I. ÚS 1314/17
I.ÚS 1314/17 ze dne 21. 6. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. Z., zastoupeného JUDr. Markétou Malaskovou, advokátkou, se sídlem v Olomouci, Krapkova 38, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2017 č. j. 3 Tdo 1800/2016-29, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 20. července 2016 č. j. 55 To 109/2016-884 a proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 17. prosince 2015 č.j. 2 T 308/2014-843, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatel s odkazem na údajné porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy domáhal zrušení výše citovaných rozhodnutí obecných soudů. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 17. 12. 2015 č. j. 2 T 308/2014-843 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ustanovení § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ve formě spolupachatelství, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let nepodmíněně se zařazením do věznice s dozorem. Trestná činnost spočívala v tom, že v době od května 2011 do července 2011 v Olomouci, se záměrem získat neoprávněný finanční prospěch nepřiznáním a neodvedením daňových povinností, jako zplnomocněný zástupce společnosti R. prodal společnosti Rovo Logistik CZ, s.r.o. motorovou naftu na základě 9 faktur, citovaných v napadaném rozsudku, přičemž pořízení motorové nafty dokladovali se spoluobžalovaným J. H. Finančnímu úřadu v Olomouci a Celnímu úřadu v Olomouci fiktivními fakturami od daňového subjektu Teamont, s. r. o. a řádně tak neodvedli spotřební daň a daň z přidané hodnoty. Stěžovatel přitom sjednával vlastní pořízení a prodej motorové nafty a instruoval J. H. k vystavování faktur na odběratele Rovo Logistik CZ, s. r. o., doručoval mu fiktivní faktury o pořízení motorové nafty od firmy Teamont, s. r. o. a přijímal hotovost od společnosti Rovo Logistik CZ, s. r. o., čímž zkrátili daňovou povinnost ke škodě České republiky v celkové výši 4 204 668 Kč.

2. Usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 20. 7. 2016 č. j. 55 To 109/2016-884 bylo zamítnuto odvolání obou obžalovaných, tedy jak stěžovatele, tak J. H. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017 č. j. 3 Tdo 1800/2016-29 pak bylo odmítnuto i dovolání stěžovatele.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména uvedl, že postrádá konkrétní zhodnocení všech provedených důkazů a především vysvětlení, jaký závěr vyplývá z kterého konkrétního důkazu směrem k vyslovení jeho viny. Od počátku řízení prý tvrdil, že jeho účast na celém jednání byla pouze marginální a vystupoval de facto v pozici pošťáka, když pouze doručoval listinné podklady. Stěžovatel také požadoval v rámci svého odvolání nový výslech svědka Volovika, leč tomuto návrhu odvolací soud nevyhověl. Okresní soud v Olomouci podle názoru stěžovatele zvolil dvojí metr pro hodnocení tvrzení spoluobžalovaného H. Ve věcech, které tvrdil na svoji obranu mu neuvěřil, nicméně z tvrzení, která se vztahovala k popisu jednání stěžovatele přihlížel. Žádný ze soudů dále údajně nehodnotil zapojení Š. do celé záležitosti. Byl to prý právě Š., který se obrátil na stěžovatele s prosbou o pomoc, aby si mohl zvýšit obrat firmy. Stěžovatel mu vyhověl tím, že "rozhodil sítě" po svých známých, a když se mu ozval člověk, který byl schopen zajistit, aby firma R. byla zařazena do řady, přes kterou půjde nafta do společnosti Rovo Logistik CZ, sdělil tuto skutečnost Š. Ostatní záležitosti si již prý následně zajišťoval sám Š. ve spolupráci se spoluobžalovaným H.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti je Ústavní soud oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, jestliže nepostupují ve shodě s Ústavou, ústavními zákony a principy, které vyplývají z Listiny základních práv a svobod, zejména pak její hlavy páté. Podle svojí ustálené judikatury hodnotí Ústavní soud spravedlnost trestního procesu jako celku a k vyhovění ústavní stížnosti přistupuje jen tehdy, jestliže dospěje k názoru, že skutečné pochybení ze strany orgánu veřejné moci vedlo k tomu, že proces byl vskutku nespravedlivý. Vadu takového charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud neshledal.

