I. ÚS 1354/11
I.ÚS 1354/11 ze dne 26. 6. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného JUDr. Kateřinou Martínkovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Sokolská tř. 22, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2011 sp. zn. 30 Cdo 4685/2010, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 5. 2010 sp. zn. 11 Co 184/2010 a proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 11. 12. 2009 sp. zn. 10 C 24/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení shora citovaných rozhodnutí obecných soudů.

Stěžovatel se v petitu ústavní stížnosti výslovně domáhal zrušení pouze rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 5. 2010 sp. zn. 11 Co 184/2010 a rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 11. 12. 2009 sp. zn. 10 C 24/2006. Z kontextu celé ústavní stížnosti i z plné moci pro zastupování před Ústavním soudem však plyne, že stěžovatel zjevně hodlal napadnout i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2011 sp. zn. 30 Cdo 4685/2010. Ústavní soud tedy návrh posoudil jako celek a přezkoumal i citované usnesení Nejvyššího soudu.

Okresní soud v Opavě rozhodl o žalobě A. F. (vedlejší účastnice řízení před Ústavním soudem) proti stěžovateli jako žalovanému tak, že určil, že (je) vlastníkem nemovitostí pozemku parc. č. X - ostatní plocha o výměře 483 m2, pozemku parc. č. Y - lesní pozemek o výměře 721 m2, pozemku parc. č. Z - trvalý travní porost o výměře 14466 m2, pozemku parc. č. XX - orná půda o výměře 737 m2, pozemku parc. č. YY - orná půda o výměře 592 m2, zapsaných na LV č. XY pro katastrální území Píšť, obec Píšť u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště Opava, byla k datu 12. 11. 2006 M. Ch.

K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě rozsudek Okresního soudu v Opavě potvrdil.

Nejvyšší soud rozhodl o dovolání stěžovatele tak, že je podle ust. § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl; dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. § 237 odst. 3 o. s. ř.

Podle obsahu soudního spisu se jednalo o to, že původní žalobou podanou proti žalované E. P., matce stěžovatele, se vedlejší účastnice řízení domáhala, aby Okresní soud v Opavě určil, že vlastníkem výše popsaných nemovitostí je M. Ch. Žalobu odůvodnila tím, že mezi M. Ch. a žalovanou E. P. (její sestrou) byla sepsána dne 16. 11. 2005 darovací smlouva, jíž převedla M. Ch. uvedené pozemky na původně žalovanou P.; vedlejší účastnice má za to, že vůle její matky M. Ch. nebyla již v té době v takovém stavu, aby byla schopná posoudit následky svého jednání a racionálně zvládnout tento právní úkon, neboť M. Ch. trpěla duševní poruchou - senilní demencí. Naléhavý zájem určovací žaloby spatřovala vedlejší účastnice v tom, že žalovaná E. P. zneužila nemoci M. Ch.; uzavřením citované darovací smlouvy bylo tedy dotčeno vlastnické právo žalobkyně odvíjející se z výsledku dědického řízení po její matce M. Ch.

Po zahájení řízení M. Ch. zemřela; k návrhu vedlejší účastnice soud prvního stupně připustil změnu návrhu tak, že se vedlejší účastnice domáhá vydání rozsudku, kterým bude určeno, že vlastníkem nemovitostí byla k datu 12. 11. 2006 M. Ch.

Z obsahu spisu se dále podává, že žalovaná El. P. darovala předmětné pozemky darovací smlouvou ze dne 11. 10. 2007 stěžovateli. Proto Okresní soud v Opavě vyhověl usnesením ze dne 20. 2. 2008 návrhu vedlejší účastnice, aby do řízení namísto žalované E. P. vstoupil její syn - stěžovatel.

Obecné soudy po provedeném dokazování dospěly k závěru, že darovací smlouva, kterou stěžovatel uvedené nemovitosti získal, je neplatná, neboť matka stěžovatele, která byla vůči němu v postavení dárkyně, nabyla tyto nemovitosti na základě neplatného právního úkonu od dárkyně M. Ch. (své sestry), která tento úkon darování učinila v duševní poruše. Obecné soudy tedy dovodily, že se ve věci jedná o neplatnost darovacího právního úkonu podle § 38 odst. 2 občanského zákoníku.

