, jímž nebyla připuštěna změna žaloby, nebylo dostatečně odůvodněno, a podmínky dle § 95 odst. 2 o. s. ř. věcně splněny nebyly, neboť spisový materiál byl kompletní a bylo možno rozhodnout i o upraveném, resp. sníženém žalobním nároku. O tom svědčí mimo jiné rozsudek Městského soudu v Praze č. j . 40 Cm 47/2002-256 ze dne 13. 4. 2007 (původní řízení o žalobě vedlejšího účastníka podané na stěžovatele) i rozsudek téhož soudu č. j . 4 Cm 129/2007-258 z 20. 3. 2009, z nichž vyplývá, že se soud zabýval monopolistickým chováním vedlejšího účastníka, který byl v průběhu obou jednání velmi pasivní, nereagoval na opakované výzvy soudu a nepředložil žádné důkazy týkající se jeho tvorby cen. Podle mínění stěžovatele je zcela na jeho autonomním rozhodnutí, ve kterém časovém okamžiku svůj nárok uplatní a je zcela lhostejné, zda tak učiní na počátku běhu promlčecí lhůty čí na jejím konci. Stěžovatel navíc nebyl ve vedení sporu nedbalý, neboť na výzvy soudu reagoval vždy ve stanovené lhůtě, a nelze tedy říci, že by svojí nečinností, oproti vedlejšímu účastníkovi, řízení prodlužoval. Vzájemnou žalobu z 6. 12. 2006 stěžovatel doplnil a "vyčíslil" ve svém podání z 2. 1. 2007 (tj. po necelých dvou měsících), soud se však tímto návrhem v průběhu řízení sp. zn. 40 Cm 47/2002, které skončilo v červnu 2007, vůbec nezabýval. O rok mladším podáním (z 2. 1. 2008) - učiněném už v průběhu řízení sp. zn. 4 Cm 129/2007 - pak v zájmu urychlení a zjednodušení soudního řízení svůj nárok stěžovatel naopak výrazně snížil, leč jeho skutková podstata zůstala naprosto stejná. Vedlejší účastník vytýká stěžovateli, že vzájemná žaloba byla podána až 4 roky po podání žaloby vedlejšího účastníka, k rozšíření žaloby pak údajně došlo 6 let po podání žaloby vedlejšího účastníka. Tuto výtku považuje stěžovatel za nekorektní. Stěžovatel byl na vedlejším účastníkovi zcela závislý, jak to opakovaně konstatoval soud, a byl nucen přistoupit na vnucené podmínky vedlejšího účastníka, chtěl-li vůbec podnikat. Přesto se pak, výlučně z důvodu protiprávního jednání vedlejšího účastníka, ocitl zcela bez finančních prostředků, a nebyl tudíž ani schopen hradit náklady advokáta za právní zastoupení při dosavadních jednáních před Městským soudem v Praze, byl proto zastoupen pouze obecným zmocněncem bez právnického vzdělání. Návrh na změnu žaloby učinil v době, kdy bylo zřejmé, že jeho nárok promlčen není, že soud již nařídil ve věci jednání a že Úřad pro ochranu hospodářské soutěže a soudy vyšších stupňů už začaly účinně postihovat monopolní chování vedlejšího účastníka. Nebylo povinností stěžovatele upomínat soud, aby učinil určité rozhodnutí, zejména jedná-li se o rozhodnutí procesní. Stěžovatel však přesto soudu ve svých podáních opakovaně z opatrnosti navrhoval, aby o první části jím uplatněného nároku rozhodl mezitímním rozsudkem. V protokolu o soudním jednání ze dne 7. 3. 2007 se uvádí, že stěžovatel navrhl soudu, aby pro obstrukce vedlejšího účastníka postupoval dle ust. § 114b odst. 5 o.s.ř.. V podání z 12. 3. 2007 pak stěžovatel vytkl soudu, že se až dosud nezabýval jeho vzájemným návrhem, což soud potvrzuje v protokolu o jednání ze dne 13. 4. 2007 (č. l. 250-254). Stěžovatel tak oprávněně očekával, že pokud soud bez prodlení o jeho návrhu nerozhodl tak, že změnu žaloby nepřipustil, že změně žaloby vyhoví. Neplatí tedy, že by stěžovatel měl předvídat, že soud změnu žaloby nepřipustí, a to zejména za situace, kdy důkazní materiál byl v podstatě kompletní. Soud byl s podstatou sporu seznámen, nemusel tedy vůbec vyčkávat s vydáním procesního rozhodnutí. Problémem však byla skutečnost, že soud na stěžovatelův návrh na změnu žaloby z 2. 1. 2007 a posléze na její úpravu z 2. 1. 2008 kvalifikovaně nereagoval, a tímto návrhem se odpovídajícím způsobem nezabýval. Teprve před vynesením rozsudku bylo nutno ze strany soudu procesně reagovat na stěžovatelův návrh. Soud svým usnesením pouze učinil z procesního hlediska krok nutný k tomu, aby mohl meritorně rozhodovat rozsudkem, což je patrné právě z časové návaznosti vydání obou rozhodnutí.