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti v zásadě opakuje námitky vznesené v průběhu řízení před obecnými soudy a polemizuje s právními závěry, ke kterým tyto soudy dospěly. Vzhledem k argumentaci, obsažené v ústavní stížnosti, jej lze proto odkázat na konstantní judikaturu, týkající se velmi omezené možnosti Ústavního soudu přehodnocovat dokazování, provedené obecnými soudy.

7. Okresní soud v Olomouci jako soud prvního stupně své závěry srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnil a podrobně rozvedl, jakými úvahami se při rozhodování řídil. Uvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění i jak se vypořádal s obhajobou stěžovatele při posuzování viny a trestu. Konstatoval, že stěžovatel spolu s dalším obžalovaným J. H., jednatelem společnosti R., do účetnictví této společnosti zaúčtovali fiktivní faktury za pořízení motorové nafty od společnosti Teamont, s.r.o., aniž by prokázali její legální nabytí a k přiznání k dani z přidané hodnoty a spotřební dani začlenili daňově neuznatelná plnění. Stěžovatel přitom instruoval J. H. k vystavování faktur na odběratele Rovo Logistik CZ, s. r. o. a doručoval mu fiktivní faktury o pořízení nafty od firmy Teamont, s. r. o. Stěžovatel tak realizoval zapojení společnosti R. do řetězce firem jako přeprodejce nafty (vložené mezi spol. Teamont a Rovo Logistik CZ) s vysokým obratem, ale malým ziskem. Daná společnost měla pouze virtuální sídlo, neměla žádné zaměstnance ani skladovací prostory, nemovitosti, dopravní prostředky ani jiný majetek. Podle soudu bylo zřejmé, že společnost Teamont měla k dispozici nelegální naftu, kterou se snažila legalizovat podobnou formou obchodů, jaké prováděl stěžovatel. Z dokazování rovněž vyplynulo, že stěžovatel v minulosti dlouhodobě obchodoval s pohonnými hmotami a měl tedy v této oblasti zkušenosti s odběrateli i dodavateli. Rovněž bylo zjištěno, že byl napojen na jednatele společnosti Teamont Jana Lemela. Stěžovatel za účelem legalizace nákupu nafty dodával J. H. fiktivní faktury od společnosti Teamont. Obhajoba stěžovatele, že mu veškeré doklady předával nějaký pan Martin, kterého nezná a nic o něm neví, byla pro soud zcela nedůvěryhodná; zejména samotný stěžovatel legalizoval nabytí motorové nafty z nelegálního zdroje a jednal podle soudu v přímém úmyslu. Pokud jde o trest, přitěžující okolnosti shledal soud v tom, že stěžovatel se dopustil trestné činnosti v době, kdy již byl nepravomocně odsouzen a posléze rozhodnutí nabylo právní moci a přihlédl také k výši způsobené škody.

8. Odvolací soud, tedy Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, doplnil, že objektivitu učiněných závěrů potvrzuje i šetření, které ve věci provedly správní orgány, totiž Finanční úřad v Olomouci či Celní ředitelství v Praze. Je zřejmé, že stěžovatel prováděl jménem společnosti R. s vědomím jeho jednatele J. H. obchodní jednání s ropnými produkty, za které nebyly přiznány a zaplaceny daň z přidané hodnoty a spotřební daň. Nejvyšší soud ve svém usnesení zejména konstatoval, že stěžovatel založil dovolací důvody převážně na procesních základech a domáhal se tak nesprávně přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů.

9. Obecné soudy podle názoru Ústavního soudu postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, zjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který byl nezbytný pro jejich rozhodnutí. Doplnění dokazování, nebo nové výslechy svědků (např. svědka Volovika) by v dané věci nemohly nic podstatného změnit. Rovněž námitky, že soudy nesprávně zhodnotily úlohu Š. v celé věci a že účelově přistupovaly k tvrzením spoluobviněného J. H. nepovažuje Ústavní soud po prostudování shromážděných podkladů k danému případu za odůvodněné. Ze soudních rozhodnutí vyplývá, že to byl zejména stěžovatel, který pomocí svých znalostí v oblasti obchodování s ropnými produkty hrál v celé věci stěžejní roli. Důkazy, provedené v trestním řízení, umožnily učinit, bez důvodných pochybností, závěr o jeho vině, kterou, jak Ústavní soud zdůrazňuje, obecné soudy správně dovodily z veškerých okolností konkrétního případu.

10. Ústavní stížnost byla tedy odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. června 2017

Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.