I. ÚS 1349/15
I.ÚS 1349/15 ze dne 21. 6. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka o návrhu stěžovatele JUDr. Ladislava Poláka, zastoupeného JUDr. Ing. Pavlem Novákem, Ph.D., advokátem se sídlem Benešovská 1897/24, Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. března 2015 č. j. 29 Cdo 722/2013-742, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s., sídlem Želetavská 1525/1, Praha, jako vedlejší účastnice, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatel podanou ústavní stížností navrhl zrušení v záhlaví uvedeného usnesení. Tvrdí, že tímto rozhodnutím bylo zasaženo do jeho ústavně garantovaných práv a svobod, zejména práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 36 odst. 1 a 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a principů zaručených čl. 4, 90, 95 odst. 1 a 96 odst. 1 Ústavy České republiky.

2. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 24. 6. 2011 č. j. 2 Cm 24/2009-385 byla zamítnuta žaloba stěžovatele o určení, že není vlastníkem ve výroku specifikovaných cenných papírů, a o uložení povinnosti předložit stěžovateli libovolných pět z devíti kusů sporných cenných papírů. Tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 23. 10. 2012 č. j. 5 Cmo 364/2011-648.

3. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání. V něm uvedl, že vrchní soud se při řešení otázek hmotného a procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a dále vymezil otázky, které podle jeho tvrzení dosud nebyly vyřešeny. Konkrétně argumentoval, že pokyn k nákupu cenných papírů byl neurčitý, z čehož měla vyplývat jeho absolutní neplatnost. V této souvislosti dodal, že vrchní soud se zabýval relativní, nikoliv absolutní neplatností, a proto nevyčerpal celý předmět žaloby. Z obsahu dovolání dále vyplývalo stěžovatelovo tvrzení, že cenné papíry vznikly po zániku platnosti pokynu. Další část se soustředila na skutková zjištění, která neměla v podstatné části oporu v dokazování. Výtky byly rovněž zaměřeny proti nahrazení důkazů hodnotícími úvahami, na porušení principu rovnosti v řízení a podjatost soudce senátu vrchního soudu. Zásadní právní význam podle stěžovatele spočíval v otázkách, zda obchodník s cennými papíry, který provede úpis cenných papírů a emisi zaplatí ze svých prostředků, může po právu tvrdit, že se na takovou činnost vztahuje teprve dodatečně uzavřená komisionářská smlouva, o níž ani nemohl vědět, že bude vůbec uzavřena, a zda výsledky takové obchodní záležitosti zavazují budoucího komitenta, když tato záležitost byla již zařízena před podpisem komisionářské smlouvy. Z dalšího obsahu dovolání vyplývají další otázky, konkrétně zda tzv. konfirmace může potvrdit obchod, k jehož uskutečnění došlo teprve po datu uvedeném v této konfirmaci, zda dodatečný vznik cenného papíru může zhojit skutečnost, že na účet stěžovatele zapsala vedlejší účastnice cenné papíry ve své době neexistující, a zda má komitent právo, aby byl informován výslovně a bez pochybností o tom, jaké cenné papíry komisionář zapisuje na jeho účet, kdo je jejich emitentem, kdy vznikly, jaké jsou jejich parametry, zda pokyn k nákupu je v souladu s komisionářskou smlouvou, a zejména o tom, s kým obchodník uzavřel obchod ohledně cenných papírů zapsaných na účet komitenta.

4. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2015 č. j. 29 Cdo 722/2013-742 bylo dovolání stěžovatele odmítnuto pro nepřípustnost. Nejvyšší soud v odůvodnění uvedl, že stěžovatel ve vztahu k části výroku napadeného rozsudku, jíž vrchní soud potvrdil rozsudek městského soudu o zamítnutí žaloby o uložení povinnosti předložit k nahlédnutí libovolných pět z devíti kusů sporných cenných papírů, neotevřel žádnou právní otázku, natož otázku, která by ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 31. 12. 2012, činila napadené rozhodnutí zásadně právně významným. Závěr o nedostatku zásadního právního významu však Nejvyšší soud učinil rovněž ve vztahu ke zbývajícímu rozsahu napadeného rozhodnutí. Konkrétně uvedl, že pokyn k nákupu cenných papírů byl určitým právním úkonem, a to i ve smyslu výkladových pravidel určených právních úpravou a judikaturou. Ve vztahu ke stěžovatelem vymezeným otázkám dodal, že přehlíží skutkové závěry vrchního soudu o předmětu komisionářské smlouvy. Datum úpisu sporných cenných papírů je podle Nejvyššího soudu bez právního významu a uvedené otázky napadené rozhodnutí zásadně právně významným nečiní. Přípustnost dovolání podle Nejvyššího soudu nelze dovozovat z námitek, že vrchní soud vycházel z neúplně zjištěného skutkového stavu a že neprovedl některé navržené důkazy. Nejvyšší soud se závěrem vypořádal i s tvrzením stěžovatele o podjatosti soudců vrchního soudu.

II. Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas s rozhodnutím Nejvyššího soudu. V prvé řadě uvedl, že Nejvyšší soud se nevypořádal se všemi námitkami, které byly obsaženy v dovolání. Způsob vypořádání s otázkami, které považoval za právně významné, stěžovatel označil za lakonický. Podle jeho tvrzení měl Nejvyšší soud ke každé stěžovatelem nastolené právní otázce vyslovit svůj právní názor a tento odůvodnit. Další obsah ústavní stížnosti je zaměřen na správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu a hodnocení důkazů. Stěžovatel závěrem připojil několik otázek, které považuje za zásadně právně významné, a rovněž uvedl, že senát Nejvyššího soudu rozhodoval v jiném složení, než je uvedeno na internetových stránkách informací o průběhu řízení infoSoud.
III. Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti

6. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a vyžádaným spisem dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

8. Ústavní soud se v prvé řadě soustředil na tvrzení stěžovatele o porušení práva na spravedlivý proces. V této souvislosti považuje za nutné připomenout, že uvedené právo zaručené čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. K tomu Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem tzv. podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.

9. Žádný z těchto závěrů nelze v nyní posuzované věci učinit.

10. Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá tvrzení stěžovatele o nevypořádání se s námitkami obsaženými v dovolání. Ústavní soud po seznámení se s obsahem dovolání (srov. č. l. 673 a násl. vyžádaného spisu) a napadeným usnesením Nejvyššího soudu konstatuje, že tato námitka stěžovatele není důvodná. Z obsahu napadeného usnesení je naopak zřejmé, že Nejvyšší soud se všemi námitkami stěžovatele zabýval, avšak dospěl k závěrům odlišným od jeho přesvědčení. Zabýval se jak jednotlivými dovolacími důvody (ve smyslu občanského soudního řádu ve znění do 31. 12. 2012), tak i zásadním právním významem jednotlivých stěžovatelem nastolených otázek. Ústavní soud se rovněž ztotožňuje se závěry Nejvyššího soudu, že některé ze stěžovatelových námitek představovaly pouhou polemiku s provedeným dokazováním.

11. Ústavní roviny dosahuje dále tvrzení stěžovatele o rozhodování Nejvyššího soudu v senátu nesprávného složení. Po seznámení se s rozvrhem práce Nejvyššího soudu dospěl Ústavní soud k závěru, že ani tato námitka stěžovatele není důvodná a složení senátu odpovídá jeho obsahu.

12. Další argumentací stěžovatele se Ústavní soud nemohl zabývat, neboť směřuje pouze proti hodnocení důkazů. Do tohoto postupu je jeho ingerence nepřípustná. Stejný závěr je nutné učinit k výčtu otázek zásadního právního významu. Těmi se Ústavní soud může zabývat pouze v rozsahu jejich uplatnění v podaném dovolání, u nějž však dospěl k závěru, že nedošlo k zásahu do ústavních práv či svobod stěžovatele.

13. Vzhledem k tomu, že postupem Nejvyššího soudu v posuzované věci nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. června 2017

Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.