Stěžovatel dále napadá nedostatečnost odůvodnění napadeného usnesení, tj. že toto usnesení nebylo odůvodněno odkazem na konkrétní potřebné důkazy či skutkové okolnosti. Soud v podstatě jen parafrázuje zákonný text, a nepodkládá jej konkrétními okolnostmi. Účastník řízení (městský soud) uvádí, že v řízení sp. zn. 40 Cm 47/2002 byla řešena pouze otázka platnosti smlouvy v závazku k plnění minimálního měsíčního limitu, a že až po právní moci rozsudku "uvedeného řízení" došlo k rozšíření vzájemné žaloby a k uplatnění skutkově zcela jiného nároku. Toto tvrzení však neodpovídá skutečnosti; v této souvislosti stěžovatel vyjmenovává a konkretizuje určité úkony, které se měly udát už v průběhu "uvedeného řízení". Z nich pak stěžovatel dovodil, že se účastník řízení (městský soud) celou vzájemnou žalobou stěžovatele průběžně a opakovaně, i když nedostatečně, zabýval od konce roku 2006, tedy už v průběhu řízení sp. zn. 40 Cm 47/2002 a následně pak v řízení sp. zn. 4 Cm 129/2007. Během celé této doby delší než dva roky však soud nerozhodl o připuštění změny vzájemné žaloby, a to přesto, že byl stěžovatelem upozorňován na svoji nečinnost. V napadeném usnesení se pak soud dokonce vůbec nezmiňuje o podstatném stěžovatelově Doplnění a vyčíslení protinávrhu žalovaného dle § 404 obchodního zákoníku z 2. 1. 2007, které bylo soudu doručeno na jeho výzvu z 6. 12. 2006 (č. l. 187-188). Z obsahu obou spisů rovněž vyplývá, že ani tvrzení účastníka řízení, že v obou řízeních byly prokazovány pouze skutečnosti, které mohly být použity jen pro řízení o minimálním měsíčním limitu minut, neodpovídá skutečnosti. Stejně tak neobstojí tvrzení účastníka řízení, že výsledky dosavadního řízení nemohly být použity pro řízení o 2. části upraveného návrhu. O opaku svědčí především oba rozsudky, z nichž vyplývá, že se soud podrobně zabýval stěžejní otázkou týkající se předmětu zamítnutého rozšíření vzájemné žaloby. V rozsudku č. j . 40 Cm 47/2002-256 z 13. 4. 2007 se mj. uvádí; "Soud uložil žalobci, aby specifikoval, jak byla dle č. 4.2.2. Smlouvy c. 12/96 určena cena za jednu minutu, tato výzva nebyla žalobcem splněna... Žalobce neunesl břemeno tvrzení, tak jak mu to bylo soudem opakovaně uloženo a ani nedotvrdil a nespecifikoval jakým způsobem byla stanovena cena v jednotlivých fakturách... Soud učinil závěr, že si žalobce smluvním ujednáním vynucoval, jako monopolní provozovatel telekomunikační sítě, od žalovaného plnění zcela v rozporu se zákonem o ochraně hospodářské soutěže, neboť si vynucoval nepřiměřené podmínky ve smlouvě s jiným účastníkem relevantního trhu. " Obdobný obsah má i následný rozsudek č. j . 4 Cm 129/2007-258 z 20. 3. 2009. Z obou rozsudků vyplývá, že vedlejší účastník vůbec nijak nezdůvodnil konstrukci ceny dle sporného čl. 4.2.2. Smlouvy, kterým požadoval ještě procentní podíl z ceny pro volajícího, jestliže už z čl. 4.2.1. vyplývalo, že fixní cena 6,50 Kč za 1 min. za jeho službu už zcela pokrývala jeho náklady a přiměřený zisk. Soud provedl potřebné důkazy příslušnými smlouvami a fakturami obou stran. Vedlejší účastník se k nároku stěžovatele nijak nevyjádřil a ani nepředložil jakékoli důkazy, které by nárok stěžovatele zpochybňovaly či vyvracely. Dle názoru stěžovatele tak výsledky dosavadního řízení mohly být dostatečným podkladem pro rozhodnutí soudu i o druhé části vzájemné žaloby. Stěžovatel konečně dodal, že kladné rozhodnutí Ústavního soudu umožní pouze projednání stěžovatelova nároku u obecného soudu, aniž by jakkoli předjímal výsledek celého řízení.
II.