Soud prvého stupně jako soud nalézací se v tomto závěru opíral o poměrně rozsáhlé důkazy, provedené v předmětném řízení. Z lékařské zprávy MUDr. Z. S. z psychiatrické ambulance ze dne 24. 11. 2005 - podle tohoto soudu - zejména vyplynulo, že pacientka M. Ch. byla léčena v Psychiatrické ambulanci Hlučín od října 2004 pro diagnózu počínající senilní demence; k tomuto datu dle testu na kognitivní funkce lékařka konstatovala, že jde o středně těžkou demenci. Ze zprávy téže lékařky ze dne 5. 6. 2006 pak vyplynulo, že M. Ch. byla u ní poprvé vyšetřena 13. 10.2 004 s diagnózou počínající demence, transitorní amentní stavy, v listopadu 2005 byla u ní dle MMSE - testu diagnostikována středně těžká demence s tím, že rodině bylo doporučeno podání žádosti soudu o omezení či zbavení způsobilosti k právním úkonům.

Soud prvního stupně dále ze spisu Okresního soudu v Opavě 14 Nc 1318/2006 (týkajícího se řízení o změnu způsobilosti k právním úkonům u M. Ch.) zjistil, že jmenovaná byla zbavena způsobilosti k právním úkonům rozsudkem Okresního soudu v Opavě č. j. 14 Nc 1318/2006-32 ze dne 25. 10. 2006, jelikož trpěla závažnou duševní chorobou, která je trvalého charakteru a má tendenci k postupnému zhoršování; jedná se o smíšenou demenci těžkého stupně a vyznačuje se významným poklesem intelektových schopností. Vyšetřovaná navazovala obtížně slovní kontakt, byla dezorientovaná a vyžadovala pomoc i dohled při základních činnostech. Její duševní porucha významným způsobem ovlivňovala její volní a rozpoznávací schopnosti, takže nebyla schopna žádných právních úkonů. I ze znaleckého posudku zadaného v nynějším řízení a vypracovaného soudní znalkyní MUDr. B. K. dne 19. 9. 2006 vyplývá, že M. Ch. byla po domluvě s rodinou hospitalizována v Psychiatrické léčebně Opava od 10. 9. 2006 do 15. 9. 2006 a v době pobytu bylo u ní provedeno vyšetření znalkyní; vyšetřovaná význam vyšetření nebyla schopna vzhledem k duševní poruše vůbec pochopit. Znalkyně vycházela z lékařské zprávy MUDr. S., jejího vyšetření z října 2004, kontrolního psychiatrického vyšetření ze dne 24. 11. 2005, ze záznamu dokumentace psychiatrické ambulance MUDr. S. ze dne 4. 5. 2006, z hospitalizace vyšetřované od 10. 9. 2006 do 15. 9. 2006, jakž i z interního vyšetření MUDr. N. ze dne 11. 9. 2006. Na základě klinického psychiatrického vyšetření bylo konstatováno, že u vyšetřované klinicky dominuje dementní syndrom, který je charakteristicky globálním postižením kognitivních funkcí. Anamnesticky byly opakovaně zaznamenány stavy zmatenosti, vztahovačnost a halucinatorní projevy, rovněž poruchy chování, které se projevovalo agresivitou při domnělém okrádání. Popsaná duševní choroba měla přitom podle znaleckých zjištění během posledních dvou let od podzimu 2004, kdy byla poprvé diagnostikována, rychlou progresi, když z lehké formy demence progredovala do hluboké fáze. Tato demence u jmenované podle znalců podstatně ovlivňovala její volní a rozpoznávací schopnosti, nebyla schopna uspokojovat své potřeby, natož jednat s úřady ani činit žádné právní úkony.

Proto obecné soudy rozhodly, jak je výše uvedeno.

II.

Stěžovatel tvrdí, že napadená rozhodnutí obecných soudů porušila jeho základní právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i právo na soudní ochranu dle čl. 90 Ústavy. Proto navrhl jejich zrušení.

V odůvodnění obsáhlé a následně i doplňované ústavní stížnosti stěžovatel zejména uvedl, že obecné soudy učinily své závěry na základě svědeckých a listinných důkazů, které byly pro posouzení věci nedostatečné a že se nevypořádaly s rozpory mezi provedenými důkazy. Pokud jde o důkaz znaleckým posudkem (zpracovaným v jiném řízení), je třeba poukázat na to, že se jedná o posudek zpracovaný v jiném časovém období, který - podle stěžovatele - ani nemohl zohlednit skutkové a důkazní okolnosti souzené věci; znalec se nevyjadřoval ke konkrétnímu právnímu úkonu, kterým byla darovací smlouva. Stěžovateli je sice známo, že znalec byl vyslýchán v pozici svědka i v dané věci a že mu byly předestřeny některé okolnosti ze soudního spisu, leč to považuje za nedostatečné.

