I. ÚS 1308/16
I.ÚS 1308/16 ze dne 10. 5. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Dity Bechové, zastoupené JUDr. Jaroslavou Kalendovou, advokátkou se sídlem Hybešova 726/42, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 242 C 10/2014-50 ze dne 6. 10. 2014 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 18 Co 57/2015-74 ze dne 21. 1. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usilovala stěžovatelka o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na rovné zacházení ve smyslu čl. 1 Listiny a právo na vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

Z přiloženého listinného materiálu se podává, že napadeným rozsudkem č. j. 18 Co 57/2015-74 ze dne 21. 1. 2016 Krajský soud v Brně jako věcně správný potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně č. j. 242 C 10/2014-50 ze dne 6. 10. 2014, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti žalované Masarykově univerzitě v Brně (dále též "vedlejší účastnice") o zaplacení částky 23 250 Kč.

Žalovaná částka představovala plnění, které od stěžovatelky přijala vedlejší účastnice na podkladě rozhodnutí děkana Ekonomicko-správní fakulty Masarykovy univerzity ze dne 3. 6. 2013, 3. 12. 2012 a 4. 6. 2012, ve spojení s rozhodnutími rektora Masarykovy univerzity, jimiž byly stěžovatelce vyměřeny poplatky za prodlouženou dobu studia. Stěžovatelka s odvoláním na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 41/2013-37 ze dne 4. 6. 2013 považovala daná rozhodnutí za nezákonná, neboť vyměření poplatků postrádalo oporu ve statutu vedlejší účastnice, jak předpokládá ustanovení § 58 odst. 6 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, ve znění účinném do 31. 8. 2016. Dle stěžovatelky jí tak vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení, event. na náhradu škody ve výši zaplacených poplatků.

Již bylo shora naznačeno, že obecné soudy návrhu stěžovatelky nevyhověly. Vycházely z toho, že předmětná rozhodnutí vedlejší účastnice vydala v rámci výkonu státní správy. Jedná se tedy o správní akty, jež mimo rámec správního soudnictví nelze přezkoumávat z hlediska jejich věcné správnosti či zákonnosti, ale pouze v tom směru, zda nejsou nicotná. Stěžovatelkou namítaná skutečnost, že poplatek spojený se studiem nebyl určen přímo ve statutu veřejné vysoké školy, měla přitom podle obecných soudů za následek toliko nezákonnost správních rozhodnutí, což značilo, že civilní soudy musejí na taková rozhodnutí, ve smyslu zásady presumpce správnosti správních aktů, nahlížet jako na věcně správné. Obecné soudy v návaznosti na to konstatovaly, že zákonnost předmětných rozhodnutí mohla stěžovatelka napadnout prostřednictvím žaloby ve správním soudnictví, a jestliže tak neučinila, jsou uvedená rozhodnutí nadále způsobilá vyvolávat příslušné právní účinky. Jinak řečeno, plnění, jež přijala vedlejší účastnice na jejich základě, bylo po právu.

Stěžovatelka se v ústavní stížnosti s provedeným posouzením obecných soudů neztotožnila. Podle jejího názoru obecné soudy nesprávně aplikovaly na rozhodnutí vedlejší účastnice princip presumpce správnosti veřejnoprávních aktů. Stěžovatelka poukazovala na to, že daný princip je zakotven v zákoně č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, jež se ovšem vztahuje pouze na výkon státní moci a územní samosprávy, nikoli na činnost vedlejší účastnice jako zájmové samosprávy. Odpovědnost vysoké školy upravuje zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, který, jak stěžovatelka zdůraznila, nárok na vydání bezdůvodného obohacení či náhradu škody způsobené nezákonnými rozhodnutími vedlejší účastnice předchozím zrušením těchto rozhodnutí nepodmiňuje. Tento požadavek vymezuje pouze zákon č. 82/1998 Sb. v ustanovení § 8 odst. 1, jež se v tomto případě neuplatní, a to ani analogicky. Dle přesvědčení stěžovatelky neexistuje právní podklad pro to, aby veřejné vysoké školy požívaly privilegia presumpce správnosti svých aktů. Vedlejší účastnicí zmiňovanou obavu ze ztráty právní jistoty v důsledku prolomení zásady presumpce správnosti jejích rozhodnutí označila stěžovatelka za neopodstatněnou s tím, že v běžném soukromoprávním vztahu, o nějž šlo i v projednávané věci, právní jistotu vysoké školy zabezpečují jiné instituty, např. vydržení a promlčení. Pokud naopak obecné soudy přistupovaly k vedlejší účastnici jako ke státnímu orgánu, založily tím podle stěžovatelky zcela zásadní nerovnost mezi ní a vedlejší účastnicí, kteréžto pochybení vedlo pak k porušení jejího vlastnického práva a ve spojení s nedostatečným odůvodněním rozhodnutí obecných soudů i práva na spravedlivý proces. Stěžovatelka dále obecným soudům vytkla, že se odmítly zabývat, pro posouzení jejího majetkového nároku, podstatnou otázkou, a to, zda jsou rozhodnutí vedlejší účastnice nezákonná. V popsaném postupu obecných soudů stěžovatelka spatřovala denegatio iustitiae.
Ústavní soud zvážil námitky stěžovatelky i obsah napadených soudních aktů, přičemž shledal, že ústavní stížnost není důvodná.

