I. ÚS 1338/17
I.ÚS 1338/17 ze dne 29. 6. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele V. Z., zastoupeného Mgr. Janem Vančurou, advokátem se sídlem Salmovská 1534/11, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 1309/2016-239 ze dne 25. 1. 2017, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 2 To 8/2014-29677 ze dne 30. 7. 2014 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 39 T 5/2008-29122 ze dne 29. 7. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byl dne 2. 5. 2017 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí z důvodu porušení svých ústavně zaručených práv podle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 26 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Ústavní soud z napadených rozhodnutí a z ústavní stížnosti zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 7. 2013 č. j. 39 T 5/2008-29122 uznán vinným čtyřmi trestnými činy poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon") ve formě organizátorství podle § 10 odst. 1 písm. a) trestního zákona, z toho jedním částečně ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 trestního zákona. Za uvedenou trestnou činnost soud uložil stěžovateli trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 30. 7. 2014 č. j. 2 To 8/2014-29677 napadený rozsudek krajského soudu částečně zrušil a nově rozhodl o vině stěžovatele pro přečin poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník") s tím, že stěžovatel spáchal tento přečin ve formě organizátorství podle § 24 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Vrchní soud v Olomouci dále rozhodl o trestu, a to tak, že stěžovateli uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř roků a deseti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou.

3. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, v němž označil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Úvodem dovolání stěžovatel připomněl dosavadní průběh řízení, zejména dřívější rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 16. 12. 2010, jímž byl první odsuzující rozsudek krajského soudu zrušen a vrácen k novému projednání s pokyny, které okolnosti mají být objasněny - nalézacímu soudu bylo zejména uloženo, aby se zabýval otázkou existence, významu a rozsahu zástavního práva k převáděným movitým a nemovitým věcem. Krajský soud však podle stěžovatele nedoplnil dokazování v uloženém rozsahu, znovu rozhodl o jeho vině, přičemž vrchní soud jeho rozhodnutí potvrdil. Tím se podle stěžovatele fakticky odchýlil od svého původního názoru a zkrátil stěžovatele na jeho právu, aby věc byla projednána dvěma instancemi. Nejvyšší soud toto dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné, a to napadeným usnesením č. j. 5 Tdo 1309/2016-239 ze dne 25. 1. 2017.

4. Stěžovatel se následně obrátil na Ústavní soud. Porušení svých ústavních práv stěžovatel spatřuje v prvé řadě v nedostatečném odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, kterým stěžovatel vytýká, že se nevypořádaly se všemi argumenty uplatněnými účastníky. Nedostatečným odůvodněním rozhodnutí a vypořádáním se s námitkami a obhajobou tak bylo dle názoru stěžovatele porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Stěžovatel dále uvádí, že kriminalizací legitimních podnikatelských záměrů v oblasti krizového managementu a správy majetku došlo rovněž k zásahu do jeho práva podnikat. V další části ústavní stížnosti stěžovatel namítá porušení principu dvouinstančnosti trestního řízení. Stěžovatel uvádí, že předmětná trestní věc byla poprvé rozhodnuta Krajským soudem v Brně rozsudkem ze dne 17. 12. 2009 č. j. 39 T 5/2008-27261, který byl k odvolání stěžovatele (a dalších odsouzených) zrušen dne 16. 12. 2010 usnesením Vrchního soudu v Olomouci, č. j. 2 To 64/2010-27937, a věc byla s pokyny vrácena Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení (srov. výše). Nalézací soud však tyto závazné pokyny odvolacího soudu neuposlechl a ve věci znovu rozhodl, aniž by dokazování doplnil - v odůvodnění jeho rozsudku ze dne 29. 7. 2013 č. j. 39 T 5/2008-29122, jenž je napadán projednávanou ústavní stížností, tak nadále absentovalo vyřešení právních otázek, které byly vytyčeny odvolacím soudem. Odvolací soud následně rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil. Popsaným postupem se odvolací soud odklonil od svého vlastního předchozího závěru, kdy nejprve mj. konstatoval, že pro zjištění, zda došlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu a zda existoval úmysl stěžovatele trestnou činnost spáchat, je nutné rozsáhlé doplnění dokazování nalézacím soudem, avšak následně ve věci sám rozhodl na základě původního, neúplně zjištěného skutkového stavu. V další části ústavní stížnosti byla napadena délka trestního řízení. Jak plyne z ústavní stížnosti, protiprávního jednání se měl stěžovatel dopustit v letech 2000-2001, řízení před soudem prvního stupně pak bylo zahájeno dne 4. 4. 2008. K rozhodnutí ve věci nalézacím soudem došlo nejprve rozsudkem ze dne 17. 12. 2009, přičemž tento rozsudek, jak bylo uvedeno výše, byl následně odvolacím soudem zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 12. 2010 č. j. 2 To 04/2010-27937). Soud prvního stupně ve věci dále jednal a rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 29. 7. 2013. Stěžovatel proti tomuto rozhodnutí podal odvolání, o kterém bylo rozhodnuto dne 30. 7. 2014. O dovolání stěžovatele bylo rozhodnuto dne 25. 1. 2017, a to napadeným usnesením Nejvyššího soudu. Z uvedené chronologie je zřejmé, že řízení před soudem trvalo do pravomocného rozhodnutí více než šest let, celkově pak více než 13 let od tvrzené protiprávní činnosti. Dle stěžovatele bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť předmětná trestní věc nebyla rozhodnuta v přiměřené lhůtě. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatel napadá uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody. Dle stěžovatelova názoru je uložení trestu po době delší než 13 let od spáchání trestné činnosti nepřiměřené, neboť po tak dlouhé době již nemůže být dosaženo účelu trestu. Trest se v takovém případě stává čirou represí. Stěžovatel má za to, že soudy nedostatečně posoudily uvedené prvky ovlivňující stanovení druhu a výměry trestu, čímž došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces.
5. Ústavní soud uvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zčásti zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti nepřípustný ve smyslu § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

6. Ve své rozhodovací praxi dává Ústavní soud setrvale najevo, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu a o uloženém trestu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy obecnými soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. Ústavní soud přistupuje ke zrušení soudního rozhodnutí obvykle za situace extrémního nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, pokud jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].

7. Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní projednávané ústavní stížnosti, jejíž první část tvoří polemika stěžovatele se skutkovými a právními závěry obecných soudů. Jedná se v zásadě o totožné námitky, jimiž se z podnětu stěžovatelem podaných opravných prostředků obecné soudy, naposledy pak soud dovolací, již zabývaly. Stěžovatel navzdory tomu setrvává v přesvědčení o věcné nesprávnosti vydaných rozhodnutí, jež se stížnostní argumentací snaží zvrátit ve svůj prospěch, čímž ovšem staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak již bylo dáno výše najevo, nepřísluší.

8. Za daných okolností pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že v postupu obecných soudů žádné pochybení dosahující ústavně právní roviny nezjistil. Dle jeho náhledu obecné soudy v průběhu trestního řízení provedly dostatek důkazů, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 trestního řádu. V odůvodnění svých rozhodnutí poté řádně uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při jejich hodnocení, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele a jak právně kvalifikovaly prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení trestních předpisů v otázce viny a trestu. Z napadených rozhodnutí, která splňují požadavky kladené na ně v ustanovení § 120 a násl. trestního řádu, je patrné, že obecné soudy neměly o vině stěžovatele žádné pochybnosti. Ústavní soud přitom neshledal extrémní nesoulad mezi skutkovými závěry a jejich právním hodnocením, který by jej opravňoval k zásahu do rozhodnutí obecných soudů.

9. Stran námitky porušení dvouinstančnosti trestního řízení odkazuje Ústavní soud na argumentaci Nejvyššího soudu. Dovolací soud správně odlišil projednávaný případ od případu, jehož se dovolával stěžovatel (nález sp. zn. II. ÚS 1688/10 ze dne 9. 10. 2012) a uvedl, že s pokyny odvolacího soudu se nalézací soud vypořádal dostatečným způsobem. Ústavní soud tedy ani v tom neshledal zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele.

10. Ústavní soud nepřisvědčil ani námitkám stěžovatele, dle kterých bylo uložení trestu po době delší než 13 let od spáchání trestné činnosti nepřiměřené, respektive, že nedostatečné zohlednění časového aspektu při stanovení druhu a výměry trestu vedlo k porušení práva na spravedlivý proces. Ústavní soud předně připomíná, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 455/05 ze dne 24. 4. 2008 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 1124/09 ze dne 22. 7. 2010], protože rozhodování trestních soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (viz čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě extrémního vybočení z kritérií předvídaných zákonnou úpravou, které však v projednávaném případě neshledal. Ústavní soud naopak zjistil, že obecné soudy při ukládání trestu odnětí svobody výslovně zohlednily i délku probíhajícího trestního řízení (srov. s. 147 napadeného rozsudku odvolacího soudu). Po zvážení všech relevantních okolností, zejména zohlednění pozice stěžovatele coby organizátora trestné činnosti a výše škody způsobené trestnou činností, jež několikanásobně převyšovala hranici škody velkého rozsahu, odvolací soud uložil stěžovateli úhrnný trest odnětí svobody nad jednou polovinou zákonné trestní sazby (dva až osm let) v trvání čtyř let a deseti měsíců. Ústavní soud tak uzavírá, že postup obecných soudů při stanovení druhu a výměry trestu netrpí žádným ústavněprávním deficitem [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 637/06 ze dne 13. 9. 2007].

11. Pokud jde o námitku průtahů v průběhu trestního řízení, které předcházelo napadeným rozhodnutím, Ústavní soud odkazuje na svou předchozí judikaturu, z níž plyne, že samotné průtahy v řízení nejsou důvodem k vydání zrušujícího nálezu a že důvodnost takové argumentace má za následek kasaci napadených rozhodnutí pouze tehdy, jestliže průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných ústavních práv [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 2866/07 ze dne 28. 5. 2008]. K uvedenému v posuzované věci nedošlo.

12. Ústavní soud dále podotýká, že nabytím účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů, bylo legální definicí (§ 13 odst. 1 věta třetí, § 22 odst. 1 věta třetí naposled citovaného zákona) najisto postaveno, že nesprávným úředním postupem, za který stát či územní samosprávné celky nesou odpovědnost, je i porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Týmž zákonem byla do právního řádu České republiky vnesena možnost v případech neodůvodněných průtahů řízení nárokovat kromě náhrady škody i poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§ 31a citovaného zákona). Se zřetelem k této právní úpravě je třeba posoudit princip subsidiarity ústavní stížnosti k jiným právním prostředkům způsobilým poskytnout ochranu práva, o němž je tvrzeno, že bylo porušeno; v uvedeném smyslu je tento princip zakotven v ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, kterýmžto zákonem je Ústavní soud vázán dle článku 88 odst. 2 Ústavy. Ústavní stížnost tak nebylo možné v části směřující vůči průtahům v trestním řízení projednat pro nevyčerpání opravných prostředků.

13. Ústavní soud proto ze všech výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele je třeba mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou a v části směřující proti průtahům v řízení před obecnými soudy ji odmítnout jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. června 2017

Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.