I. ÚS 1340/13
I.ÚS 1340/13 ze dne 3. 10. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Kateřiny Šimáčkové a Ludvíka Davida, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. Č., t. č. Věznice Rýnovice P. O. BOX 14, 466 01 Jablonec nad Nisou, zastoupeného JUDr. Filipem Princem, advokátem, se sídlem Na Vrstvách 827/11, 140 00 Praha 4, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2012, sp. zn. 48 T 10/2011, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 4 To 21/2012, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1298/2012, za účasti Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 26. 4. 2013, stěžovatel napadl rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 10. 1. 2012, sp. zn. 48 T 10/2011 (dále jen "rozsudek"), kterým byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem krádeže podle § 205 odst. 1, 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb. trestního zákoníku (dále jen "trestní zákoník"), kterého se dopustil společně s obviněným F. P. (stíhaným ve stejné věci jako uprchlý podle § 302 a násl. zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním [dále jen "trestní řád"]) tak, že dne 1. 12. 2007 v době od 7.00 hod. do 9.00 hodin v Praze 3, Českobratrská 1 v sídle společnosti G4S Cash Services (CZ) po předchozí vzájemné dohodě obou jmenovaných a společných přípravách na trestnou činnost spočívající v odcizení finančních prostředků ze společnosti G4S Cash Services (CZ), obviněný F. P. v trezorové místnosti této společnosti, kde byl zaměstnán, odjistil pečetě kontejnerů, ve kterých byly uloženy finanční prostředky, tyto přeložil do jím přinesených tašek, které následně vložil do žlutého kovového kontejneru a kovové klece na kolečkách, kterou odvezl na nakládací rampu, poté otevřel vjezdová vrata do objektu společnosti a k nakládací rampě přijel obviněný M. Č. motorovým vozidlem obviněného F. P. tov. zn. VW Transporter šedobílé barvy a opatřeným logem společnosti G4S Cash Services, do kterého pomocí vysokozdvižného vozíku obviněný F. P. naložil již připravený žlutý kontejner, tašky a pytle s finanční hotovostí, a poté se vrátil zpět na své pracoviště, kde setrval do konce pracovní doby v 19.00 hod., přičemž obviněný M. Č. uvedeným vozidlem s penězi odjel, a následně zanechal toto prázdné vozidlo v Praze 8, Kandertově ulici, přičemž tímto jednáním způsobili obvinění společnosti G4S Cash Services, a. s., nyní G4S Cash Solutions (CZ), a. s., IČ 27590151, se sídlem Na Košince 2257/9, 180 00 Praha 8, (dále jen "společnost G4S") škodu ve výši 540.891.700 Kč.

Rovněž napadl usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 4 To 21/2012 (dále jen "usnesení vrchního soudu"), jímž byl rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 trestního řádu z podnětu odvolání, která proti tomuto rozsudku podali obvinění M. Č. a F. P., zrušen ve výroku o náhradě škody ve vztahu ke společnostem Ascot Underwriting Limited, London, United Kingdom a Zurich Insurance Public Limited Company, London, United Kingdom, a podle § 265 trestního řádu obě uvedené společnosti s jejich nároky na náhradu škody byly odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních a jinak byl rozsudek ponechán nedotčen. Taktéž napadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1298/2012 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení vrchního soudu.

Stěžovatel za prvé nesouhlasí s právní kvalifikací skutku. Ve vztahu ke spoluobžalovanému F. P. má za to, že F. P., zaměstnanec společnosti G4S Cash Services (CZ), a.s., mohl spáchat nejvýše trestný čin zpronevěry a nikoliv krádeže. V důsledku toho pak stěžovatel nemohl spáchat spolu s F. P. ve spolupachatelství daný trestný čin, ale mohlo jít z jeho strany toliko o nějakou formu účastenství. Pachatel, který si na základě předchozí dohody přisvojuje cizí věci společně s osobou, jíž byly svěřeny, se těchto věcí nezmocňuje ve smyslu ustanovení o trestném činu krádeže, ale účastní se na přisvojení svěřené věci (rozsudek Nejvyššího soudu Tzn 61/93 in Sb. rozh. tr. č. 26/1995).

