I. ÚS 1325/17
I.ÚS 1325/17 ze dne 6. 6. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Dagmary Kejmarové, zastoupené Mgr. Marianem Pavlovem, advokátem, se sídlem Malé náměstí 125, Hradec Králové, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 5 Co 53/2016-421 ze dne 1. 2. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Stěžovatelka se svým návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí a namítala zásah do svého práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítala porušení čl. 2 odst. 4 Ústavy a čl. 2 odst. 3 Listiny.

2. Ústavní soud z napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti zjistil, že Krajský soud v Praze svým rozsudkem uložil stěžovatelce jako žalované zaplatit Ochrannému svazu autorskému jako žalobci 11.288 Kč s úrokem z prodlení (výrok I.), co do částky 608 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 17.605 Kč (výrok III.). Rozsudek Krajského soudu v Praze jako soudu prvního stupně napadeným rozsudkem Vrchní soud v Praze ve výroku I. změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 6.395,70 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky od 28. 8. 2014 do zaplacení a co do částky 4.892,30 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl. Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení ani na náhradu nákladů odvolacího řízení.

3. Podle napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze mezi účastníky nebylo sporné, že se v provozovně stěžovatelky v rozhodné době nacházel televizor. Sporné bylo, zda tento televizor byl užit při sdělování chráněných děl tzv. nové veřejnosti a zda na něm skutečně byla provozována chráněná díla autorů zastupovaných žalobcem. Pro účely zjištění, zda prostřednictvím zařízení vůbec může docházet k přenosu chráněných děl ke konečnému uživateli jakožto veřejnosti, postačí, pokud k tomuto přenosu může docházet, neboť takto již v případě restauračních zařízení vyvstává vysoká pravděpodobnost, že v určitých chvílích k přenosu skutečně dochází. Ke sdělování chráněných děl veřejnosti dochází po celou dobu, kdy mohlo být dotčené zařízení v provozu, neboť by bylo neakceptovatelným požadavkem na kolektivní správce, aby prokazatelně doložili, že skutečně docházelo k produkci chráněných děl po celou dobu, po kterou vymáhají dlužné licenční poplatky. Při hodnocení povinnosti k uzavření příslušné licenční smlouvy je třeba přihlížet i k tomuto "komerčnímu" aspektu a provozovatelé těchto zařízení proto v zásadě jsou povinni uzavřít licenční smlouvy. Musí však být prokázáno, že zařízení umožňující televizní přenos je provozuschopné a že jeho prostřednictvím skutečně může docházet k zásahům do autorských práv, neboť platí presumpce zásahu do autorských práv (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. ledna 2015 sp. zn. II. ÚS 2186/14, N 2/76 SbNU 41, všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že je po ní požadováno splnění povinnosti nad rámec zákona. Vrchní soud podle ní vydal rozhodnutí bez úplného zjištění skutkového stavu, založené na pouhých domněnkách a nerespektoval zásadu předvídatelnosti rozhodnutí. Stěžovatelka poukazuje na to, že v její provozovně panovala celoroční nízká návštěvnost, resp. v některých obdobích veřejnost zcela absentovala, což vyplývá z provedeného dokazování. V létě lidé totiž seděli na zahradní terase před provozovnou, kde není umístěn televizor, a v zimních měsících, zejména v lednu a únoru, kvůli nízké návštěvnosti a nutnosti provádění významných oprav byla provozovna úplně uzavřena. Televizor byl využíván jen pro soukromé účely manžela stěžovatelky (dále též "zaměstnanec"), který dle svého uvážení ovládal a určoval obsah vysílání a dobu, po kterou je vysílání přijímáno, a to pro účely své osobní potřeby a nikoliv pro potřebu třetích osob (veřejnosti). Navíc zákazníci o vysílání ostatně neměli vůbec zájem a přišli si zde spíše spolu popovídat, a proto byl zvuk většinou vypnut, popř. byl ztlumen a nebyla v něm přítomna hudba (např. televizní zprávy). U stěžovatelky tedy zcela absentuje úmysl autorská díla zveřejňovat za účelem hospodářského či obchodního prospěchu, jelikož na televizní vysílání nikdy nelákal hosty, ani např. nepořádal veřejné promítání zápasů. Provozovna je totiž umístěna v domě, ve kterém stěžovatelka s manželem bydlí. Stěžovatelka tvrdí, že měla právo důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3076/13 ze dne 15. 4. 2014, N 57/73 SbNU 125. Byl-li pak její právní případ rozhodnut jinak, má právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky. Skutková tvrzení a důkazy předložené žalobcem jsou podle stěžovatelky zcela nedostatečné a neprokazují uplatněný nárok. Z hlediska vymezení rozsahu žalovaného období pak stěžovatelka rozporuje pravost záznamů o provedených kontrolách a videozáznamů, a to s ohledem na neurčitost období jejich pořízení.
5. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, požadované zákonem o Ústavním soudu. Stěžovatelka je řádně zastoupena a stížnost byla podána včas a proti konečnému rozhodnutí o věci.

6. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených akty ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. I když toto široce pojaté vymezení ochrany ústavnosti nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením podústavního práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegezí. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému soudnímu aktu, byly dodrženy ústavní limity, zejména jestli v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich [viz nálezy sp. zn. III. ÚS 138/2000 in fine (N 53/21 SbNU 451), III. ÚS 303/04 (N 52/36 SbNU 555), III. ÚS 351/04 (N 178/35 SbNU 375), III. ÚS 501/04 (N 42/36 SbNU 445), III. ÚS 606/04 (N 177/38 SbNU 421), III. ÚS 151/06 (N 132/42 SbNU 57), IV. ÚS 369/06 (N 206/43 SbNU 303), III. ÚS 677/07 (N 179/47 SbNU 371) aj.].

8. Ústavní soud v projednávané věci zásah do stěžovatelčiných ústavně garantovaných základních práv neshledal. Obecné soudy přesvědčivě zdůvodnily, proč zavázaly stěžovatelku k platbě žalobci, zohlednily skutková zjištění, zčásti daly stěžovatelce zapravdu a odůvodnily, proč a v jakém rozsahu uznaly žalobcův nárok. Ani námitka stěžovatelky týkající se nedodržení judikatury Ústavního soudu neobstojí, obecné soudy s judikaturou Ústavního soudu pracovaly a provedly odlišení od situace, v níž Ústavní soud stěžovateli v obdobném případě vyhověl (sp. zn. II. ÚS 2186/14).

9. V onom obdobném případě vedeném pod sp. zn. II. ÚS 2186/14 Ústavní soud skutečně shledal, že "umístěním televizního přístroje v restauračním zařízení může jeho provozovatel sledovat navýšení zisku ("nalákání hostů"), neboť vysíláním různých programů lze zvýšit zájem potenciálních klientů právě o tento podnik v rámci možností dané lokality, cenové úrovně a typu zařízení. Při hodnocení povinnosti k uzavření příslušné licenční smlouvy je třeba přihlížet i k tomuto "komerčnímu" aspektu, a provozovatelé těchto zařízení proto v zásadě jsou povinni uzavřít licenční smlouvy. Musí však být prokázáno, že zařízení umožňující televizní přenos je provozuschopné a že jeho prostřednictvím skutečně může docházet k zásahům do autorských práv (presumpce zásahu do autorských práv). Z pouhé existence provozuschopného televizoru v restauraci ještě nelze bez dalšího dovozovat, že musí dojít k uzavření smlouvy s kolektivním správcem, resp. že dochází k bezdůvodnému obohacování." Obecné soudy se však tomuto nálezu nezpronevěřily, vzaly jeho závěry v potaz a vysvětlily stěžovateli, že v daném případě žalobce prokázal dostatečně, že u stěžovatelky nastala presumpce zásahu do autorských práv. Proto žalobci zčásti vyhověly. V takovém postupu však nelze spatřovat zásah do základních práv stěžovatelky.

10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. června 2017

Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.