I. ÚS 1292/12
I.ÚS 1292/12 ze dne 23. 8. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele A. D. R., zastoupeného Mgr. Bc. Ivem Nejezchlebem, advokátem se sídlem Joštova 4, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.01.2012. č. j. 3 Tdo 879/2011-21, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15.12.2010 sp. zn. 5 To 598/2010, a proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 12.08.2010, č.j. 1 T 104/2008-432, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Ústavní soud zjistil z předložených dokladů následující.

Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 12. 8. 2010, č. j. 1 T 104/2008-432, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, odst. 4 písm. b) trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen "tr. zák."/) na tom skutkovém základě, že "dne 8. 6. 2005 v H. v pobočce Komerční banky, a. s., jako jediný společník a prokurista společnosti ADFIN, s. r. o., se sídlem v B., S., uzavřel jménem této společnosti s Komerční bankou, a. s., Smlouvu o úvěru, jejímž předmětem byl úvěr ve výši 1.000.000,- Kč, při jejímž uzavírání předložil jako avalista prohlášení o vlastnictví ze dne 6. 6. 2005, v němž uvedl, že je výhradním vlastníkem blíže nespecifikovaného bytu 3+1 v hodnotě 2.000.000,- Kč, což byla okolnost podstatná pro uzavření smlouvy a výši poskytnutého úvěru, přestože věděl, že žádnou nemovitost nevlastní, a následně bylo z poskytnutého úvěru uhrazeno pouze 65.325,- Kč, čímž společnosti Komerční banka, a. s., se sídlem v P., N., způsobil škodu ve výši 1.000.000,- Kč". Za to byl podle § 250b odst. 4 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let.

O odvoláních stěžovatele a státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Hodoníně, který je podal v neprospěch obviněného do výroku o trestu, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně napadeným usnesením (ze dne 15. 12. 2010 sp. zn. 5 To 598/2010), jímž obě odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.

Nejvyšší soud dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. V odůvodnění napadeného usnesení uvedl hlavně následující: "Ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a rozvedeného v odůvodnění jeho rozsudku vyplynulo, že obviněný (dovolatel) byl účastníkem Smlouvy o úvěru, kterou jako jediný společník a prokurista společnosti ADFIN, s. r. o., se sídlem v B., S., jménem této společnosti uzavřel s Komerční bankou, a. s., dne 8. 6. 2005. Při uzavírání smlouvy předložil jako avalista prohlášení o vlastnictví blíže nespecifikovaného bytu 3+1 v hodnotě 2.000.0000,- Kč, což byla okolnost podstatná pro uzavření smlouvy i výši poskytnutého úvěru. Předmětné nepravdivé prohlášení předložil přesto, že takovou nemovitost vůbec nevlastnil a této skutečnosti si byl vědom. Toto úmyslné jednání pak nepochybně mělo význam pro rozhodnutí Komerční banky, a. s., o poskytnutí dalšího úvěru jím řízené společnosti ADFIN, s. r. o., a to ve výši 1.000.000,- K tomu Nejvyšší soud dodává, že v posuzovaném případě není rozhodné, k jakému účelu měly být dovolatelem vylákané úvěrové prostředky použity, neboť podle skutkových zjištění soudů se tak dělo de facto na úkor banky (tj. podváděného účastníka úvěrové smlouvy) a v konečném důsledku k její škodě. Za výše konstatovaného stavu věci pak soudům nelze vytknout, pokud v jednání dovolatele spatřovaly trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák., jehož znaky naplnil jak po objektivní, tak po subjektivní stránce. Námitkám dovolatele, že svým jednáním nevybočil z rámce obchodně právního vztahu a že v daném případě bylo namístě postupovat v souladu s principem subsidiarity trestní represe, nelze přisvědčit. Nejde totiž o stejný případ, jaký řešil Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 8 Tdo 870/2009. Nyní projednávaná trestní věc je odlišná tím, že dovolatel při uzavírání inkriminované úvěrové smlouvy dne 8. 6. 2005 vystupoval v předstírané pozici garanta budoucího řádného uspokojení pohledávky věřitele (Komerční banky, a. s.), jehož důvěru v tomto směru prohloubil právě uvedením nepravdivého údaje o vlastnictví neexistujícího bytu v takové hodnotě, která by umožňovala jak původní, tak v pořadí druhý poskytnutý úvěr společnosti ADFIN, s. r. o., tzv. "pokrýt" i pro případ následné platební neschopnosti dlužníka. Přitom logickým motivem jeho činu byl předpoklad, že pokud by takový záměrně nepravdivý údaj neuvedl, Komerční banka, a. s., by další úvěr pro jím řízenou společnost neposkytla. Tím se ovšem posuzované jednání již zřetelně vymyká z běžného rámce standardních soukromoprávních vztahů a užití trestního práva jako prostředku ultima ratio bylo v daném případě zcela namístě. Normy jiného právního odvětví nebyly v daném případě způsobilé postihnout všechny výše rekapitulované aspekty závažného jednání dovolatele, které jinak naplňuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu. Na správnost závěru o jeho trestní odpovědnosti přitom nemůže mít vliv ani skutečnost, že Komerční banka, a. s., úspěšně vyřešila otázku náhrady škody v rámci civilního soudního řízení (viz směnečný platební rozkaz Krajského soudu v Brně ze dne 9. 8. 2007, sp. zn. 22 Sm 62/2007, kterým bylo rozhodnuto o finančních nárocích žalobce - Komerční banky, a. s., ze shora projednávaného právního titulu ve výši 1.084.476,- Kč /č. l. 79 spisu/).".

II. V ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho základních práv (dle čl. 8 odst. 2, čl. 39 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).