Stěžovatel dále namítl, že se soudy opomenuly vypořádat s některými jeho důkazními návrhy. Jde o návrh na ustanovení znalce na zpracování znaleckého posudku a o rozhodnutí Státního notářství v Opavě D 322/80 ze dne 10. 5. 1980, na základě kterého nemovitosti, jež byly předmětem soudních řízení před obecnými soudy, zdědila původní žalovaná E. P. Dále stěžovatel sice připouští, že z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá, že soud tento důkaz (rozhodnutím státního notářství) provedl, ale řádně se s ním prý nevypořádal.

Stěžovatel rovněž tvrdí, že soud prvního stupně učinil nesprávný závěr, pokud jde o naléhavý právní zájem vedlejší účastnice na určovacím výroku. V řízení byla podle stěžovatele porušena i rovnost účastníků, neboť soud poté, co se stěžovatel stal vlastníkem sporných nemovitostí (po své matce), vyhověl návrhu vedlejší účastnice na postup podle ustanovení § 107a o. s. ř. a rozhodl o vstupu stěžovatele na místo žalovaného, kdy dosud na tomto místě vystupovala jeho matka E. P.

Stěžovatel však především rozsáhle zpochybňuje závěry obecných soudů v samé podstatě věci a trvá na tom, že nebyl dostatečný podklad pro názor, že M. Ch. byla stižena senilní demencí a že tedy nemohla předmětné nemovitosti darovací smlouvou ze dne 16. 11. 2005 platně převést na E. P. Stěžovatel nesouhlasí s tvrzením, že Ch. nebyla schopna vnímat okolnosti uzavírání darovací smlouvy a že nemohla zásadně posoudit smysl právního úkonu, který učinila; to podle něj nevyvrátily ani lékařské zprávy jednotlivými soudy vyslechnutých lékařek. Tu stěžovatel poukázal na soudní judikaturu a na právní teorii, podle níž neplatnost právního úkonu podle ust. § 38 odst. 2 obč. zák. vyžaduje bezpečné zjištění, že účastník právního úkonu nedokáže posoudit následky svého jednání nebo své jednání ovládnout; je tedy vyloučeno činit závěr o jednání v duševní poruše na základě pravděpodobnosti či podle skutkových okolností, které i přes důkazní verifikaci neumožňují soudu činit v uvedeném směru zcela jednoznačný skutkový závěr.

Stěžovatel - souhrnně vzato - vytýká obecným soudům, že svá rozhodnutí řádně neodůvodnily a že se řádně nevypořádaly s důkazy, které stěžovatel navrhoval a s argumenty, které předložil.
III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není jakýmsi "superrevizním orgánem" či běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy. Rovněž vymezení zásad spravedlivého procesu a nutnosti jejich dodržování se týká rozsáhlá judikatura Ústavního soudu, na kterou lze pro stručnost odkázat.

Ústavní soud po přezkoumání podstaty věci především neshledal, že by právní závěry soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými k vydání předmětných rozhodnutí. Ústavní soud není zásadně oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti, vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně zasáhl do jejich ústavně garantované nezávislosti.

Obecné soudy se podle názoru Ústavního soudu věcí pečlivě zabývaly a žádná základní práva stěžovatele neporušily; ústavní stížnost je, jak je z výše uvedeného zřejmé, založena na několika odlišných právních názorech - od názoru nalézacího i odvolacího soudu - jak měly tyto soudy v řízení postupovat a hodnotit provedené důkazy. Jejich závěry ve věci však nelze - podle přesvědčení Ústavního soudu - považovat za nepředvídatelné; ani z provedeného dokazování a z odůvodnění napadených rozhodnutí se nejeví, že by soudy ve věci postupovaly svévolně či dokonce záměrně v neprospěch stěžovatele.

Závěr je pak jednoznačný; obecné soudy dostatečně shromáždily pro věc stěžejní důkazy a v napadených rozsudcích náležitě vyložily, proč dospěly k závěrům, se kterými stěžovatel nesouhlasí. Ústavní soud proto neshledal ani důvod ani ústavní prostor k ingerenci do jejich rozhodování a k přehodnocování jejich závěrů. Stěžovatel sice poměrně sofistikovaně formuluje tvrzená procesní pochybení, která - podle něj - vedla i k nesprávnému konečnému rozhodnutí, leč ani z tohoto hlediska Ústavní soud nezjistil žádný významný deficit; pokud zde nějaké nedostatky lze nalézt, nejsou takového charakteru, aby zasáhly do roviny ústavnosti.