Jak bylo zjištěno z napadeného usnesení, Městský soud v Praze v projednávané věci aplikoval ustanovení § 95 odst. 1, 2 o. s. ř., které účastníku řízení umožňuje měnit v řízení před obecnými soudy návrh na zahájení řízení, ovšem za splnění předpokladu, že v souladu se zásadou hospodárnosti řízení soud s provedením této změny vysloví souhlas; soud ji nepřipustí tehdy, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu.

Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě polemizuje se závěrem městského soudu o nepřipuštění změny žaloby, konkrétně vzájemné žaloby (§ 95 odst. 2 o. s. ř.) a zpochybňuje závěr krajského soudu, že by dosavadní výsledky řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněné žalobě.

V této souvislosti Ústavní soud odkazuje na svoji judikaturu v této otázce (např. usnesení ze dne 21. 6. 2000 sp. zn. I. ÚS 179/2000, ze dne 31. 5. 2006 sp. zn. II. ÚS 455/03 a nález ze dne 9. 10. 2008 sp. zn. II. ÚS 801/08, usnesení ze dne 12. 9 2009 sp. zn. III. ÚS 2609/08, všechny dostupné na http://nalus.usoud.cz); tam se uvádí, že takové posouzení je zcela v jurisdikci obecného soudu, neboť rozhodnutí o návrhu na změnu žaloby předpokládá samostatnou úvahu obecného soudu, kterou Ústavní soud zásadně nepřezkoumává, pokud je tato náležitě (v souladu s požadavky uvedenými v ustanovení § 169 o. s. ř.) odůvodněna. Takové porušení náležitostí napadeného usnesení však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil.

III.

1) V konkrétnostech uvádí Ústavní soud následující.

2) Stěžovatel v prvé řadě namítá neodůvodněnost výroku II. napadeného usnesení. Uvádí, že městský soud v odůvodnění napadeného usnesení poukázal na potřebu provádět dokazování k tomu, zda cena účtovaná žalobcem je či není přiměřená a jak vysoká měla být. K tomu prohlašuje, že toto jde mimo meritum věci, protože rozšíření žaloby (změna žalobního návrhu) nebylo vedeno úvahou stěžovatele o přiměřenosti či nepřiměřenosti účtované ceny, nýbrž skutečností, že vedlejší účastník přirážel ke sjednané platbě určité procento (20%), aniž by pro to měl legitimní oporu ve smluvních ujednáních. Ujednání o zvyšování cen služeb placených stěžovatelem vedlejšímu účastníkovi o 20% -30% přirážku, které bylo obsaženo v čl. 4.2.2. Přílohy č. 1 ke smlouvě č. 12/96, jež byla základem smluvního vztahu mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem, bylo totiž pro rozpor s pravidly hospodářské soutěže též neplatné.

Stěžovatel tedy tvrdí - jak je uvedeno výše - že jím provedená změna žalobního návrhu nebyla vedena jeho úvahou o přiměřenosti či nepřiměřenosti (jemu účtované) ceny. To však neodpovídá stavu spisu. Naopak, kupř. v předmětné změně žalobního návrhu stěžovatel jednoznačně a srozumitelně deklaruje "nárok žalovaného vycházející z neoprávněného majetkového prospěchu žalobce, který si stanovil neúměrně vysoké ceny za svoje služby" (srov. č. l. 126). Rovněž v předmětné změně žalobního návrhu se stěžovatel dovolává § 2 odst. 3 zákona č. 526/1990 Sb., který zakazuje prodávajícímu zneužívat svého hospodářského postavení k tomu, aby získal nepřiměřený hospodářský prospěch prodejem za sjednanou cenu zahrnující neoprávněné náklady nebo nepřiměřený zisk.

