I. ÚS 1305/12
I.ÚS 1305/12 ze dne 23. 8. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Ředitelství vodních cest České republiky, se sídlem Vinohradská 2396/184, Praha 3, zastoupeného Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem Týn 1049/3, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 1. 2012, č. j. 6 As 18/2011-410, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 4. 2012, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, neboť jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybňuje zákonnost postupu Nejvyššího správního soudu, který si k posouzení otázky aktivní legitimace žalobců a) přátelé Slavíkových ostrovů, o. s. se sídlem Lochenice 156, Předměřice nad Labem (dříve Svoboda zvířat Hradec Králové), b) Děti Země - Klub za udržitelnou dopravu, se sídlem Cejl 48/50, Brno (dále jen "vedlejší účastníci") v soudním řízení správním vyžádal od vedlejších účastníků dokumenty prokazující, zda byli účastníky stavebního řízení. Stěžovatel upozorňuje, že Nejvyšší správní soud toto zjišťování listinami provedl mimo jednání a mimo řádné dokazování požadované ustanovením § 52 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."). Nejvyšší správní soud rovněž s těmito listinami neseznámil stěžovatele ani jiné účastníky a osoby na řízení zúčastněné a neumožnil jim, aby se k těmto listinám jakkoli vyjádřili. Stěžovatel v ústavní stížnosti dále vyjadřuje svůj nesouhlas s tím, jak se Nejvyšší správní soud vypořádal s jeho námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka Pardubice, ze dne 3. 2. 2011, č. j. 52 A 18/2010-318. Stěžovatel spatřuje rozpor v tom, že Nejvyšší správní soud má za to, že se krajský soud s námitkou stěžovatele ohledně aktivní legitimace vedlejších účastníků řádně vypořádal, na jiném místě napadeného rozsudku však konstatuje, že správní spis neobsahoval podklady potřebné pro ověření splnění zákonných předpokladů pro účast výše jmenovaných občanských sdružení ve správním řízení.

Ze spisu Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka Pardubice, sp. zn. 52 A 18/2010, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka Pardubice, ze dne 3. 2. 2011, č. j. 52 A 18/2010-318, bylo pro vady řízení zrušeno rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje (dále jen "krajský úřad") ze dne 28. 2. 2008, č. j. Sp.KrÚ - 43363/113/2007/OMSŘ/Es, a rozhodnutí Městského úřadu Přelouč ze dne 12. 7. 2007, č. j. SP 1217/2006/Zd. Proti rozhodnutí krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, která byla ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta.

Ústavní soud zaslal ústavní stížnost Nejvyššímu správnímu soudu a umožnil mu, aby se k němu vyjádřil. Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření uvedl, že i když ve spise nebyly založeny žádosti vedlejších účastníků o zasílání informací o zahajovaných správních řízeních se záznamem, kdy byly správnímu orgánu první instance doručeny, byla ve spise založena vyrozumění o zahájení správního řízení ze dne 19. 12. 2006, z jejichž samotné existence vyplývalo, že vedlejší účastníci museli předem požádat o zasílání informací o zahajovaných správních řízeních. Pokud jde o absenci dokladu či záznamu o tom, kdy byla odeslána přihláška vedlejších účastníků do správního řízení, zde Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že zde se jednalo pouze o zjištění data odeslání této přihlášky, přičemž samotná přihláška do správního řízení byla ve správním spise založena. V obou případech tedy Nejvyšší správní soud neprováděl dokazování za účelem zjištění pravdivosti skutkových tvrzení účastníků řízení, ale pouze ověřoval splnění podmínek řízení na základě upozornění na nedostatky ve správním spise učiněného v kasační stížnosti stěžovatelem. Nejvyšší správní soud dále uvedl, že v odůvodnění svého napadeného rozsudku výslovně konstatoval, že splnění podmínek řízení znovu detailně přezkoumal Nejvyšší správní soud, přičemž dospěl k závěru, že podmínky řízení byly splněny. Za takové situace nebyl dán objektivní důvod pro zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, byť úvaha Krajského soudu v Hradci Kalové o splnění podmínek řízení obsažená v jeho rozhodnutí mohla být podrobnější a konkrétnější. Krajský soud si však mohl učinit závěr o splnění podmínek řízení i na základě samotného obsahu správního spisu, neboť ve správním spise byla založena vyrozumění o zahájení správního řízení ze dne 19. 12. 2006.