Z detailního odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud ve věci učinil rozsáhlá skutková zjištění a provedl mnoho důkazů, jak ve své stížnosti nepřímo uznává i sám stěžovatel; mj. se jednalo o účastnický výslech vedlejší účastnice, stěžovatele, E. P., o svědecké výpovědi W. P., E. S., MUDr. B. K., I. K., J. P., A. B., MUDr. Z. S., M. S. a o vyjádření B. P., A. G. a K. K. Soud vyšel také z rozhodnutí Státního notářství v Opavě ze dne 20. 5. 1980, D 322/80 a ze dne 9. 6. 1980, D 322/80-16, z rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 25. 10. 2006 č. j. 14Nc 1318/2006-32, z usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 16. 1. 2009 č. j. 14Nc 1318/2006-72, ze znaleckého posudku vypracovaného znalkyní MUDr. B. K. ze dne 19. 9. 2006, z lékařské zprávy MUDr. A. K. ze dne 21. 2. 2006, z lékařské zprávy MUDr. Z. S. ze dne 24. 11. 2005 a 5. 6. 2006, z listin psaných M. Ch. a i ze záznamu MP 4 a záznamu videosekvencí.

Na základě těchto důkazů soud prvního stupně dovodil, že M. Ch. byla stižena senilní demencí a nemohla darovací smlouvou ze dne 16. 11. 2005 předmětné nemovitosti na E. P. platně převést; nebyla totiž schopna vnímat okolnosti ohledně uzavírání darovací smlouvy a nemohla zásadně posoudit smysl právního úkonu, který učinila.

Odvolací soud doplnil dokazování, dle návrhu stěžovatele, mj. o dva dopisy M. Ch. z 13. 6. a 18. 6. 2006, ve kterých popírá péči dcery o svou osobu a zdůrazňuje svůj kladný vztah k sestře E. P. Nicméně, odvolací soud byl toho názoru, že ani po doplnění dokazování o uvedené dva dopisy nelze dopět k jinému skutkovému závěru, než okresní soud. Považuje-li se za prokázanou středně těžká demence M. Ch. v roce 2005 a její hluboká demence v roce 2006, je nutno dospět k závěru, že M. Ch. ve svých dopisech vyjadřuje především pocity osoby trpící dušení poruchou; na jednu stranu deklaruje svou lásku k sestře, na druhou stranu vyjadřuje krajně negativní vztah k dceři A. F. Z těchto dopisů však nelze právě pro duševní poruchu M. Ch. dovodit, že by jí popisované pocity a události odpovídaly skutečnosti. Jsou zde jiné dopisy, ve kterých M. Ch. ve stejném časovém období prohlašuje, že všechno včetně polností dává své dceři A. F., která se o ni řádně stará.

Ústavní soud konstatuje, že ani soud prvního stupně ani soud odvolací nevycházely z žádných jiných důkazů, než které byly v řízení provedeny a stěžovateli známy; o tzv. překvapivé rozhodnutí nesoucí znaky libovůle se tedy jednat nemohlo. V daném případě měly obecné soudy podle přesvědčení Ústavního soudu - jak je i z výše již uvedeného zřejmé - dostatek podkladů a důkazů pro řádné posouzení věci a vynesení rozsudku; nejeví se tedy smysluplné podrobně znovu, jen poněkud jinými slovy popisovat závěry, ke kterým ve věci dospěly a přesvědčivě je odůvodnily.

To se týká i námitky stěžovatele, že soudy některé jím navržené důkazy neprovedly. Obecně lze konstatovat, že soudy jsou totiž oprávněny odpovědně zvážit, které důkazy je třeba provést, zda je potřebné stav dokazování doplnit a posuzovat důvodnost návrhů stran na doplnění dokazování. Z hlediska podstatných okolností zkoumaného případu, posuzovaného komplexně, se však ani Ústavnímu soudu nejeví, že by provedení jakýchkoli dalších důkazů mohlo na závěrech obecných soudů něco zásadního změnit. Ve zkoumané věci tedy nebylo ani v tomto směru shledáno pochybení, které by mělo zásadní vliv na ústavní regulérnost celého procesu.

Podle názoru Ústavního soudu tedy nelze dovodit, že by obecné soudy - jak tvrdí stěžovatel - učinily své závěry na základě svědeckých a listinných důkazů, které jsou pro posouzení věci nedostatečné, nebo že by se s rozpory mezi provedenými důkazy nevypořádaly. Ostatně, v této souvislosti nelze přehlédnout ani to, že dárkyně M. Ch. po zahájení řízení zemřela, takže event. znalecký posudek o jejím duševním stavu v době uzavření darovací smlouvy možné provést nebylo.

