I. ÚS 1362/12
I.ÚS 1362/12 ze dne 13. 8. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. K., zastoupené Mgr. Janem Altem, advokátem se sídlem Havlíčkovo nám. 512, Kutná Hora, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 11. 12. 2008 č. j. 19 C 132/2008-14, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2009 č. j. 15 Co 198/2009-27, a proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2012 č. j. 21 Cdo 3915/2010-67, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní soud zjistil z předložených písemných materiálů následující.

Stěžovatelka se jako žalobkyně domáhala, aby jí žalovaná (Česká republika - Ministerstvo obrany) zaplatila na náhradě nákladů na její výživu za dobu od 1. 10. 1989 do 30. 6. 2008 celkem částku 229.111,18 Kč a aby jí počínaje dnem 1. 7. 2008 platila pravidelný měsíční peněžitý důchod ve výši 3.637,21 Kč. Žalobu odůvodnila tím, že její syn J. K. při výkonu základní vojenské služby dne 27. 6. 1988 utrpěl úraz - poškození zdraví, na jehož následky téhož dne zemřel. Před nástupem základní vojenské služby poškozený žil se stěžovatelkou (žalobkyní) a svým nezletilým bratrem J. K. ve společné domácnosti a žalobkyni, která jako dělnice u podniku Sázavan Zruč nad Sázavou dosahovala čistého příjmu asi 2.200,- Kč, dával k dispozici skoro celou výplatu, se kterou žalobkyně hospodařila (z těchto peněz byl placen nájem, inkaso, případně platby na školu bratra J.), a přispíval tak nejen na společnou domácnost, ale poskytoval žalobkyni i svému bratru výživu. Proto se žalobkyně domnívá, že jí jako pozůstalé matce náleží ve smyslu ustanovení § 199 zák. práce náhrada nákladů na její výživu ve výši vycházející z průměrné mzdy zemřelého, jíž dosahoval jako dělník u Vodních staveb Praha v částce asi 4.000,- Kč. Jestliže průměrná výše příjmu domácnosti činila 4.000,- Kč ze mzdy J. K. a 2.200,- Kč ze mzdy žalobkyně a v domácnosti žily 3 osoby, pak podle názoru žalobkyně při příjmu domácnosti 6.200,- Kč činí jeden díl 1.033,- Kč, dva díly J. K. tedy 2.066,- Kč; syn ze své průměrné mzdy 4.000,- Kč tedy vynakládal na výživu pozůstalých částku 1.933,- Kč a na výživu žalobkyně tak měsíčně přispíval částkou 644,- Kč. Protože poškozený po dobu vojenské služby žalobkyni tuto výživu poskytovat nemohl, ale přislíbil, že po skončení vojenské služby, tj. od 1. 10. 1989, ji bude nadále vyživovat, domáhá se žalobkyně po žalované požadované náhrady od uvedeného data z částek vypočtených s přihlédnutím k pravidelným valorizacím.

