I. ÚS 1327/17
I.ÚS 1327/17 ze dne 25. 5. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti V. M., zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, se sídlem Praha 2, Sokolská 1788/60, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. května 2016 č. j. 32 P 22/2016-15, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. února 2017 č. j. 18 Co 72/2017-236, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. prosince 2016 č. j. 32 P 22/2016-112, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. února 2017 č. j. 18 Co 69/2017-233, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. prosince 2016 č. j. 32 P 22/2016-122 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. února 2017 č. j. 18 Co 70/2017-242, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení

1. Stěžovatelka v ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 2. května 2017 a doplněné dne 22. května 2017,navrhovala podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Stěžovatelka má za to, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen ("Úmluva") a čl. 4, čl. 81, čl. 82, čl. 90, čl. 95 a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

2. Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 6. května 2016 č. j. 32 P 22/2016-15 na základě návrhu otce, ve výroku I. nařídil předběžné opatření, kterým upravil styk otce s nezletilým synem a ve výroku II. ve zbývajícím rozsahu návrh otce zamítl. K odvolání podanému stěžovatelkou Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. února 2017 č. j. 18 Co 72/2017-236 napadené usnesení ve výroku I. potvrdil

3. Usnesením ze dne 1. prosince 2016 č. j. 32 P 22/2016-112 Obvodní soud pro Prahu 1 ustanovil stěžovatelce opatrovníka. K odvolání podanému stěžovatelkou, Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. února 2017 č. j. 18 Co 69/2017-233 usnesení soudu prvního stupně potvrdil.

4. Usnesením ze dne 22. prosince 2016 č. j. 32 P 22/2016-122 Obvodní soud pro Prahu 1 ve výroku I. nařídil předběžné opatření, kterým nezletilého do doby rozhodnutí ve věci samé v řízení o úpravě výkonu rodičovské zodpovědnosti a výživného odevzdal do péče otce, ve výroku II. opatrovníkem nezletilého jmenoval Městskou část Praha 1. Na základě odvolání podaného stěžovatelkou, Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. února 2017 č. j. 18 Co 70/2017-242 usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil, ve výroku II. změnil tak, že opatrovníkem nezletilého jmenoval Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí.

II. Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjádřila nesouhlas se všemi napadenými rozhodnutími a uvedla, že po dohodě s otcem, stvrzené ověřeným podpisem, odjela s nezletilým do místa svého bydliště, nacházejícího se ve Spojených státech amerických. Otec poté začal činit kroky k návratu nezletilého do České republiky a odjezd dítěte označil za únos. Podal několik návrhů na vydání předběžných opatření a ve Spojených státech amerických ve státě Florida podal žalobu na stěžovatelku pro navrácení nezletilého do České republiky a uznání vykonatelnosti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. května 2016 č. j. 32 P 22/2016-15. Podle názoru stěžovatelky, která je občankou Spojených států amerických, je prvořadé zodpovězení předběžné otázky, kde je obvyklé bydliště nezletilého a stěžovatelka má za to, že obvyklé bydliště nezletilého je na území Spojených států amerických a Obvodní soud pro Prahu 1 ani Městský soud v Praze nejsou místně příslušné k vydávání rozhodnutí ve věci. Proto stěžovatelka namítá porušení práva nezletilého i svého na zákonného soudce.

6. Pokud jde o určení opatrovníka, stěžovatelka uvedla, že obecným soudům svoji adresu řádně oznámila. Současně namítala, že nový návrh na nařízení předběžného opatření otcem ze dne 25. ledna 2017, jakož i napadená rozhodnutí vydaná Obvodním soudem pro Prahu 1, jí nebyla doručena a opatrovníkem jí písemnosti byly zaslány až po její žádosti, přičemž si opatrovník vymínil vedení komunikace pouze elektronicky. Stěžovatelka má za to, že v posuzované věci nelze přípustnou žalobu pro zmatečnost považovat za efektivní prostředek nápravy namítaného porušení práva rovnosti účastníků v řízení, který by byl způsobilý zajistit včasnou ochranu proti uvedenému zásahu. V této souvislosti poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 12. května 2015 sp. zn. I. ÚS 2903/14 (N 94/77 SbNU 377).