Úvodem nutno podotknout, že již samotné argumenty návrhu, jimiž stěžovatelka podložila svá tvrzení o porušení ústavně zaručených práv, nevyvolávají pochybnosti o tom, že jimi usiluje o přehodnocení věcné správnosti či legality napadených rozhodnutí způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. Projednávaná ústavní stížnost tak představuje jen pokračující polemiku se závěry obecných soudů, vedenou v rovině práva podústavního, v níž stěžovatelka předkládá svoje vlastní názorové konstrukce, a - nepřípadně - předpokládá, že na jejich základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu.

Ústavní soud dal přitom ve své judikatorní praxi opakovaně najevo, že není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Jmenovitě pak otázka interpretace jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, včetně vyslovování odpovídajících právních názorů, jsou zásadně samostatnou záležitostí obecných soudů a v konečné fázi především Nejvyššího soudu. Výjimku představuje situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, založila porušení některého základního práva stěžovatele, případně ve střetu dvou výkladových alternativ byl pominut možný výklad jiný, ústavně konformní, anebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").

Oproti očekáváním stěžovatelky však právní názory, jež byly obecnými soudy v dané věci uplatněny, za protiústavní - v právě uvedeném smyslu - mít nelze. Ústavní soud nezjistil ani nepředvídatelnost napadených rozhodnutí, případně absenci jejich logického a srozumitelného odůvodnění, což by také mohlo hrát roli při ústavněprávním přezkumu soudy podané interpretace rozhodného podústavního práva.

Jádro předmětného soudního řízení, byť bylo vedeno jako spor o vydání bezdůvodného obohacení, resp. o náhradu škody, tvořila otázka vad správních aktů vydaných vedlejší účastnicí a jejich případných účinků. Obecné soudy v této souvislosti vyložily, že s ohledem na princip presumpce správnosti správních rozhodnutí soud v řízení o odpovědnosti za škodu dle občanského zákoníku není oprávněn sám posuzovat zákonnost takových rozhodnutí. Těmto úvahám obecných soudů neměl Ústavní soud z ústavněprávního hlediska co vytknout, neboť korespondují s čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). V souladu s citovaným ustanovením lze státní moc uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Obdobné ustanovení je obsaženo v čl. 2 odst. 2 Listiny. Touto maximou je vyjádřena zásada podřízení státní moci zákonu, resp. že každý státní orgán má zákonem vymezenou pravomoc, kterou smí uplatňovat jen v tomto rámci. Uvedené základní zásady pro činnost státních orgánů se vztahují i na postup soudů a na rozsah jejich oprávnění při rozhodování. To znamená, že soud může zasahovat do výkonu působnosti jiných státních orgánů jen v případech a za podmínek zákonem výslovně stanovených. Pro nyní řešený případ relevantní úvahy Ústavní soud vyslovil dále v usnesení sp. zn. III. ÚS 177/06 ze dne 14. 4. 2006 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), v němž zdůraznil, že právo na soudní ochranu "se především identifikuje s nárokem a jeho způsobilostí být efektivně uplatněn v (původním) procesu, nikoli s ,právem' na autoritativní (kritické) hodnocení tohoto procesu v řízení jiném".