Obvodní soud pro Prahu 6 (poté, do žalobkyně vzala žalobu zčásti zpět s ohledem na zjištěný čistý měsíční příjem J. K. před nástupem základní vojenské služby ve výši 3.395,- Kč) rozsudkem ze dne 11. 12. 2008 č. j. 19 C 132/2008-14 řízení co do částky 30.388,06 Kč a placení pravidelného měsíčního peněžitého důchodu od 1. 7. 2008 ve výši 756,76 Kč zastavil, zamítl žalobu co do částky 198.723,12 Kč a placení pravidelného měsíčního peněžitého důchodu od 1. 7. 2008 ve výši 2.880,45 Kč a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že zemřelý syn žalobkyně J. K. byl k výkonu základní vojenské služby, při níž dne 27. 6. 1988 utrpěl smrtelný úraz, uvolněn z výkonu práce z důvodu plnění občanských povinností bez nároku na náhradu mzdy. Protože podle ustálené judikatury rozhodující pro vznik nároku na náhradu nákladů na výživu pozůstalých je stav v době smrti osoby, od níž se tento nárok odvíjí, je třeba, aby v době smrti zaměstnance byla dána konkrétní vyživovací povinnost vůči žalobkyni. Tak tomu však v daném případě nebylo, neboť poškozený v době výkonu základní vojenské služby neměl příjem od svého zaměstnavatele ani náhradu mzdy, a tedy nemohl žalobkyni výživu poskytovat. Soud prvního stupně proto uzavřel, že za této situace nárok na náhradu nákladů na výživu žalobkyni vůbec nevznikl. Kromě toho dovodil, že v době, kdy poškozený pracoval u národního podniku Metrostav, vyživovací povinnost vůči své matce (žalobkyni) ani neměl, neboť jí neposkytoval výživu, ale protože s ní žil ve společné domácnosti, na domácnost jí přispíval a matka si ze svého příjmu sama uspokojovala své potřeby.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 6. 2009 č. j. 15 Co 198/2009-27 rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že za situace, kdy syn žalobkyni v okamžiku své smrti výživu neposkytoval, není dán nárok na náhradu škody odůvodněný tím, že zemřelý v budoucnu mohl žalobkyni výživu poskytovat. Námitku žalobkyně, že jí zemřelý syn J. K. poskytoval výživu před nástupem základní vojenské služby, ačkoliv k tomu nebyl ze zákona povinen, odvolací soud odmítl s odůvodněním, že se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že se jednalo o příspěvek na vedení společné domácnosti. Zdůraznil přitom, že vznik nároku pozůstalých na náhradu škody se váže ke dni smrti osoby "poskytující výživu či výživu povinné" a závisí tedy na tom, v jakém rozsahu zemřelý pozůstalým výživu poskytoval, popř. ji doplňoval, a nebo zda a v jakém rozsahu ji byl povinen poskytovat podle hledisek zákona o rodině. Rozsah náhrady nákladů na výživu pozůstalých tedy musí - jak odvolací soud dále uvedl - odpovídat hlediskům zákona o rodině, jimiž se řídí rozhodování o vyživovací povinnosti. Za stavu, kdy finanční plnění poskytované zemřelým synem žalobkyni (matce) před jeho nástupem do základní vojenské služby bylo jeho příspěvkem na vedení společné domácnosti, soud prvního stupně podle názoru odvolacího soudu nepochybil, jestliže žalobu jako nedůvodnou zamítl; současně správně vycházel z toho, že tzv. dílová metoda, která při určování výše náhrady nákladů na výživu pozůstalého sečítá příjmy pozůstalého s výdělkem zemřelého, součet dělí dvěma a rozdíl mezi polovinou společných příjmů a výší příjmu pozůstalého považuje za částku odpovídající výživnému pozůstalého, není v souladu se zákonem.