7. Stěžovatelka napadla provedené důkazní řízení a namítala, že ve věci rozhodující soudy vycházely pouze z tvrzení otce, aniž by se zabývaly jejími relevantními námitkami. Obecný soud se podle tvrzení stěžovatelky nevypořádal ani s její námitkou, že autor znaleckého posudku otce ani nezletilého při jeho vypracovávání osobně neviděl. Stěžovatelka také namítala formalistický postup ve věci rozhodujících soudů i procesní vady, jako manipulaci se soudním spisem a vady v doručování. Tím měla být zkrácena na svém právu na projednání věci a přístupu k soudu.

8. Napadenými rozhodnutími došlo podle názoru stěžovatelky k nepřiměřenému zásahu do rodinného života, do práv dítěte na péči a do práv stěžovatelky, neboť nebyla nepochybně vydána v zájmu nezletilého. Dne 20. ledna 2017 předala nezletilého syna do rukou otce a od té doby nemá se synem žádný kontakt. Nezletilý byl v době vydání prvního předběžného opatření o styku 9 měsíčním kojeným kojencem, v době vydání druhého předběžného opatření o péči stále kojeným 17 měsíčním batoletem. Otec svými právními kroky vyvolal podle tvrzení stěžovatelky šokové odebrání nezletilého od stěžovatelky, aniž by se zabýval zejména psychickými následky, které mohou nastat u nezletilého. Na podporu svých tvrzení stěžovatelka odkázala na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud ve vztahu k napadeným rozhodnutím soudu prvního stupně a soudu odvolacího ohledně ustanovení opatrovníka stěžovatelce konstatuje, že v posuzované věci je velmi důležitý faktor času a přípustná žaloba pro zmatečnost podle § 229 odst. 1 písm. h) o. s. ř. by nebyla způsobilá zajistit včasnou ochranu proti namítanému zásahu stěžovatelky, za situace, kdy stěžovatelce byl odebrán nezletilý z její péče a odevzdán do péče otce. Za tohoto stavu trvání na vyčerpání všech procesních prostředků podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nelze považovat za efektivní prostředek nápravy namítaného porušení práva stěžovatelky, neboť by řízení ve věci samé mohlo prodloužit. Proto Ústavní soud v posuzované věci netrval na vyčerpání tohoto mimořádného opravného prostředku (srov. shora citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2903/14). Bylo tak možné přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv stěžovatelky v projednávané věci nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

11. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že není součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, zakládá porušení základního práva nebo svobody.

12. Tento závěr však v nyní souzené věci nelze učinit. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí podrobně zabývaly a v odůvodnění svá rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Je zcela zřejmé, že stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje námitky vznesené v průběhu řízení před odvolacím soudem a polemizuje se závěry, ke kterým dospěl, přičemž její argumentace nepřekročila rámec podústavního práva. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat.

13. Úmluva o právech dítěte (uveřejněná pod č. 104/1991 Sb.) v čl. 3 odst. 1 stanoví, že: "Zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány." Podle čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte: "Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, vynaloží veškeré úsilí k tomu, aby byla uznána zásada, že oba rodiče mají společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte. Základním smyslem jejich péče musí přitom být zájem dítěte".

14. V souladu s tím Ústavní soud již v minulosti opakovaně vyložil, že je věcí obecných soudů, aby při rozhodování o tom, kterému z rodičů bude dítě svěřeno do výchovy, jakož i při rozhodování o úpravě styku, zohlednily všechny okolnosti daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte, který musí být vždy prioritním hlediskem, a rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi. Soudy přitom musí nalézt takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené čl. 32 odst. 4 Listiny, přičemž zájem dítěte vyžaduje, aby se na jeho výchově participovala nejen matka, ale i otec, jež se nezastupitelným způsobem podílí na jeho postupně se vyvíjející životní orientaci. Výchovné předpoklady rodiče, jemuž je dítě svěřeno do péče, pak v sobě zahrnují i to, aby tento rodič mimo jiné uznával i roli a důležitost druhého rodiče v životě dítěte [srov. nález ze dne 23. února 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09 (N 32/56 SbNU 363)].

15. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu rovněž vyplývá, že podstatu přezkumu rozhodnutí o předběžných opatřeních může tvořit jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, neboť posouzení vlastních podmínek pro vydání či zrušení předběžného opatření, které závisí na konkrétních okolnostech toho kterého případu, přísluší výhradně civilnímu soudu. Ústavní soud tedy závěry soudů z pozice další instance věcně nepřezkoumává. Předběžná opatření navíc zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť se při jejich vydávání nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků, ale jde o opatření mající jen dočasný dosah. Účel předběžného opatření tedy spočívá v zatímní úpravě práv a povinností, což nevylučuje, že ochrana práv účastníka řízení bude konečným rozhodnutím ve věci poskytnuta [srov. např. rozhodnutí ze dne 8. listopadu 2000 sp. zn. IV. ÚS 115/2000, ze dne 12. března 2002 sp. zn. III. ÚS 394/01 (U 10/25 SbNU 379) ze dne 12. května 2015 sp. zn. I. ÚS 2903/14 (N 94/77 SbNU 377 a ze dne 5. dubna 2017 sp. zn. I. ÚS 1942/16].

16. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že soudy se při rozhodování o návrzích na nařízení předběžných opatření - s ohledem na limitní lhůty pro rozhodnutí - nemohou vypořádat se všemi skutkovými tvrzeními účastníků ve stejném rozsahu a stejně důsledně, jako při rozhodování ve věci samé. Při rozhodování o takovém návrhu, kdy může rozhodnout bez jednání, provedeného dokazování i slyšení účastníků, se tedy soud zaměřuje na to, zda jsou splněny předpoklady pro nařízení předběžného opatření, a zda situace vyžaduje okamžité předběžné řešení, nikoliv na meritum věci.

17. S námitkami, vznesenými stěžovatelkou v ústavní stížnosti, a to zejména pokud se týká místní příslušnosti ve věci rozhodujících soudů, ustanovení opatrovníka stěžovatelce a svěření nezletilého do péče otce, i s dalšími procesními námitkami, se odvolací soud vypořádal v odůvodnění napadených rozhodnutí, a proto lze bez dalšího na tato odůvodnění odkázat. K dalším procesním námitkám, uvedeným stěžovatelkou v ústavní stížnosti, je třeba uvést, že stěžovatelka má možnost tyto uplatnit v rámci řízení před obecnými soudy.

18. Pokud jde o svěření nezletilého do péče otce a o neupravení styku stěžovatelky s nezletilým, jedná se o mimořádné opatření, které ve věci rozhodující soudy odůvodnily událostmi, jež vydání předběžného opatření, kterým byl nezletilý svěřen do doby rozhodnutí ve věci samé do péče otce, předcházely. Ústavní soud z výpisu událostí v řízení ověřil, že jednání ve věci samé je nařízeno na 20. června 2017 a 4. července 2017 a za tohoto stavu lze mít za to, že by případný zásah Ústavního soudu celé řízení pouze prodloužil. V této souvislosti Ústavní soud znovu připomíná zatímní charakter předběžného opatření, a proto stěžovatelkou v ústavní stížnosti předkládaná tvrzení ohledně nemožnosti prohlubování jejích citových vazeb k nezletilému nepochybně budou předmětem řízení ve věci samé před obecnými soudy, v němž bude stěžovatelce dán dostatečný prostor pro uplatnění námitek i důkazních návrhů, jež se pro závěr o svěření nezletilého do péče otce jeví zcela zásadní. V každém případě však budou obecné soudy vždy povinny svá rozhodnutí činit s přihlédnutím k nejlepšímu zájmu nezletilého dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte) a v souladu se zásadami vyslovenými v nálezu sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. prosince 2014 (N 236/75 SbNU 629).

19. K námitce porušení zásady rovnosti účastníků řízení Ústavní soud připomíná, že zásada rovnosti stran je stěžejní zásadou spravedlivého procesu. K provedení tohoto principu se ukládá soudu povinnost, aby oběma stranám sporu zajistil stejné možnosti k uplatnění jejich práv. Rovnost účastníků v řízení je zakotvena v čl. 37 odst. 3 Listiny a v čl. 96 odst. l Ústavy a promítá se také do ustanovení procesních předpisů. Z obecného pohledu si je třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Jestliže stěžovatelka nesouhlasí se závěry učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.

20. V posuzované věci Ústavní soud mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, nezjistil.

21. Za výše uvedených okolností proto nemají relevanci ani odkazy stěžovatelky na právní závěry uvedené v citovaných rozhodnutích Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, neboť zde chybí přímý vztah k posuzované věci.

22. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. května 2017

Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.