Ústavní soud zaslal vyjádření Nejvyššího správního soud k replice stěžovateli, který zdůraznil, že se až dosud nemohl s důkazy předloženými vedlejšími účastníky v řízení před Nejvyšším správním soudem údajně prokazujícími jejich aktivní legitimaci v řízení před Krajským soudem seznámit, ani se k nim jakkoli vyjádřit. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem Nejvyššího správního soudu, že ze samotné existence vyrozumění vyplývá, že vedlejší účastníci museli předem požádat o zasílání informací o zahajovaných správních řízeních podle § 70 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Nejvyšší správní soud tak předpokládá naprostou bezchybnost postupu správního orgánu, který vedlejší účastníky o probíhajícím řízení vyrozuměl. Stěžovatel v této souvislosti namítá, že se Nejvyšší správní soud spokojil pouze s dokladem předloženým vedlejším účastníkem (zřejmě podací lístek), přičemž se nejedná ani o doklad, který by byl veřejnou listinou resp. by mu svědčila presumpce správnosti, a navíc z něj není zřejmé, co je skutečným obsahem podání. S tímto dokladem se vsak stěžovatel nemohl seznámit, proto ani nemůže namítat jeho případné konkrétní nedostatky. Stěžovatel má taktéž za to, že pokud Nejvyšší správní soud opětovně přezkoumal splnění podmínek řízení, přičemž dospěl k závěru, že podmínky řízení byly splněny, nelze tímto jeho "zkoumáním" nahradit činnost Krajského soudu, a už vůbec jím nelze doplňovat flagrantní nedostatky odůvodnění rozsudku Krajského soudu.
Po přezkoumání vyžádaného soudního spisu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k porušení jeho ústavně zaručených práv postupem Nejvyššího správního soudu nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Nejvyšší správní soud se námitkou stěžovatele, že vedlejší účastníci nebyli po právu řádnými účastníky správního řízení, obsáhle zabýval v bodech 19 - 25 svého napadeného rozsudku. Ke kasační námitce stěžovatele, že se ve spise nenachází žádost vedlejších účastníků ve smyslu § 70 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, a oznámení ve smyslu § 70 odst. 3 tohoto zákona, Nejvyšší správní soud poté, co zjistil, že tyto listiny nebylo možno ve spisu dohledat, si vyžádal jejich kopie včetně podacích razítek od vedlejších účastníků a konstatoval, že vyžádané žádosti a oznámení splňují podmínky § 70 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, a navazují na ně vyrozumění o zahájení správního řízení ze dne 19. 12. 2006, která již ve spise obsažena jsou. Z výše uvedených zjištění tedy Nejvyšší správní soud dovodil, že se vedlejší účastníci platně stali účastníky správního řízení o vydání stavebního povolení a byli tak aktivně legitimováni k podání žaloby ke krajskému soudu. Řízení před krajským soudem tedy nebylo dle Nejvyššího správního soudu zatíženo vadou, ke které by musel přihlédnout i bez námitky.

Z vyžádaného soudního spisu Ústavní soud zjistil, že Nejvyšším správním soudem vyžádané doklady prokazující odeslání oznámení o účasti ve stavebním řízení a žádosti o informace o zahajovaných správních řízeních jsou založeny ve spise pod č. l. 387-388, 399-400 a 405-407). Ze soudního spisu je taktéž zřejmé, že do něj zástupce stěžovatelů nahlížel, a to dne 10. 10. 2011 (č. l. 390) a 5. 1. 2012 (č. l. 403). Podle úředních záznamů si přitom nahlížející osoba pořizovala kopie ze spisu mobilním telefonem.

Ústavní soud na tomto místě zdůrazňuje, že není jeho úkolem zjišťovat, měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná procesní pochybení obecných soudů, spočívající v oblasti podústavního práva, ale posoudit řízení jako celek a zjistit, zda nedošlo k zásahu takové intenzity, která již zakládá porušení základních práv nebo svobod účastníka řízení.