Za druhé stěžovatel zpochybňuje nestrannost předsedkyně senátu nalézacího soudu. Jednak upozorňuje, že v ustanovení § 220 odst. 2 trestního řádu se předpokládá, že soud při rozhodování v hlavním líčení se bude opírat především o důkazy, které předložily strany trestního řízení a teprve tehdy, nevyužijí-li strany svých popsaných důkazních možností nebo je-li jejich aktivita v tomto směru nepostačující ke spolehlivému objasnění skutkového stavu, je soud povinen doplnit dokazování. Důkazní aktivita soudu by tedy měla být subsidiární ve vztahu k činnosti stran, což míra aktivity předsedkyně v opatřování důkazů dle stěžovatelova přesvědčení překročila. Zásada rovnosti byla podle stěžovatelova názoru porušena také tím, že byl 6 dní před konáním veřejného zasedání dne 20. 4. 2012 vzat bez objektivních důvodů do vazby. Konečně podjatost předsedkyně senátu je dána některými znevažujícími poznámkami, obzvláště pak tou, že o prof. Straussovi, vystupujícího za zpracovatele znaleckého posudku z oboru kriminalistika, specializace kriminalistická odorologie, se vyjádřila tak, že "většího blbce nezná" (viz zvukový záznam z hlavního líčení ze dne 5. 12. 2011, stopa 2, čas 00:03 až 00:10). Odvolací soud tyto skutečnosti vyhodnotil tak, že i když některé poznámky soudkyně byly nevhodné, přece nesvědčí o tom, že by úmyslně zkreslovala důkazy v neprospěch obviněného a podobně pak Nejvyšší soud uvedl, že se jedná spíše o nevhodné a neprofesionální chování předsedkyně senátu nalézacího soudu, které však nezakládá podjatost. Stěžovatel však upozorňuje, že nestačí, že se soudce subjektivně necítí být podjatý ve vztahu k účastníkům či věci, ale i objektivně nahlíženo musí být vyloučeny oprávněné pochybnosti o jeho nestrannosti (nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 441/04). Je přesvědčen, že existující pochybnosti vylučují přesvědčení o tom, že předsedkyně senátu nalézacího soudu byla schopna projednat věc nestranně a objektivně.

Dále pak stěžovatel v ústavní stížnosti provádí rozbor jednotlivých důkazů. Upozorňuje, že z výpisů lokalizací mobilních telefonů v síti GSM nelze dovodit, že by telefonní číslo, které mělo být pachatelem použito při činu, bylo opakovaně užíváno v blízkosti telefonního čísla, které legálně užíval stěžovatel. Soud navíc ve svém rozboru místy zaměňuje údaj o příchozím hovoru s SMS. Pokud jde o důkazy provedené zkoumáním zajištěné výpočetní techniky, stěžovatel naznačuje, že s ní mohlo být manipulováno, kdy počítač byl opatřen nálepkami, které lze jednoduše odlepit a nebyl tedy vůbec zajištěn proti neoprávněnému vstupu a je podivné, že na fotodokumentaci znalce Ing. Bergera je na rozdíl od fotografie pořízené policií při domovní prohlídce přelepen také na odklápěcí straně. S výpočetní technikou též nebylo řádně nakládáno v tom směru, že zkoumání neprobíhalo výlučně na datové kopii (počítač byl zjevně s originálním úložištěm spuštěn). Co se týče pachové stopy ve vozidle VW Transporter, proces snímání a identifikace pachových stop trpěl zcela zásadními vadami, zejména absencí videozáznamu o provedení zkoušky pachové identifikace, neinformováním a nepřizváním obhajoby k účasti na tomto úkonu a nutno též upozornit, že stěžovatel v předmětném vozidle seděl, avšak jindy a v jiné souvislosti, přičemž nelze vyloučit přenos pachových stop do úložného prostoru vozidla. Stěžovatel také nesouhlasí s neprovedením doplňujícího výslechy svědkyně Matuškové k rozpoznání počítačů, kdy důvody, na základě kterých nalézací soud návrh na jeho provedení zamítl, jsou okrajové a obecné. Soudy se též nezabývaly chybějícím soupisem odcizených bankovek, který byl policii dodán, ale ve spise není. Jde o otázku důležitou pro posouzení toho, zda odcizení takové částky peněz, jaká je pojata do výroku rozsudku, je vůbec fyzicky možné.

