I. ÚS 1294/13
I.ÚS 1294/13 ze dne 23. 1. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaje) a soudkyně Ivany Janů o ústavní stížnosti JUDr. Milana Suchánka, soudního exekutora se sídlem Praha 9, Pod Pekárnami 245/10, zastoupeného JUDr. Rostislavem Kipielem, advokátem se sídlem Praha 2, Kladská 1489/5, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 2. 2013 ve věci sp. zn. 49 EXE 194/2010, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Projednávanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti v záhlaví označenému usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1, kterým měla být porušena jeho základní práva garantovaná ustanoveními čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"); tím mělo dojít i k porušení ustanovení čl. 90 a čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

2. Ústavní stížností napadeným usnesením obvodní soud k námitkám povinné změnil stěžovatelem vydaný příkaz k úhradě nákladů exekuce (jenž stanovil celkové náklady exekuce částkou ve výši 73 181 Kč), neboť zohlednil údajně nepříznivou sociální situaci povinné a současně skutečnost, že je vůči ní vedena řada exekučních řízení.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybňuje důvody, které vedly obvodní soud ke změně příkazu k úhradě nákladů exekuce, v odůvodnění usnesení soud podle něj blíže nevysvětlil, ani neodkázal na nějaká konkrétní fakta či skutečnosti. Soud přitom dle stěžovatele neprovedl ani řádné dokazování, neboť v opačném případě by musel zjistit, že povinná má ve svém vlastnictví, či spoluvlastnictví celou řadu nemovitostí a že je proti ní kromě předmětné exekuce vedena již pouze jedna další exekuce, a to ještě na nepeněžité plnění. Při korektním průběhu dokazování by proto obvodní soud dle mínění stěžovatele musel zjistit, že povinná rozhodně není "v nepříznivé sociální situaci".

4. K žádosti o vyjádření k ústavní stížnosti obvodní soud uvedl, že zohlednil existenci řady exekučních řízení vedených na majetek povinné (např. řízení vedená pod sp. zn. 49 Nc 36/2008, 48 Nc 818/2008, 48 Nc 1164/2008, 48 Nc 148/2009 a 48 EXE 836/2011) a rovněž skutečnost, že byl povinné v řízení vedeném pod sp. zn. 48 Nc 1124/2007 ustanoven opatrovník.

5. V replice k vyjádření obvodního soudu stěžovatel připomíná, že v posuzované věci povinná vede jako oprávněná exekuční řízení k vymožení pohledávky ve výši 700 000 Kč s příslušenstvím (pohledávka tak nyní činí částku 2 240 261 Kč). V rámci tohoto exekučního řízení došlo k postižení nemovitosti povinného, jež byla znaleckým posudkem oceněna na částku 975 000 Kč. Přestože dosud nedošlo z procesních důvodů k dražbě této nemovitosti, je možno důvodně očekávat, že pokud k dražbě nemovitosti dojde, bude povinná jako oprávněná se svojí pohledávkou uspokojena hned po uhrazení s dražbou spojených nákladů ve smyslu ustanovení § 337c odst. 1 o. s. ř.

6. Vedlejší účastnice (povinná v exekučním řízení) si ve stanovené lhůtě neopatřila pro dané řízení právní zastoupení advokátem, k obsahu jejího vyjádření proto nemohl Ústavní soud při posuzování důvodnosti projednávaného podání přihlížet.
7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.

9. Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nástroji ústavněprávního přezkumu vykonávaného tímto soudem jsou vedle materiálních a institucionálních garancí fungování demokratického právního státu zakotvených v Ústavě též základní práva, jejichž katalogem je Listina. Ústavní soud tedy pohlíží na přezkoumávané právní vztahy především optikou ustanovení čl. 1 Listiny, podle něhož jsou lidé svobodni a rovni v důstojnosti i v právech. Listina upravuje vedle obecných a společných ustanovení základní lidská práva a svobody, politická práva, práva minorit, hospodářská, sociální a kulturní práva a právo na soudní či jinou ochranu. Její ambicí tedy není postihnout veškeré právní vztahy, jež vznikají, vyvíjejí se a zanikají v praktickém životě celého právního řádu. Ani Ústavní soud proto nemůže být institucí, jež by dokázala poskytnout univerzální ochranu a tedy i spravedlnost všem subjektům práva, ať již fyzickým nebo právnickým osobám, které na území státu působí.

10. Ústavní soud musel při zvažování opodstatněnosti posuzované ústavní stížnosti brát na zřetel, že stěžovatel brojí jednak proti rozhodnutí o nákladech (exekučního) řízení a jednak proti rozhodnutí, proti kterému není možné podat (v rámci soustavy obecných soudů) odvolání. V případě obou těchto typů rozhodnutí přitom Ústavní soud - a to je třeba zdůraznit - konstantně vyznává zvýšenou zdrženlivost, pokud jde o možnou ingerenci do rozhodovací činnosti obecných soudů, a to proto, že důsledky takových rozhodnutí, i když se mohou dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahují intenzity opodstatňující indikaci porušení základních práv a svobod. Otázka nákladů řízení tedy může dosáhnout ústavněprávní dimenze pouze ve zcela výjimečných případech, a to především tehdy, pokud by soudem vydané rozhodnutí bylo důsledkem zjevně výkladové či aplikační libovůle, respektive pokud by postrádalo srozumitelné (přezkoumatelné) odůvodnění. Kasační zásah Ústavního soudu by konečně přicházel v úvahu i v případě, pokud by Ústavní soud na straně obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení zjistil výskyt typově shodného a opakujícího se pochybení (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 255/05, nález sp. zn. II. ÚS 549/06, či usnesení sp. zn. IV. ÚS 3259/11).

11. V projednávané věci nicméně Ústavní soud neshledává, že by napadené rozhodnutí představovalo extrémní rozpor s principem spravedlnosti, stejně jako nedospěl k závěru, že by napadeným rozhodnutím bylo zasaženo nějaké stěžovatelovo základní právo či svoboda.

12. Závěrem je tak namístě pouze připomenout, že ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), upravuje tzv. návrhy zjevně neopodstatněné jako zvláštní kategorii návrhů, jež umožňuje Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení je odmítnout, byť sice splňují všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně jim nelze z hlediska ústavněprávního vyhovět.

13. Ústavní soud z uvedených důvodů shledal ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a proto ji dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. ledna 2014

Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.