I. ÚS 131/05
I.ÚS 131/05 ze dne 3. 7. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky H. L., zastoupené advokátem JUDr. Vladimírem Kyselákem se sídlem Zahradnická 140, 261 01 Příbram I, proti usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 15. 9. 2003, č.j. 9 C 64/2003-121, t a k t o :
Ústavní stížnost se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Příbrami (dále jen "OS") napadeným usnesením ze dne 15. 9. 2003, č.j. 9 C 64/2003-121, zastavil ve věci stěžovatelky řízení o určení vlastnictví k nemovitostem. OS uvedl, že stěžovatelka podala proti rozhodnutí Okresního úřadu Příbram, referátu pozemkového úřadu (dále jen "PÚ"), ze dne 30. 10. 2001, č.j. 5878/92 R XIII 3/01, vydanému dle zákona o půdě, opravný prostředek; ten byl usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2003, č.j. 44 Co 141/2001-35, odmítnut, neboť proti rozhodnutí PÚ v restituční věci, tj. ve věci soukromoprávní povahy, nelze poskytnout soudní ochranu ve správním soudnictví podle zákona č. 150/2002 Sb., ale v občanském soudním řízení, a to na základě žaloby podané podle § 246 o.s.ř. Účastníci byli v citovaném usnesení krajského soudu poučení tak, že proti tomuto usnesení je přípustná kasační stížnost, kterou je možné podat ve lhůtě dvou týdnů od doručení k Nejvyššímu správnímu soudu (dále jen "NSS") a dále, že stěžovatelka může do jednoho měsíce od právní moci usnesení podat žalobu podle § 246 o.s.ř. k okresnímu soudu.

OS v napadeném usnesení dále poukázal na skutečnost, že podle písemného vyjádření stěžovatelky a podle zprávy Krajského soudu v Praze byla proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze podána kasační stížnost a věc se nachází u NSS. OS proto odkázal na ustanovení § 104 odst. 1 o.s.ř., podle něhož, jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Vzhledem k tomu, že neodstranitelnou je překážka litispendence, neboť nelze, aby u soudů, byť jiných stupňů, probíhalo současně řízení o téže věci, soud toto později zahájené řízení zastavil. (Poznámka: NSS rozsudkem ze dne 17. 9. 2003 č.j. 7 AS 2/2003-69, kasační stížnost zamítl a uvedl, že krajský soud rozhodl v souladu se zákonem, neboť projednání soukromoprávních věcí, o nichž rozhodl správní orgán (tj. v souzené věci PÚ), v občanském soudním řízení, zajišťuje účastníkům takových sporů podstatně vyšší ochranu jejich práv.)

OS dalším usnesením ze dne 24. 6. 2005, sp. zn. 9 C 64/2003, odvolání stěžovatelky proti napadenému usnesení OS ze dne 15. 9. 2003, č.j. 9 C 64/2003-121, pro opožděnost odmítl. OS v odůvodnění poukázal na skutečnost, že stěžovatelka podala proti citovanému usnesení, které nabylo právní moci dne 8. 10. 2003, odvolání až dne 26. 1. 2004 (doplněné podáním ze dne 16. 2. 2004). OS uvedl, že proti citovanému usnesení bylo možné podat odvolání ve lhůtě 15ti dnů ode dne doručení, a obecný zmocněnec stěžovatelky uvedené usnesení převzal dne 18. 9. 2003, takže odvolání bylo podáno opožděně.

Kromě toho OS usnesením ze dne 28. 1. 2004, č.j. 9 C 4/2001-17, zamítl žalobu na obnovu řízení vedeného u OS pod sp. zn. 9 C 64/2003. OS v odůvodnění konstatoval, že z obsahu stěžovatelčina podání doručeného dne 18. 11. 2003 a z následných podání (neboť stěžovatelka byla dále vyzvána usneseními ze dne 5. 12. 2003, č.j. 8 Nc 34/2003-3, a ze dne 14. 1. 2004, č.j. 9 C 4/2004-12, k odstranění vad podání a k jednoznačnému vyjádření, zda její podání je odvoláním do rozhodnutí ze dne 15. 9. 2003, č.j. 9 C 64/2003-121, či návrhem na obnovu řízení) zjistil, že navrhuje obnovu řízení. OS poukázal na to, že z obsahu těchto podání nebylo zjištěno, že by stěžovatelka řádně odůvodnila žalobu na obnovu řízení. Odkázal na ustanovení § 228 odst. 1 o.s.ř. (a v něm uvedené taxativní důvody obnovy řízení), konstatoval, že ve věci sp. zn. 9 C 64/2003 nebylo ani rozhodnuto ve věci samé a žalobu na obnovu řízení zamítl. [Poznámka: ve vztahu k podání stěžovatelky ze dne 26. 1. 2004 označené jako nesouhlas se zastavením řízení (roz. usnesením ze dne 15. 9. 2003, č.j. 9 C 64/2003-121) uvedl, že bude projednáno ve věci 9 C 64/2003].