Z uvedených důvodů je stěžovatel přesvědčen, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na obhajobu dle čl. 40 odst. 3 Listiny a princip rovnosti dle čl. 37 odst. 3 Listiny. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

II. Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.

Městský soud se vyslovil v tom směru, že veškerými námitkami se již obecné soudy řádně zabývaly. Pokud jde o námitku ohledně právní kvalifikace odsouzeného, lze odkázat zejména na str. 15-18 spisu usnesení Nejvyššího soudu. Pokud jde o požadavky předsedkyně senátu na policii k doplnění důkazního materiálu, předsedkyně senátu využívala svého oprávnění dle § 183 odst. 1 trestního řádu a nelze se proto ztotožnit s argumentací stížnosti, v níž stěžovatel dovozuje, že tímto postupem vytvořila nerovnost procesních stran a postupovala v neprospěch obžalovaného. Naopak to, na co od počátku předsedkyně senátu policii upozorňovala, tedy, že není zjištěn a doložen rozsah škody a v tomto směru požadovala doplnit dokazování, byl postup ve prospěch obou obžalovaných.

Městské státní zastupitelství v Praze, Vrchní státní zastupitelství v Praze a Nejvyšší státní zastupitelství poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužily.

Vrchní soud uvedl, že s námitkou postupu předsedkyně senátu nalézacího soudu se podrobně vypořádal zejména na str. 16-17 svého usnesení, na které proto odkazuje, a jen ve stručnosti lze shrnout, že podle zjištění odvolacího soudu předsedkyně senátu v dané trestní věci nedělala nic více, než že v souladu se zákonem přijímala a prováděla jednak rozsáhlý důkazní materiál předkládaný obhajobou, a jednak vyžadovala potřebné důkazy ze strany obžaloby, přičemž nebylo možno předjímat, zda uvedené důkazy verzi obhajoby podpoří nebo naopak vyvrátí. Jestliže pak stěžovatel spatřuje porušení práva na rovnost stran odvolacím soudem v tom, že 6 dní před konáním veřejného zasedání o odvolání byl stěžovatel tímto soudem vzat do vazby, odvolací soud tímto postupem nehodlal ztížit stěžovateli obhajobu či mu dát předem najevo svůj názor na výsledek odvolacího řízení, jak z jeho stížnosti vyplývá, ale zákonným způsobem se snažil předejít možnému zmaření smyslu trestního řízení, kdy na základě informací, které byly v rámci přípravy veřejného zasedání vrchnímu soudu poskytnuty policií České republiky vznikla obava, že stěžovatel, jemuž byl nepravomocně uložen trest odnětí svobody na devět let, činí kroky směřující k tomu, aby bezprostředně před projednáním věci, případně po něm, uprchl, aby se tak vyhnul hrozícímu vysokému trestu odnětí svobody, což bylo umocněno tím, že stěžovatel byl nepravomocně odsouzen pro krádež částky přesahující 500 miliónů Kč, která se nikdy nenašla, byl propuštěn na kauci v hodnotě 8 milionů Kč, a prokazatelně disponoval vysokými finančními prostředky nejasného původu a navzdory svému tvrzení, že byl zadlužen, pravidelně jezdil s rodinou na zahraniční dovolené mimo Evropu, přičemž sám již v minulosti jednou uprchl z výkonu trestu odnětí svobody do USA, a na útěku patrně v mimoevropské oblasti je až doposud rovněž spoluobžalovaný P. Na str. 17-19 svého usnesení pak vrchní soud podrobně vysvětlil, z jakého důvodu dospěl k závěru, že namítané chování předsedkyně senátu nesvědčilo o její podjatosti, a že pochybnosti o podjatosti předsedkyně senátu ve skutečnosti neměl ani obžalovaný a jeho obhájci, když na namítané jednání v průběhu hlavního líčení nijak nereagovali a námitku podjatosti vznesli až v reakci na odsuzující rozsudek v rámci podaného odvolání.