Městský soud tudíž v napadeném usnesení přiléhavě vycházel z obsahu podání stěžovatele, pokud je interpretoval v tom smyslu, že zakládá nutnost zjišťování přiměřené ceny za služby, které vedlejší účastník (žalobce) účtoval.

3) Stěžovatel dále namítá "věcnou nepodloženost" napadeného výroku. Konkrétně polemizuje s názorem městského soudu, že dosavadní výsledky dokazování provedeného v předcházejících fázích řízení neposkytují oporu pro rozhodnutí o změněném návrhu. Uvádí následující. Stěžovatelem uplatněný nárok se týkal smlouvy č. 12/96 a opíral se o neplatnost cenových ujednání (zde o neplatnost ujednání týkající se zvyšování ceny poskytovaných služeb o přirážku). Tato smlouva k důkazu čtena byla. Soud tak měl v obou případech za prokázané, že mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem byly uzavřeny smlouvy o poskytování audiotextových služeb, a to smlouva č. 12/96 a č. 33/99. Zároveň byl soudu znám jejich obsah, který měl soud za úkol posoudit z hlediska souladu s právními předpisy. V soudním spisu byly též dvakrát založeny i faktury za měsíce, ve kterých byla stěžovateli neoprávněně účtována přirážka k ceně a k důkazu byly "provedeny" faktury za měsíce květen 1998 a červen 1998. Z toho plyne, že spisový materiál i provedené dokazování bylo z hlediska stěžovatelem uplatněného vzájemného návrhu kompletní a mohlo o něm být rozhodnuto, neboť rozhodnutí bylo již věcí pouhého právního posouzení.

Zde Ústavní soud konstatuje, že pokud stěžovatel v ústavní stížnosti napadá "věcnou nepodloženost" napadeného výroku, pak tím ústavní pozici Ústavního soudu nereflektuje. Jak totiž bylo již shora vysvětleno, takové posouzení je zásadně v jurisdikci obecného soudu, neboť rozhodnutí o návrhu na změnu žaloby předpokládá samostatnou úvahu obecného soudu, kterou Ústavní soud nepřezkoumává, pokud je tato dostatečně (v souladu s požadavky uvedenými v ustanovení § 169 o. s. ř.) odůvodněna. To se v daném případě také stalo.

K tomu lze uvést, že stěžovatel vychází z nepřípadné premisy, že spisový materiál i provedené dokazování bylo z hlediska stěžovatelem uplatněného vzájemného návrhu kompletní a mohlo o něm být rozhodnuto, neboť rozhodnutí bylo již věcí pouhého právního posouzení. Stěžovatel se totiž v předmětné změně žalobního návrhu dovolával - jak již bylo uvedeno - ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 526/1990 Sb., který zakazuje prodávajícímu získání nepřiměřeného hospodářského prospěchu prodejem za sjednanou cenu zahrnující neoprávněné náklady nebo nepřiměřený zisk (blíže viz shora). Ke stěžovatelem tvrzené nepřiměřenosti ceny však nebylo provedeno dokazování, takže o jeho tvrzeném nároku nemohlo být rozhodnuto jen na základě právního posouzení. V této souvislosti poukazuje Ústavní soud na judikaturu obecných soudů vztahující se k otázce platnosti ujednání o ceně, resp. její způsobilosti založit rozpor se zákonem (cenovými předpisy, mj. § 2 odst. 3 zákona č. 526/1990 Sb.): "Obecně závazným cenovým předpisem je též zákon č. 526/1990 Sb., o cenách, podle jehož ustanovení § 2 odst. 3, věty první (jež platilo i v době uzavření posuzované dohody), prodávající nesmí zneužívat svého hospodářského postavení k tomu, aby získal nepřiměřený hospodářský prospěch prodejem za sjednanou cenu zahrnující neoprávněné náklady nebo nepřiměřený zisk. Podle ustanovení § 16 odst. 2 téhož zákona při posuzování toho, zda došlo ke zneužití hospodářského postavení při sjednání ceny podle § 2 odst. 3, vycházejí cenové kontrolní orgány především z cenového vývoje na srovnatelných trzích, potřeby dosažení přiměřeného zisku, původní ceny a vývoje nákladů a dalších tržních podmínek hodných zřetele. Podle ustanovení § 1 odst. 1 vyhlášky č. 580/1990 Sb., kterou se provádí zákon č. 526/1990 Sb. o cenách, jež platilo též v uvedené rozhodné době, za nepřiměřený majetkový prospěch získaný cenou zahrnující neoprávněné náklady nebo nepřiměřený zisk se považuje zvýšení ceny prodeje oproti obvyklé ceně téhož nebo srovnatelného zboží." (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1102/2008). Jinými slovy, povaha stěžovatelem předložené otázky by zajisté vyžadovala provádění (nového) dokazování za účelem zjištění "cenového vývoje na srovnatelných trzích, potřeby dosažení přiměřeného zisku, původní ceny a vývoje nákladů a dalších tržních podmínek hodných zřetele", "obvyklé ceny téhož nebo srovnatelného zboží".