Nejvyšší soud napadeným rozsudkem dovolání stěžovatelky zamítl. V odůvodnění napadeného rozsudku uvedl především následující: "S názorem soudů o tom, že v projednávané věci žalobkyni nepřísluší požadovaná náhrada nákladů na její výživu již proto, že "v okamžiku své smrti syn žalobkyni výživu neposkytoval" a ani "nemohl poskytovat", neboť v době výkonu základní vojenské služby neměl příjem od svého zaměstnavatele ani náhradu mzdy, dovolací soud nesouhlasí... Jak bylo uvedeno již výše, nárok na náhradu nákladů na výživu přísluší jen těm pozůstalým, vůči nimž měl zemřelý zaměstnanec vyživovací povinnost podle zákona o rodině nebo jimž výživu ve skutečnosti fakticky poskytoval... Podle ustálené judikatury - jak již bylo zmíněno shora - rozsah náhrady nákladů na výživu pozůstalých je určen rozsahem výživného, které jim náleží podle hledisek zákona o rodině. Ve vztahu k nároku pozůstalé žalobkyně (matky zemřelého) to znamená, že rozsah náhrady nákladů na její výživu je určen rozsahem výživného, které jí náleží ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 a § 96 odst. 1 zák. o rodině... Z rámcových hledisek vymezených v ustanovení § 87 odst. 1 a § 96 odst. 1 zákona o rodině, která jsou významná pro stanovení výživného dětí vůči rodičům, je tedy zřejmé, že při určení výše náhrady nákladů na výživu pozůstalého rodiče musí být přihlédnuto zejména ke schopnostem a možnostem zemřelého dítěte (určenými především výší jeho průměrného výdělku - srov. § 199 odst. 2 zák. práce) a k odůvodněným potřebám pozůstalého rodiče [určeným především jeho osobními a majetkovými poměry, tj. zejména výší jeho vlastních příjmů (ze zaměstnání, podnikání či ve formě důchodu z jeho důchodového pojištění), ale i rozsahem jeho dalších vyživovacích povinností], jakož i ke schopnostem a možnostem (rozvedeného) manžela pozůstalého rodiče (určenými rovněž jeho osobními a majetkovými poměry) a k péči o společnou domácnost???. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby jeho rozhodnutí o výši výživného (náhrady nákladů na výživu pozůstalých), odpovídalo daným okolnostem případu tak, aby přiznané výživné (náhrada nákladů na výživu pozůstalých) vyjadřovalo to, co v konkrétním případě lze po povinném (bývalém zaměstnavateli zemřelého zaměstnance, případně - tak jako v projednávané věci - státu) spravedlivě požadovat. Jak bylo uvedeno již výše, vyživovací povinnost vůči rodičům má podle ustanovení § 87 odst. 1 zák. o rodině pouze dítě, které je schopno se samo živit, a to v případě, že si rodiče sami nejsou schopni zajistit "slušnou výživu". K takového situaci dochází - jak správně uvažuje soud prvního stupně - zpravidla tehdy, jestliže rodiče nemohou pracovat a nevznikl jim nárok na důchod z důchodového zabezpečení. Samozřejmě - a v tom lze dovolatelce přisvědčit - není vyloučeno, aby rodičům, přestože pracují, příp. pobírají dávky důchodového zabezpečení, vznikl vůči dětem nárok na výživné, jestliže konkrétní okolnosti v jejich případě odůvodňují závěr, že si sami nejsou schopni zajistit "slušnou výživu"...

O takový případ se však v posuzované věci nejedná. Z obsahu spisu vyplývá, že syn žalobkyně J. K., který byl od 27. 10. 1986 zaměstnán v pracovním poměru jako stavební dělník u bývalého národního podniku Metrostav v Praze, utrpěl při výkonu základní vojenské služby (pro jejíž výkon byl dlouhodobě uvolněn z pracovního poměru) dne 27.6.1998 úraz, pro jehož následky téhož dne zemřel. Za této situace východiskem pro odškodnění pozůstalé žalobkyně (matky zemřelého) je - jak bylo vysvětleno již výše - průměrný (pravděpodobný) výdělek, kterého by J. K. dosáhl ve stávajícím pracovním poměru, kdyby z něj nebyl uvolněn k výkonu základní vojenské služby, a který by zřejmě odpovídal výši jeho "čistého příjmu" 3.395,- Kč měsíčně tak, jak byl zjištěn soudy obou stupňů. Žalobkyně měla v rozhodné době vlastní příjem ze zaměstnání u bývalého národního podniku Sázavan ve Zruči nad Sázavou, který činil 2.200,- Kč "čistého" měsíčně, ze kterého jistě mohla uspokojovat své potřeby a zajišťovat sama sobě "slušnou výživu", byť v té době měla vyživovací povinnost k druhému, tehdy nezletilému synovi (a bratrovi zemřelého) J.K. Jestliže - jak žalobkyně zdůrazňuje v žalobě - J. K. před nástupem základní vojenské služby "dával žalobkyni k dispozici skoro celou svou výplatu, se kterou žalobkyně hospodařila", bylo by možno odškodnit ztrátu tohoto faktického plnění, jež se žalobkyni dostávalo od zemřelého syna za jeho života, ovšem jen za předpokladu, že částky, které žalobkyni zemřelý syn poskytoval, odpovídaly charakteru výživného ve smyslu zákona o rodině, a jestliže nebyly vyšší než výživné přiměřené poměrům dotčených osob (tj. schopnostem a možnostem zemřelého a odůvodněným potřebám žalobkyně). Protože příspěvky zemřelého byly podle vyjádření žalobkyně poskytovány především k jiným účelům, než je výživné v širším slova smyslu (jak se uvádí v žalobě "z těchto peněz byl placen nájem, inkaso, případně platby na školu bratra J."), lze vzhledem k výši "čistého příjmu" (pravděpodobného výdělku) zemřelého, jíž jsou v daném případě určeny možnosti a schopnosti zemřelého, sdílet závěr soudů obou stupňů, že faktické plnění zemřelého syna představovalo přsípěvek na společnou domácnost a na bratra J., zatímco žalobkyně si sama zajišťovala "slušnou výživu" ze svého příjmu.".