Krajský soud v Praze usnesením ze dne 3. 5. 2004, č.j. 32 Co 12/2004-51, citované usnesení ze dne 28. 1. 2004, č.j. 9 C 4/2001-17, potvrdil. Uvedl, že OS správně dovodil, že žalobou na obnovu řízení bylo napadeno usnesení, kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé (což nezpochybnila ani stěžovatelka v odvolání) a nebyla tudíž splněna podmínka podání žaloby podle § 228 odst. 1 o.s.ř. Nic na tom nemohlo změnit ani to, že OS zastavil řízení o žalobě přesto, že překážka litispendence ve smyslu § 83 o.s.ř. ve věci dána nebyla. Odvolací soud proto napadené usnesení OS jako správné podle 219 o.s.ř. potvrdil. (Poznámka: Krajský soud v Praze v odůvodnění také uvedl, že proti usnesení ze dne 15. 9. 2003, č.j. 9 C 64/2003-121, nebylo podáno odvolání a rozhodnutí nabylo právní moci dne 8. 10. 2003.)

Nejvyšší soud ČR (dále jen "NS") následně usnesením ze dne 6. 1. 2005, č.j. 28 Cdo 2865/2004-130, dovolání proti citovanému usnesení krajského soudu ze dne 3. 5. 2004 z důvodu nepřípustnosti odmítl. NS v odůvodnění poukázal na to, že námitky stěžovatelky (dovolatelky) po obsahové stránce nesměřovaly k řešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, případně byla odvolacími soudy nebo dovolacím soudem řešena rozdílně. Soustředily se pouze na prověření závěru, zda v konkrétním případě jsou nabízené důkazy [v intencích § 228 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] těmi, jež bez své viny nemohla použít v původním řízení a jež mohou přivodit pro ni příznivější rozhodnutí ve věci; takové posouzení však potřebný judikatorní rozsah nemá. Napadené rozhodnutí též neřeší právní otázku v rozporu s hmotným právem (šlo v něm o výklad procesního práva).

Usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 15. 9. 2003, č.j. 9 C 64/2003-121, napadla stěžovatelka ústavní stížností. Nejdříve vyslovila nesouhlas s tím, že v souzené věci před OS ( viz odůvodnění usnesení ze dne 15. 9. 2003, č.j. 9 C 64/2003-121) šlo o překážku litispendence, neboť žaloba se týkala věci samé - tedy určení vlastnického práva k nemovitostem, kdežto věc řešená KS a NSS se týkala určení věcné příslušnosti soudů. Stěžovatelka současně uvedla, že se dopustila "jisté procesní neopatrnosti", neboť proti rozhodnutí OS ihned nepodala odvolání a vyčkávala rozhodnutí NSS. Dodala, že OS v napadeném usnesení nijak účastníky nepoučil, jakým způsobem má stěžovatelka jednat po odpadnutí překážky litispendence a domnívá se, že jí OS "v podstatě nedal jinou možnost, když operoval (poznámka: v přípisech OS stěžovatelce) pouze s instituty obnovy řízení a odvolání". Obecný zmocněnec stěžovatelky se prý de facto řídil pokyny OS. Původní úmysl stěžovatelky se týkal pouze obnovení zastaveného řízení.

Stěžovatelka následně poukázala na řadu podání podávaných prostřednictvím obecného zmocněnce a na korespondenci, která prý vedla k její určité nejasnosti, zmatečnosti a dezorientaci. Je proto přesvědčena, že usnesením OS bylo nesprávně zasaženo do jejích práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a odst. 2, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), kdy "posledním opravným prostředkem, který stěžovatelka v rámci řízení využila bylo dovolání", které NS odmítl usnesením ze dne 6. 1. 2005, č.j. 28 Cdo 2865/2004-130. Stěžovatelka dodala, že se při podání žaloby podle § 246 a násl. o.s.ř. řídila poučením obsaženým v usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2003, č.j. 44 Co 141/2001-35.