V nyní souzené věci obecné soudy v odůvodnění ústavní stížností napadených rozsudků správně poukazovaly na to, že odstranění pochybností ohledně legality rozhodnutí vedlejší účastnice o vyměření poplatku za delší dobu studia není v pravomoci soudů rozhodujících o nárocích vyplývajících z bezdůvodného obohacení, resp. z odpovědnosti za škodu (rozhodování o právech ve smyslu čl. 90 Ústavy), nýbrž soudů nadaných pravomocí přezkumu zákonnosti rozhodnutí správních orgánů ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny. Stanovení poplatku spojeného se studiem dle § 58 zákona č. 111/1998 Sb. je totiž rozhodnutím ve smyslu ustanovení § 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., o soudním řádu správním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), které je přezkoumatelné soudem ve správním soudnictví (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 50/2004-64 ze dne 30. 3. 2006, či rozsudek č. j. 3 As 35/2006-87 ze dne 21. 3. 2007, vše dostupné na www.nssoud.cz). Tuto skutečnost stěžovatelka v průběhu řízení před obecnými soudy nerozporovala a nečiní tak ani v ústavní stížnosti, v níž přiznává, že "se o nezákonném vyměření poplatků z médií dozvěděla až tehdy, když jí lhůta pro podání správních žalob již vypršela." Ústavní soud shledává, že navzdory uvedenému stěžovatelka zákonem stanovený postup ignoruje a ex post se domáhá nikoliv nevýrazné ingerence do původního správního řízení. Její snahu zákon ovšem neaprobuje. Je nepochybné, že stěžovatelce byly od počátku známy okolnosti stanovení její poplatkové povinnosti, přičemž k jejich přezkoumání měla k dispozici standardní procesní instrumenty. Důsledky dřívější nedostatečné procesní aktivity, spočívající v nevyužití řádných či mimořádných opravných prostředků k správnímu řízení přináležejících, nelze dodatečně obcházet vyvoláním civilního řízení o náhradě škody, resp. o vydání bezdůvodného obohacení dle občanského zákoníku. Otázka zákonnosti rozhodnutí je otázkou odlišnou, v jejímž rámci se zkoumají procesně právní i hmotně právní předpoklady legality příslušného správního aktu, pro což v řízení o dané civilní žalobě není prostor. Předmět řízení je zde zcela odlišný, koncentruje totiž svoji pozornost na samotnou škodu a odpovědnost za ni (vydání bezdůvodného obohacení). Jejím základem sice může být nezákonné rozhodnutí, ale to až poté, kdy je příslušný orgán veřejné moci zákonem předvídaným postupem prohlásí za nezákonné a zruší je (zásada presumpce správnosti aktů orgánů veřejné moci). K tomu ale žádným prostředkem v projednávané věci nedošlo a v souladu s výše naznačenými principy není možné tvrzenou nezákonnost deklarovat v řízení o ústavní stížnosti či řízení před civilními soudy. Takovýto postup neznamená denegatio iustitiae, nýbrž se jedná pouze o důsledek respektování rozdílných kompetencí v oblasti veřejnoprávního a soukromoprávního soudnictví, jak je předvídá čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 3 Listiny oproti čl. 36 odst. 2 Listiny.

Ústavní soud si je vědom toho, že existuje bezpočet pravomocných rozhodnutí orgánů veřejné správy, která již v okamžiku svého vydání, případně později vlivem změn v judikatuře, lze označit za nezákonná, nemůže nicméně povolit ignorování těchto rozhodnutí, jak ve své podstatě navrhovala stěžovatelka v ústavní stížnosti. Podobný krok by vedl k popření principu právní jistoty, jakožto jednoho ze základních principů právního státu. Je především věcí jednotlivých účastníků řízení, aby byli dostatečně bdělí při ochraně svých ústavně zaručených práv a řádně (i pro ně efektivně) a včas tvrdili a prokazovali relevantní skutečnosti. Jestliže tak neučiní, nemohou již následně pravomocná rozhodnutí nositelů vrchnostenské pravomoci zpochybnit. Promítnuto do poměrů projednávaného případu, není možné hovořit o zásahu do základních práv stěžovatelky ze strany obecných soudů, když sama svá práva, v duchu zásady vigilantibus iura scripta sunt, řádně nebránila.

Vzhledem k výše popsaným okolnostem Ústavní soud proto postupoval dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a její ústavní stížnost odmítl, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. května 2017

Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.