Pokud v další pasáži stížnosti stěžovatel opětovně polemizuje se způsobem hodnocení důkazů nalézacího a odvolacího soudu, dle vrchního soudu vytrhuje z kontextu jednotlivé důkazy a z nich plynoucí skutečnosti, které často rovněž zkresleně interpretuje a namítá v jednotlivých případech, že tyto důkazy připouští více různých výkladů, přičemž pomíjí, že jeho vina je v daném případě dovozována z důkazů nepřímých, pro něž je možnost více různých výkladů typická, které se ovšem navzájem doplňují, jsou ve vzájemném souladu a ve svém souhrnu jinou skutkovou verzi nepřipouští (viz zejména str. 29, 34-43, 52-63 usnesení vrchního soudu). Co se týče interpretace výsledku sledování pohybu mobilních telefonů, ve stručnosti lze shrnout, že výsledky sledování pohybu telefonů, které byly nepochybně používány pachateli, respektive spolupachateli, posuzovaného činu při jeho přípravě a přímo při činu, spolu se sledováním pohybu telefonů, užívaných oficiálně stěžovatelem a spoluobžalovaným P., vedly soudy k nepochybnému závěru, že stěžovatel, případně jeho manželka, se opakovaně pohybovali v lokalitách (v Žitavě, v obchodním domě Nový Smíchov, v Mladé Boleslavi, v okruhu 4 km kolem rodinného domu stěžovatele, v Č.), kde se tentýž den v témže nebo v obdobném čase pohyboval pachatel či pachatelé posuzovaného činu. Šlo přitom o místa tak vzdálená od sebe navzájem, a tak rozdílná, že bylo možno vyloučit, že by šlo o náhodu. Jinak řečeno, soudy považovaly za vyloučené, že by se obžalovaný a jeho manželka v období října a listopadu 2007, tedy v období dvou měsíců bezprostředně předcházejících posuzovanému činu, k němuž došlo 1. 12. 2007, v týchž dnech a navíc přibližně v téže době nacházeli jednou v Žitavě, jindy na Novém Smíchově, v Mladé Boleslavi, a v Č. jako pachatelé posuzovaného činu, kteří se poté zas pohybovali v okruhu 4 km kolem jejich domu, aniž by s nimi měli souvislost. Uvedené skutečnosti byly navíc hodnoceny v souvislosti s dalšími z důkazů vyplývajícími skutečnostmi, které nasvědčovaly tomu, že se stěžovatel v téže době mimo jiné prostřednictvím svého PC a svého fotoaparátu účastnil přípravy posuzovaného činu, konkrétně typování, nákupu a posléze označení vozidla, jímž došlo ke krádeži, a tomu, že v tomto vozidle také stěžovatel vyvážel peníze z objektu poškozené společnosti. Pokud jde o zkoumání výpočetní techniky, vrchní soud podrobně odůvodnil, proč považoval za vyvrácenou jak verzi obhajoby, že uvedené stopy se do počítače stěžovatele dostaly v době, kdy měl mít tento počítač zapůjčen spoluobžalovaný P., tak další verzi obhajoby, že uvedené stopy mohly do zajištěného počítače na stěžovatele "nastražit" orgány činné v trestním řízení. Je možno stručně uvést, že na závěru o povaze a autenticitě nalezených stop v počítači stěžovatele, který byl u něj zajištěn, se postupně shodli dva znalci, a tyto jejich závěry nebyly zpochybněny ani dalšími znalci, kteří se na žádost obhajoby posléze vyjadřovali k některým dílčím, zejména metodickým otázkám. Co se týče pachových stop, je nutno v první řadě konstatovat, že přítomnost svých pachových stop v předmětném vozidle stěžovatel nezpochybňoval, naopak ji doznával, a tato tedy nebyla sporná, a veškeré jeho námitky směřující proti údajné vadnosti procesu snímání pachových stop v tomto případě, jakkoliv se jimi odvolací soud zejména na s. 43-52 podrobně zabýval a shledal je zcela nedůvodnými, byly v podstatě irelevantní. Stěžovatel nepochybnou přítomnost svých pachových stop v předmětném vozidle vysvětloval od obžaloby odlišnou verzí, a věrohodnost této jeho verze byla dalšími provedenými důkazy vyvrácena. Identifikace pachových stop stěžovatele navíc nebyla v tomto případě jediným důkazem o vině stěžovatele, ale vina stěžovatele byla prokázána celou řadou skutečností, které vyplývaly z celé řady důkazů, a to nejen z analýzy pohybu mobilních telefonů, z analýzy obsahu počítače stěžovatele, a z nálezu jeho pachových stop, ale i z výpovědí stěžovatele, z výpovědí svědků, kamerových záznamů poškozené společnosti, které byly ve vzájemném souladu a shodě, a jejichž výskyt vyloučil jakoukoliv jinou možnou verzi skutkového děje než tu, která byla kladena stěžovateli za vinu. Tyto skutečnosti vrchní soud pro větší přehlednost chronologicky shrnul na s. 63-67 odůvodnění usnesení, na které lze opět v této souvislosti odkázat. K námitce týkající se údajně opominutého důkazu opětovným výslechem svědkyně Matuškové lze odkázat zejména na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu str. 24-25, případně na str. 18-19 usnesení vrchního soudu. Poukaz na judikaturu Ústavního soudu není na místě, neboť odmítnutí důkazu bylo řádně odůvodněno. Proto Vrchní soud navrhuje ústavní stížnost odmítnout popřípadě zamítnout.