Stěžovatelka sice připustila, že nepodala odvolání proti ústavní stížností napadenému usnesení OS, resp. že odvolání nepodala včas, avšak současně uvedla, že k tomu došlo v důsledku složitosti procesní situace a její celkové dezorientace ve věci. Stěžovatelka však má za to, že tato procesní neopatrnost není důvodem nepřípustnosti ústavní stížnosti, neboť vzala na vědomí usnesení o zastavení řízení s tím, že v řízení bude pokračováno po skončení překážky litispendence. Domnívá se, že ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje její vlastní zájmy, neboť jde především o otázku rozporu mezi poučením Krajského soudu v Praze o možnosti podat současně jak opravný prostředek, tak zároveň žalobu dle části páté o.s.ř. a názorem OS, podle něhož tento krok vede k zastavení řízení z důvodu překážky litispendence. Stěžovatelka konečně uvedla, že do dne podání ústavní stížnosti nebylo přesvědčivým způsobem prokázáno, že zastavení řízení v důsledku litispendence bylo v souladu se zákonem.

Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud přijal nález, že se usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 15. 9. 2003, č.j. 9 C 64/2003-121, zrušuje.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení či tu kterou materii.

Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, jestliže stěžovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), pokud nejsou dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zák. o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zák. o Ústavním soudu).

Podmínkou, která musí být v zásadě splněna ještě před podáním ústavní stížnosti, je tedy vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Vyčerpáním všech procesních prostředků, jež zákon k ochraně práva poskytuje, není přitom jejich pouhé uplatnění, ale až rozhodnutí příslušného orgánu ve věci (srov. Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V.: Zákon o Ústavním soudu, Komentář. 1. vydání. C. H. Beck, 2001, str. 330). Ústavní soud odkazuje i na svoji ustálenou judikaturu, podle níž je jeho pravomoc ve vztahu k orgánům veřejné moci dána pouze subsidiárně, přičemž důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti. Princip subsidiarity procesních prostředků v podobě podmínky přípustnosti ústavní stížnosti je v rozhodovací praxi Ústavního soudu vyjádřen stanoviskem, že ochrana ústavnosti není - a z povahy věci ani nemůže být - pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, který nastupuje v případě selhání všech mechanismů ostatních (srov. tamtéž). Nevyčerpání procesního prostředku, který jinak zákon k ochraně práva poskytuje, zakládá z hlediska zákonných podmínek nepřípustnost ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zák. o Ústavním soudu).

Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala odvolání proti napadenému usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 15. 9. 2003, č.j. 9 C 64/2003-121, které nabylo právní moci dne 8. 10. 2003, až po uplynutí podstatně delší doby než činí zákonná patnáctidenní lhůta ode dne doručení uvedeného usnesení. Ústavnímu soudu proto nezbývá než konstatovat, že stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje a podanou ústavní stížnost (při zachování principu subsidiarity ústavní stížnosti) je proto nutno posoudit jako nepřípustnou.

Ústavní soud současně podotýká, že stěžovatelka v minulosti o svoje procesní práva nedostatečně pečovala a nic na tom nemůže změnit její (v ústavní stížnosti uvedená) neopodstatněná hypotéza, že (po skončení překážky litispendence) bude v zastaveném řízení pokračováno. Stejně tak nelze učinit nic jiného, než stěžovatelce připomenout, že o možnosti podat opravný prostředek proti ústavní stížností napadenému usnesení byla jasně a zřetelně v jeho poučení informována a - v případě jejího nesouhlasu s tímto usnesením - jí proto nezbýval jiný postup než v zákonné lhůtě podat odvolání jako řádný opravný prostředek.

Za této situace nelze přihlédnout ani ke stěžovatelčině tvrzení, že ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje její vlastní zájmy. Pokud se stěžovatelka domnívá, že argumentem by mohl být jí tvrzený rozpor mezi poučením v usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2003 o možnosti současně podat jak opravný prostředek kasační stížnosti, tak i žalobu dle části páté o.s.ř., a názorem OS, podle něhož "tento krok" vede k zastavení řízení z důvodu překážky litispendence, Ústavní soud dovozuje, že se jedná o argumentaci nepřípadnou. Krajský soud v Praze v "Poučení" obsaženém v usnesení ze dne 14. 1. 2003, č.j. 44 Co 141/2001-35, jasně a zřetelně uvedl možné následné podání opravných prostředků proti jeho rozhodnutí, což ostatně stěžovatelka také učinila. OS pak v ústavní stížností napadeném usnesení zastavil řízení z důvodu, který si vyložil jako překážku litispendence; tento závěr byl přezkoumatelný, neboť právě proti tomuto (napadenému) usnesení OS měla stěžovatelka využít možnost podání odvolání ve lhůtě pro tento krok vymezené. Pak by byl také odvolací soud mohl posoudit otázku, zda zastavení řízení v důsledku litispendence bylo v souladu se zákonem či nikoli. To však stěžovatelka v zákonné lhůtě neučinila a tím, jak již bylo uvedeno, nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon dával k dispozici.

Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.

Podmínky tohoto ustanovení jsou splněny a proto soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. července 2006 Vojen Gűttler v.r. soudce zpravodaj Za správnost vyhotovení: Jitka Kučná



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.