Na uvedeném nic nemění ani replika stěžovatele k vyjádření městského soudu (k ústavní stížnosti) [v níž tvrdí obdobně jako v ústavní stížnosti, že výsledky dosavadního řízení bylo dostatečným podkladem pro rozhodnutí stěžovatelem uplatněného vzájemného návrhu, a to s ohledem na rozsudek městského soudu ze dne 13. 4. 2007 č. j. 40 Cm 47/2002-256 (jehož určitou část stěžovatel v replice cituje) a rozsudek městského soudu ze dne 20. 3. 2009 č. j. 4 Cm 129/2007-258]. Pro stručnost postačí odkázat na předcházející odstavec, tedy že povaha stěžovatelem tvrzeného nároku by vyžadovala provádění (nového) dokazování za účelem zjištění "cenového vývoje na srovnatelných trzích, potřeby dosažení přiměřeného zisku, původní ceny a vývoje nákladů a dalších tržních podmínek hodných zřetele", "obvyklé ceny téhož nebo srovnatelného zboží". Lze dodat, že stěžovatel v replice tvrdí, že vedlejší účastník se k nároku stěžovatele nevyjádřil a ani nepředložil jakýkoli důkaz, který by nárok stěžovatele zpochybňoval či vyvracel. Zde však stěžovatel poněkud opomíjí, že ve vztahu k jím tvrzenému nároku (uplatněného ve vzájemné žalobě) je to právě on, kdo nese břemeno tvrzení a důkazní břemeno. Čili, byl by to stěžovatel, který by byl povinen navrhovat důkazy za účelem zjištění "cenového vývoje na srovnatelných trzích, potřeby dosažení přiměřeného zisku, původní ceny a vývoje nákladů a dalších tržních podmínek hodných zřetele", "obvyklé ceny téhož nebo srovnatelného zboží". Lze podotknout, že vskutku není zřejmé, jak ze samotného čl. 4.2.1. příslušné smlouvy (který stanovoval cenu za náklady k zajištění provozu, vybírání cen a příslušné administrativní činnosti ve výši 6, 50 Kč za jednu minutu - srov. č. l. 258 sp. zn. 40 Cm 47/2002) by objektivně mohlo vyplynout, že cena 6,50 Kč za 1 min. za službu už zcela pokrývala náklady a přiměřený zisk vedlejšího účastníka (jak tvrdí stěžovatel bez bližší argumentace ve své replice). Konečně, stěžovatel cituje (avšak poněkud nepřesně) část rozsudku městského soudu ze dne 13. 4. 2007 č. j. 40 Cm 47/2002-256: "... Soud učinil závěr, že si žalobce smluvním ujednáním vynucoval, jako monopolní provozovatel telekomunikační sítě, od žalovaného plnění zcela v rozporu se zákonem o ochraně hospodářské soutěže, neboť si vynucoval nepřiměřené podmínky ve smlouvě s jiným účastníkem relevantního trhu." Třemi tečkami však nahradil klíčový text citovaného rozsudku ("Žalobce nadto ani po výzvě soudu nedoplnil tvrzení pokud jde o zdůvodnění stanoveného minimálního limitu minut. Tím, že žalobce tuto výzvu soudu k doplnění znemožnil soudu, aby zkoumal oprávněnost a důvodnost tohoto smluvního ujednání. Soudu nezbylo, než učinit závěr, že tímto smluvním ujednáním vynucuje žalobce jako monopolní provozovatel telekomunikační sítě plnění od žalovaného zcela v rozporu s ust. § 11 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže..."), čímž poněkud dezinterpretoval relevantní část citovaného rozsudku. Citovaná pasáž totiž svědčí o tom, že městský soud v uvedeném rozsudku dovodil rozpor se zákonem toliko ve vztahu ke smluvnímu ujednání účastníků o úhradě minimálního počtu minut provozu za měsíc, bez ohledu na to, zda byl tento počet dosažen. Naopak městský soud nezhodnotil stanovení ceny za minutu volání žalobcem (zda je či není v souladu se zákonem o cenách).