Nejvyšší soud uvedl, že se všemi stěžovatelovými námitkami se ve svém usnesení vypořádal a navrhl, aby Ústavní stížnost byla zamítnuta.

Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovateli k případné replice, ten této možnosti využil, přičemž na své ústavní stížnosti setrval, zopakovat argumentaci v ní uvedenou a závěrem naznačil, že na trestné činnosti se mohl podílet i někdo jiný ze společnosti G4S, kdy odkázal na skutečnost, že odsouzený P. byl přeřazen na pracovní pozici trezorníka (při které mu byla svěřena hotovost cca 1 miliarda Kč) po odpracování pouhých 26 pracovních dnů ve společnosti G4S (to jest ještě ve zkušební době), což ukazuje na účast někoho ze společnosti G4S s právem rozhodovat o zařazení jednotlivých zaměstnanců.
III. Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od městského soudu předmětný spis sp. zn. 48 T 10/2011 (dále jen "spis městského soudu"). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje některé části své obhajoby, uplatňované v trestním řízení, se kterou se však obecné soudy řádně a podrobně vypořádaly. Pokud jde o otázku právní kvalifikace, nutno odkázat zejména na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu (viz jeho str. 14-18), který vyšel především z toho, že ne každé nakládání s prostředky (věcmi), ke kterým má pachatel přístup, lze považovat za jejich svěření ve smyslu § 206 trestního zákoníku, kdy o svěření v tomto smyslu jde jen tehdy, když jsou takové prostředky svěřeny do faktické moci jejich držitele tak, aby s nimi nakládal v souladu s jejich svěřením a naproti tomu o svěření se nejedná například jestliže pachatel byl na základě smlouvy (například smlouvy o zajištění ostrahy a ochrany majetku) zavázán pouze střežit cizí věci před odcizením, poškozením nebo zničením, neboť mu tyto věci nebyly svěřeny, to jest předány do jeho dispozice, a nedostaly se tak z faktické moci jejich vlastníka či jiné oprávněné osoby.