II.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla zrušit v záhlaví citovaná rozhodnutí obecných soudů pro tvrzené porušení jejího základního práva dle čl. 30 Listiny základních práv a svobod.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka namítá hlavně následující. Všechny soudy vzaly za prokázané, že J. K. celý svůj příjem odevzdával stěžovatelce, která s ním spolu se svým příjmem hospodařila. Rovněž nebyla zpochybněna výše příjmů stěžovatelky. Soudy stran prostředků poskytovaných J. K. stěžovatelce svorně dospěly k závěru, že tyto prostředky nebyly výživným, ale pouze příspěvkem na domácnost. Stěžovatelka nezpochybňuje, že podstatná část prostředků, které jí J. K. poskytoval, měly charakter příspěvku na domácnost. S ohledem na nízký příjem stěžovatelky, která navíc pečovala o tehdy patnáctiletého syna J. K., se stěžovatelka domnívá, že část prostředků poskytovaných J. K., je třeba považovat za výživné v širším smyslu. Tuto skutečnost nelze odmítnout odkazem na existenci vyživovací povinnosti rozvedeného manžela stěžovatelky, neboť syn J. K. výživné stěžovatelce fakticky poskytoval, a to sám a dobrovolně. Jeho úmrtím přišla stěžovatelka o část poskytovaného výživného, za něž jí nebyla do dnešního dne poskytnuta žádná náhrada. Článek 30 listiny základních práv a svobod zaručuje občanům právo na přiměřené hmotné zabezpečení při ztrátě živitele. Stěžovatelčiným živitelem byl její syn J. K. Současný (§ 377) i předcházející (§ 199) zákoník práce přenášejí povinnost hmotně zabezpečit pozůstalé, jejichž živitel zemřel v důsledku pracovního úrazu, ze státu na zaměstnavatele. Soudy tento nárok odmítly na základě úvahy, že prostředky, které zemřelý stěžovatelce poskytoval, nebyly výživným, ale pouze příspěvkem na domácnost. Stěžovatelka má za to, že těmito rozhodnutími bylo zasaženo do jejích základních práv, konkrétně pak do jejího práva na hmotné zabezpečení při ztrátě živitele.
III.

Ústavní soud konstatuje, že podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s názorem obecných soudů, dle kterého prostředky, které zemřelý stěžovatelce poskytoval, nebyly výživným, ale pouze příspěvkem na domácnost.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Stěžovatelce se dostalo náležitého postavení účastníka řízení (žalobkyně), měla prostor k vyjádření k provedeným důkazům, mohla právně argumentovat a oponovat, a proti nepříznivému rozhodnutí soudu prvního stupně využila i dostupný opravný prostředek v podobě odvolání i dovolání. Nikterak se přitom nenaznačuje, že by její procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.