4) Stěžovatel konečně namítá, že byl zbaven možnosti domáhat se práva na zaplacení své pohledávky u soudu. To v podstatě proto, že s ohledem na objektivní promlčecí lhůtu v délce 10 let (dle § 408 obchodního zákoníku) by totiž již nebylo možné zahájit po červnu 2008 řízení, aniž by se vystavil nebezpečí vznesení námitky promlčení vedlejším účastníkem. Stěžovatel svůj žalobní návrh změnil v lednu 2008. Kdyby soud o změně návrhu rozhodl v přiměřené lhůtě, mohl by stěžovatel podat samostatnou žalobu v tom rozsahu, ve kterém by soud změnu žaloby nepřipustil. Městský soud však rozhodl až v březnu 2009.

Obsahově vzato tedy stěžovatel brojí proti průtahům v již skončeném řízení.

Nicméně, stěžovatel netvrdí (a ani to nijak nedokládá), že by byl před podáním ústavní stížnosti využil právní prostředek podle ustanovení § 174a zákona o soudech a soudcích č. 6/2002 Sb. v platném znění. S účinností od 1. 7. 2004 totiž zákonodárce reagoval na deficit účinné právní ochrany účastníků řízení proti nečinnosti soudu zavedením institutu návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu (§ 174a citovaného zákona o soudech a soudcích - zák. č. 192/2003 Sb.). Existence tohoto procesního prostředku (později novelizovaném zákonem č. 7/2009 Sb.) přináší s sebou kvalitativní změnu v procesních prostředcích umožňující účastníkům řízení, v němž dochází k průtahům, domoci se takto nápravy; přitom vyčerpání tohoto procesního prostředku je nezbytnou podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti konkrétního subjektu na "jiný zásah orgánu veřejné moci do základních práv stěžovatele" [článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], kterým průtahy řízení bezesporu jsou.

V této souvislosti je dále významné, že nabytím účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., kterým se (mimo jiné) mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, bylo legální definicí (§ 13 odst. 1 věta třetí, § 22 odst. 1 věta třetí uvedeného zákona) najisto postaveno, že nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (popř. zákonem stanovené lhůtě). Týmž zákonem byla do právního řádu České republiky vnesena možnost nárokovat - kromě event. náhrady škody - i poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§ 31a uvedeného zákona). Procesními prostředky k ochraně práva porušeného neodůvodněnými průtahy v již skončeném právním řízení (včetně řízení soudního) jsou proto v důsledku přijetí uvedené právní úpravy uplatnění nároku na náhradu škody v předběžném projednání, resp. žaloba podaná u obecného soudu, jakož i všechny další (již namítané) procesní prostředky uplatnitelné v občanskoprávním řízení. Ústavní soud proto není, s ohledem na zásadu subsidiarity a ústavněprávní limity dané čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, oprávněn zjišťovat v dané věci neodůvodněné průtahy (skončeného soudního) řízení, jestliže to přísluší jiným orgánům veřejné moci (viz také nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2007 sp. zn. IV. ÚS 391/07, uveřejněný na stránkách http://nalus.usoud.cz).

Uvedená argumentace (bod III./4) tohoto usnesení je tedy současně reakcí na repliku stěžovatele k vyjádření vedlejšího účastníka, v níž stěžovatel opětovně (ve srovnání s ústavní stížností) rozsáhle namítá (obsahově) průtahy v řízení před městským soudem.

Jako obiter dictum lze uvést následující.