To se týká i námitky, že ve věci byl proveden důkaz znaleckým posudkem zpracovaným pro účely jiného řízení a v jiném časovém období. Tu je třeba poukázat na to, že již soud prvního stupně došel k přesvědčivému závěru o nezpůsobilosti M. Ch. uzavřít předmětnou darovací smlouvu nejen na základě tohoto důkazu; provedl totiž v dané věci další rozsáhlé dokazování (srov. výše). Soud dospěl k tomuto závěru mj. na základě zdravotní dokumentace M. Ch., vyšetření znalkyně MUDr. B. K. v psychiatrické léčebně a její výpovědi ohledně stařecké demence Ch. Konstatoval, že i když byl znalecký posudek vypracovaný znalkyní MUDr. K. ze dne 19. 9. 2006 pro účely řízení o zbavení způsobilosti M. Ch. k právním úkonům (vedeného u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 14 Nc 1318/2006) vypracován až po podpisu darovací smlouvy ze dne 16. 11. 2005, již v době jejího uzavírání byla M. Ch. značně dezorientovaná v čase a prostoru a nebyla schopna vnímat okolnosti ohledně uzavírání darovací smlouvy, ani posoudit smysl právního úkonu, který učinila. V souvislosti s takto zjištěnými lékařskými závěry pak soud následně hodnotil i další důkazy v řízení provedené. To pak potvrdil i po doplněném dokazování i soud odvolací; tedy na rozdíl od mínění stěžovatele, Ústavní soud žádnou libovůli či pochybení v tomto směru neshledává.

Rovněž neobstojí stěžovatelova námitka, že soud prvního stupně učinil nesprávný závěr, pokud jde o naléhavý právní zájem vedlejší účastnice na určovacím výroku a že porušil i rovnost účastníků řízení, neboť poté, co se stěžovatel stal vlastníkem sporných nemovitostí (po své matce), vyhověl návrhu vedlejší účastnice na postup podle ustanovení § 107a o. s. ř. a rozhodl o vstupu stěžovatele na místo žalovaného. To se Ústavnímu soudu naopak jeví jako správný a zákonný úkon obecného soudu, na kterém nelze shledat nic protiústavního. Naléhavý právní zájem na určení, kdo je vlastníkem sporných nemovitostí, zde byl bezpochyby dán a vstup stěžovatele do řízení byl jen logickým vyústěním majetkového přesunu, resp. toho, že stěžovatel se stal v inkriminované době (údajným) vlastníkem těchto nemovitostí.

S uvedenými závěry napadených rozhodnutí, jejichž podstata byla výše shrnuta a s postupem obecných soudů v daném případě je tedy možné se ztotožnit i z hlediska ústavněprávního. Lze jen zopakovat, že podle názoru Ústavního soudu právní závěry ve věci učiněné jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 82 Ústavy) a žádné znaky protiústavnosti nevykazují.

Podstata ústavní stížnosti tak, jak již bylo shora uvedeno, v zásadě spočívá pouze v odlišném právním názoru stěžovatele, jakým způsobem měly soudy postupovat a hodnotit provedené důkazy. Skutečnost, že soud v napadeném rozsudku vyslovil právní názor, se kterým stěžovatel nesouhlasí, však pochopitelně sama o sobě nezakládá důvod k ústavní stížnosti. Za této situace, s odkazem na shora uvedené, Ústavnímu soudu nepřísluší jakkoliv zpochybňovat skutková zjištění obecných soudů, které jsou a musí být nejlépe informovány o okolnostech jedinečného případu či přehodnocovat dokazování, těmito soudy provedené a již vůbec ne měnit právní závěry, které jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování. Lze jen znovu připomenout, že ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje Ústavní soud kritériem, jímž je ústavní pořádek a garantovaná základní práva a svobody, a nikoli perfekcionistickým přezkoumáním věci samé z pozice podústavního práva.

Ústavní soud usuzuje, že rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2011 sp. zn. 30 Cdo 4685/2010, proti kterému však stěžovatel v ústavní stížnosti ani příliš neargumentuje, žádné ústavněprávní deficity nevykazuje. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí přesvědčivě vyplývá, proč Nejvyšší soud dovolání stěžovatele podle ust. § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. června 2012

Vojen Güttler, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.