Rozhodnutí obecných soudů znaky interpretační svévole nevykazují, neboť jimi provedený výklad je konformní ustálené soudní praxi, jak se zejména objevuje v přístupné judikatuře Nejvyššího soudu, a to i v judikatuře citované přímo v napadeném rozsudku Nejvyššího soudu. Na tuto judikaturu proto Ústavní soud pro stručnost odkazuje, přičemž z ústavněprávních hledisek názor Nejvyššího soudu aprobuje. Pro stručnost odkazuje Ústavní soud na argumentaci obecných soudů, kupříkladu Nejvyššího soudu: "Žalobkyně měla v rozhodné době vlastní příjem ze zaměstnání u bývalého národního podniku Sázavan ve Zruči nad Sázavou, který činil 2.200,- Kč "čistého" měsíčně, ze kterého jistě mohla uspokojovat své potřeby", byť v té době měla vyživovací povinnost k druhému, tehdy nezletilému synovi (a bratrovi zemřelého) J. K. ... jen za předpokladu, že částky, které žalobkyni zemřelý syn poskytoval, odpovídaly charakteru výživného ve smyslu zákona o rodině, a jestliže nebyly vyšší než výživné přiměřené poměrům dotčených osob, tj. schopnostem a možnostem zemřelého a odůvodněným potřebám žalobkyně. (Poznámka: Šlo o nárok uplatněný za dobu od 1. 10.1989 do 30. 6. 2008, takže uvedená částka zajišťovala sice skromnou, leč tehdy dostatečnou výživu stěžovatelky). Protože příspěvky zemřelého byly podle vyjádření žalobkyně poskytovány především k jiným účelům, než je výživné v širším slova smyslu (jak se uvádí v žalobě "z těchto peněz byl placen nájem, inkaso, případně platby na školu bratra J."), lze vzhledem k výši "čistého příjmu" (pravděpodobného výdělku) zemřelého, jíž jsou v daném případě určeny možnosti a schopnosti zemřelého, sdílet závěr soudů obou stupňů, že faktické plnění zemřelého syna představovalo příspěvek na společnou domácnost a na bratra J., zatímco žalobkyně si sama zajišťovala výživu ze svého příjmu.".

Ústavní soud dodává, že stěžovatelka argumentuje porušením svého práva na přiměřené hmotné zabezpečení při ztrátě živitele proto, že zemřelý měl být jejím živitelem. Nicméně, obecné soudy vysvětlily, že stěžovatelka vlastní příjem měla a z něj mohla své potřeby uspokojovat. Obecné soudy tedy v podstatě argumentovaly, že zemřelý syn "živitelem" stěžovatelky nebyl; ta byla schopna se živiti sama, i ze strany syna šlo toliko o příspěvek - hlavně na společnou domácnost, neboť se stěžovatelkou ve společné domácnosti žil. Ostatně, čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod hovoří toliko o "přiměřeném" hmotném zabezpečení; Nejvyšší soud argumentoval i na poli přiměřenosti, jestliže uvedl, že pro vznik stěžovatelkou tvrzeného nároku by poskytované částky, které stěžovatelce zemřelý syn poskytoval, nesměly být vyšší než výživné přiměřené poměrům dotčených osob (tj. schopnostem a možnostem zemřelého a odůvodněným potřebám žalobkyně). Koneckonců, pokud zemřelý bydlel ve společné domácnosti se stěžovatelkou, tím, že dle stěžovatelky dával skoro veškerou mzdu k dispozici právě jí, důsledně vzato hradil a musel hradit i své přirozené potřeby plynoucí z faktu, že žil ve společné domácnosti se stěžovatelkou (bydlení, jídlo apod.).

Ústavní soud dodává, že skutečnost, že byl při výkladu jiných než ústavních předpisů aplikován názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá porušení v jejích ústavně zaručených základních práv či svobod. Sama napadená rozhodnutí jsou řádně odůvodněna, nemají povahu svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými není dán ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavního plně přijatelná.

IV.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva i svobody stěžovatelky napadenými rozhodnutími zjevně porušeny nebyla.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. srpna 2012

Vojen Güttler, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.