I kdyby mohly být průtahy v řízení zaviněné obecným soudem důvodem zrušení rozhodnutí obecného soudu, povaha věci by to v daném případě vylučovala. To proto, že pak by Ústavní soud postupoval v rozporu s § 95 odst. 2 o. s. ř., neboť kasační nález by měl za důsledek připuštění změny návrhu, i když pro to nebyly splněny zákonné podmínky (dle § 95 odst. 2 o.s.ř.). Rovněž by - obecně vzato - byl případný kasační nález v rozporu s ústavním principem rovnosti účastníků řízení, neboť by byl jeden účastník upřednostněn před druhým, ačkoli by průtahy byly zaviněné toliko orgánem veřejné moci.

Nadto, pokud by byl zvažován i dopad jednání stěžovatele na dobu řízení před městským soudem, nelze nevidět, že právě z důvodů na jeho straně nemohlo být po určitou dobu rozhodováno. Stěžovatelem provedená změna žalobního návrhu - o jejímž připuštění rozhodoval městský soud napadeným usnesením - byla městskému soudu doručena (až) 3. 1. 2008 (srov. str. č. l. 123) [na tom nic nemění skutečnost, že stěžovatel již předtím podal vzájemnou žalobu dne 2. 1. 2007 (na kterou sám poukazuje); nešlo totiž o žalobu identického obsahu, neboť stěžovatel sám uvádí, že svůj nárok výrazně snížil ve vzájemné žalobě doručené městskému soudu dne 3. 1. 2008 (oproti vzájemné žalobě ze dne 2. 1. 2007), toliko o kterou šlo v napadeném usnesení]. Dne 25. 3. 2008 citovanou změnu žalobního návrhu stěžovatel doplnil (srov. č. l. 688). Dne 9. 4. 2008 se konalo ústní jednání před městským soudem, při kterém však stěžovatel uvedl, že zváží rozsah vzájemné žaloby s tím, že toto soudu sdělí ve lhůtě 15 dnů; to také učinil dne 21. 4. 2008 - srov. č. l. 178, 180). Stěžovatelův návrh musel být doručen žalobci k vyjádření, s poskytnutím přiměřené lhůty, což se také stalo (srov. č. l. 230), a vyjádření žalovaného došlo městskému soudu dne 14. 10. 2008. Toto vyjádření žalobce bylo posléze zasláno stěžovateli k replice, kterou předložil dne 28. 11. 2008 (srov. č. l. 236). Přitom podáním ze dne 21. 4. 2008 stěžovatel požádal o osvobození soudních poplatků (srov. č. l. 184), čímž se městský soud musel zabývat (srov. např. č. l. 203, kde je žádost městského soudu adresovaná magistrátu s dotazem, zda je stěžovatel vlastníkem motorového vozidla). Městský soud v této souvislosti uložil stěžovateli, aby předložil soudu daňové přiznání za poslední 3 roky, výpisy z bankovních účtů za posledních 6 měsíců a seznam movitého a nemovitého majetku (srov. č. l. 204 spisu), což ovšem mohl učinit stěžovatel sám ze své iniciativy, aby urychlil řízení. Stěžovatel na tuto výzvu odpověděl dne 23. 7. 2008. Přitom v ústavní stížnosti tvrdí, že řízení by již nebylo možné (pro event. námitku promlčení) po červnu 2008 úspěšně zahájit. I když tím Ústavní soud nedovozuje, že by byl stěžovatel nějaké průtahy sám zavinil, není možné nepřihlížet k tomu, že okolnosti na jeho straně svou měrou k dosavadní délce řízení před městským soudem přispěly.

Lze ještě dodat, že stěžovatel poukazuje na uplynutí objektivní promlčecí lhůty v délce 10 let, takže by již nebylo možné zahájit po červnu 2008 řízení, aniž by se vystavil nebezpečí vznesení námitky promlčení vedlejším účastníkem. Tu však nelze nevidět, že v občanském právu platí zásada "vigilantibus iura scripta sunt", což měl i stěžovatel ve vlastním zájmu respektovat.

IV.

Za tohoto stavu - ze všech výše uvedených důvodů - nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost zčásti jako zjevně neopodstatněnou a zčásti jako nepřípustnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) a § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 7. ledna 2010

Vojen Güttler v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.