Jestliže stěžovatel zpochybňuje nestrannost předsedkyně senátu městského soudu, Ústavní soud v prvé řadě musí přisvědčit vyjádření městského soudu v tom směru, že nelze hovořit o nepřiměřené aktivitě soudu, jestliže soud využije svého oprávnění v § 183 odst. 1 trestního řádu v průběhu řízení požádat policejní orgán o opatření jednotlivého důkazu, kdy nadto nelze ani předjímat, zda pořízený důkaz bude vypovídat ve prospěch či v neprospěch obviněného. Pokud pak jde o otázku oprávněnosti stěžovatelovo vzetí do vazby, Ústavní soud se k ní nemůže vyjadřovat, neboť stěžovatel ji měl uplatnit v případné stížnosti směřující proti rozhodnutím, kterými do ní byl vzat.

Přisvědčit lze do určité míry stěžovateli pouze v tom směru, že některá vyjádření předsedkyně senátu soudu prvého stupně byla nevhodná, nicméně tyto skutečnosti nelze zaměňovat se situací, kdy by bylo možno mít pochybnosti, že soudce pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Stěžovatel má sice pravdu v tom, že Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 441/04 vyslovil, že nestačí, že se soudce subjektivně necítí být podjatý ve vztahu k účastníkům či věci, ale že i objektivně nahlíženo musí být vyloučeny oprávněné pochybnosti o jeho nestrannosti, nicméně situace nyní posuzovaná nejeví žádné podobnosti se situací tehdejší (jednalo se případ podjatosti otázky soudce, kdy poškozený v dané věci působil jako přísedící u stejného soudu). Jak správně dovozuje Nejvyšší soud, nutno rozlišovat podjatost soudce a oproti tomu nedostatky v jeho odborné úrovni či profesionalitě. Nelze přitom ani upřít logiku argumentaci vrchního soudu, že proti závěru o podjatosti dané soudkyně svědčí i to, jak byl důkaz posudkem daného znalce, o kterém se soudkyně nelichotivě vyjádřila, proveden a jak byl následně hodnocen, kdy soud se o něj při svém hodnocení opřel, i jeho poukazu na to, že v průběhu hlavního líčení proti takovémuto jednání soudkyně obvinění ani nijak neprotestovali a námitku podjatosti vznesli až v reakci na odsuzující rozsudek. Závěrem lze k této problematice zdůraznit, že nic z faktické činnosti prvostupňového soudu nevzbuzuje pochybnost o jakýchkoliv subjektivních tendencích v neprospěch stěžovatele.

Ke stěžovatelovým skutkovým námitkám Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srovnej čl. 81 a čl. 90, čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy a staví Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší.

Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů upravená v § 2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.

Ústavní soud opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatele se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.

Stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybňuje ve věci provedené důkazy, nicméně obecné soudy je velmi podrobně hodnotily, a to jednotlivě i ve vzájemném souhrnu. Nepominuly se zabývat ani výhradami stěžovatele, kdy Ústavní soud považuje za vhodné dodat, že i z případných nedostatků provedeného zkoumání (včetně například nedodržení principiálně vhodného postupu provádět zkoumání datových nosičů toliko na jejich kopiích) nelze mechanicky bez dalšího dovozovat jejich nepoužitelnost, nýbrž význam takovéhoto eventuální slabiny je třeba vždy individuálně zhodnotit. Opomenuta nezůstala ani otázka odcizitelnosti daného množství finanční hotovosti pro její objem (srovnej str. 27-28 usnesení vrchního soudu).

Pokud jde o námitku stěžovatele ohledně neprovedení navrhovaných důkazů, Ústavní soud ustáleně judikuje, že soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. V projednávané věci obecné soudy důvody, pro které nebylo důkazním návrhům obhajoby vyhověno, dostatečně vyložily (srovnej str. 24-25 rozsudku).

Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Obecné soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzájemně je dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při hodnocení důkazů řídily. Zabývaly se i obhajobou stěžovatele a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Rovněž právní závěry, vyplývající ze zjištěného skutkového stavu, odůvodnily dostatečným způsobem.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. října 2013

Ivana Janů, v.r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.