V nyní projednávané věci Ústavní soud taková pochybení nezjistil, neboť má za to, že stěžovatel, který se mohl s předmětnými listinami a také s obsahem celého správního spisu v průběhu řízení před Nejvyšším správním soudem seznámit, což také prostřednictví nahlížení do spisu činil, nebyl (na rozdíl od věcí, které Ústavní soud řešil v stěžovatelem citovaných rozhodnutích) nikterak zkrácen na svém právu na spravedlivý proces. Jak Ústavní soud konstatoval např. již ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 57/04, hodnocení důkazů bez jejich provedení soudem (nejsou-li dány důvody dožádání) zakládá porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy v důsledku porušení zásady přímosti, dle níž dokazování provádí soud, jenž rozhoduje ve věci, a to při jednání, ke kterému předvolá účastníky řízení. Ústavní soud v citovaném nálezu současně dovodil, že smyslem a účelem zásady přímosti je objektivita a nezávislost soudního rozhodování, jakož i zabezpečení práva účastníků řízení k provedeným důkazům se vyjádřit. Z obsahu soudního spisu v nyní projednávané věci přitom vyplývá, že zástupce stěžovatele nahlížel do spisu dne 10. 10. 2011, poté, co byly do spisu založeny listiny na č. l. 387-388 (oznámení Děti země - Klub za udržitelnou dopravu o účasti ve stavebním a územním řízení včetně podacího lístku) doručené Nejvyššímu správnímu soudu dne 5. 10. 2011. Zástupce stěžovatele nahlížel do spisu dále dne 5. 1. 2012 a byl tedy také seznámen s listinami založenými listiny na č. l. 399-400 (žádost Děti země - Klub za udržitelnou dopravu o písemné zasílání všech informací podle § 70 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, včetně podacího lístku) doručenými Nejvyššímu správnímu soudu dne 20. 12. 2011. Obdobné dokumenty ohledně Přátelé Slavíkových ostrovů, o. s. doručené Nejvyššímu správnímu soudu dne 10. 1. 2012 obsahují přímo razítko podatelny města Přelouč. Ačkoli byl tedy stěžovatel s většinou vyžádaných listin seznámen, nezaslal v této souvislosti Nejvyššímu správnímu soudu žádné vyjádření, přičemž nyní tvrdí, že jeho právo na spravedlivý proces bylo porušeno právě tím, že mu nebylo umožněno se k těmto listinám vyjádřit. Pokud tedy stěžovatel spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv v tom, že mu nebylo umožněno seznámit se s předmětnými listinami a vyjádřit se k nim, nemůže tomuto jeho tvrzení Ústavní soud ze shora uvedených důvodů přisvědčit.

Ústavní soud v této souvislosti opětovně upozorňuje, že případná pochybení obecných soudů zakládající porušení jednoduchého práva jsou pro ústavněprávní přezkum významná pouze potud, pokud míra takového porušení způsobí zásah do práva ústavního. Jakkoli tedy lze přisvědčit stěžovateli v tom, že měl být Nejvyšším správním soudem s obhledem na obsah kasačních námitek, které se přímo týkaly absence předmětných listin ve správním spise, s těmito listinami seznámen, nelze s ohledem na výše rozvedené konkrétní okolnosti nyní projednávané věci dovodit v postupu Nejvyššího správního soudu zásah do práva stěžovatele na spravedlivý proces.

Jak již stěžovateli vyložil Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí, aktivní legitimace je podmínkou řízení, kterou krajský soud byl povinen zkoumat i z úřední povinnosti (§ 103 o. s. ř. ve spojení s § 64 s. ř. s). Pokud Nejvyšší správní soud opětovně tuto otázku přezkoumal a dospěl k závěru, že "se jak žalobce ad a) tak žalobce ad b) platně stali účastníky správního řízení o vydání stavebního povolení a byli tak aktivně legitimováni k podání žaloby ke krajskému soudu", je takový závěr Nejvyššího správního soudu třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování, kterému nemá Ústavní soud z pozice ústavnosti čeho vytknout. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění rozhodnutí obou ve věci jednajících obecných soudů, které, jak je z výše uvedeného zřejmé, se všemi námitkami stěžovatele v míře odpovídající jejich konkretizaci vypořádaly způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti.

K pochybnostem stěžovatele ohledně data odeslání předmětných listin Ústavní soud konstatuje, že tento je organizační složkou státu, která nepochybně disponovala možností seznámit se s obsahem správního spisu, a jako účastník řízení mohla nahlížet do soudního spisu, což také prostřednictvím svého zástupce učinila. Současně je třeba přihlédnout k tomu, že se jednalo o kopie listin - podání vedlejších účastníků zaslaných Městskému úřadu Přelouč, které měly být tímto správním orgánem založeny do správního spisu. Z obsahu soudního spisu ani napadeného rozhodnutí přitom Ústavní soud nezjistil, proč tomu tak nebylo.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. srpna 2012

Vojen Güttler, v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.