V konkrétnostech namítá v podstatě následující.

Stěžovatel vyjádřil názor, že skutek v podobě zjištěné oběma soudy byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin úvěrového podvodu, ačkoli o tento trestný čin ve skutečnosti nejde. Současně podal vlastní výklad k jednotlivým znakům skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák. ve spojitosti s právní úpravou závazkového vztahu z úvěrové smlouvy podle ustanovení § 497 a násl. Obchodního zákoníku a § 358 téhož předpisu o započtení pohledávek. V uvedené souvislosti pak konstatoval, že byl uznán vinným za jednání spočívající v podstatě toliko v tom, že při uzavírání úvěrové smlouvy s Komerční bankou, a. s., předložil dne 8. 6. 2005 jako avalista prohlášení o vlastnictví blíže nespecifikovaného bytu 3+1 v hodnotě 2.000.000,- Kč ze dne 6. 6. 2005, v němž uvedl, že je výhradním vlastníkem tohoto bytu, což byla okolnost podstatná pro uzavření smlouvy a pro výši poskytnutého úvěru, a to přesto, že věděl, že žádnou nemovitost nevlastní. V řízení před soudem prvního stupně však vyšlo najevo, že úvěrová smlouva byla koncipována tak, že věřitel se podle čl. II. této smlouvy zavázal poskytnout dlužníkovi peněžní prostředky v konkrétní výši na profinancování zásob. V rozporu s tímto účelem úvěru je pak v článku III. ujednáno, že peněžní prostředky budou sloužit k úhradě pohledávky věřitele z úvěrové smlouvy ze dne 27. 5. 2004 ve výši 1.000.000,- Kč. Z dokazování dále vyplynulo, že k čerpání peněžních prostředků došlo tak, že věřitel nastavil na jeho běžném účtu tzv. automatický transfer, v důsledku kterého se dostal na běžném účtu do mínusu a ve stejný den byl čerpán nový úvěr, který byl použit na úhradu této "mínusové položky" tvořené starým úvěrem. Jinými slovy, bylo zjištěno, že věřitel nad inkriminovanými finančními prostředky ani na okamžik neztratil faktickou kontrolu. Z toho stěžovatel dovozuje, že se v daném případě jednalo o klasické započtení pohledávky, tedy o právně přípustný způsob zániku závazku za použití norem netrestní povahy, a že bylo tak namístě uplatnění principu "ultima ratio". Stěžovatel namítá, že jemu i věřiteli při uzavření úvěrové smlouvy bylo zcela zřejmé, že prostředky z nově uzavřené úvěrové smlouvy budou sloužit nikoli na úhradu zásob, nýbrž na úhradu jiných dosud nesplatných dluhů u věřitele. Finanční prostředky se nikdy nedostaly fakticky do dispozice dlužníka - stěžovatele, jelikož věřitel ve skutečnosti tyto peněžní prostředky se stěžovatelovým souhlasem použil na úhradu svých předchozích pohledávek u dlužníka. Proto nebyla stěžovatelovým jednáním naplněna kvalifikovaná skutková podstata uvedená v odst. 4 písm. b) § 250b tr. zák., tj. v důsledku jeho jednání nedošlo a ani nemohlo dojít ke zmenšení majetku věřitele, tedy ke vzniku škody.
III. Podstatou ústavní stížnosti jsou dvě námitky. Jednak - dle názoru stěžovatele - jeho jednání nebylo možné právně kvalifikovat jako trestný čin z důvodu principu "ultima ratio", jednak nebyl naplněn pojem vzniku škody (značné) dle § 250b odst. 4 písm. b) tr. zák. z toho důvodu, že banka použila poskytnutý úvěr na splacení prvního úvěru dlužníka, a proto se peníze nikdy nedostaly do reálné dispozice stěžovatele.

Ústavní soud po provedeném řízení dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod fyzických nebo právnických osob.

Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. k posouzení zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.

Ústavnímu soudu - nahlíženo nyní z hlediska stěžovatelových námitek - nenáleží, aby podával závazný výklad trestních předpisů či sjednocoval judikaturu obecných soudů v trestních věcech. Může toliko posoudit, zda trestní soud při výkladu trestních zákonů nepřekročil interpretační zásady, kterým je přiznávána ústavněprávní relevance. Jde především o zásadu nullum crimen sine lege (srov. čl. 39 Listiny a zákaz analogie v neprospěch pachatele), zásadu proporcionality trestní represe a zásadu trestního práva jako ultima ratio, jak byly Ústavním soudem vyjádřeny v předchozí judikatuře (srov. přiměřeně nález ve věci sp. zn. III. ÚS 1481/09 ze dne 10. 12. 2009, č. 257, sv. 55 Sb. nálezů a usnesení, str. 479).

Tu platí, že trestní soudy jsou povinny jednotlivá ustanovení trestních zákonů interpretovat a aplikovat ve světle těchto zásad a řídit se jimi v případě konkurence více metodologicky racionálně obhájitelných interpretačních alternativ. Porušení těchto principů může mít rovněž za následek zásah do základního práva stěžovatele podle článku 8 odst. 2 věty prvé Listiny.

Ústavní soud tedy (se zřetelem na námitky stěžovatele) zkoumal, zda lze spatřovat libovůli či svévoli v tom, jak obecné soudy vyložily a na zjištěný skutkový stav aplikovaly ustanovení trestního zákona (srov. metodologicky obdobně např. nález Ústavního soudu ze dne 3.5.2012 sp. zn. III. ÚS 284/12).

Ústavní soud však dospěl k závěru negativnímu.

Pokud jde o námitku stěžovatele, že nebylo možné právně kvalifikovat jeho jednání jako trestný čin z důvodu principu "ultima ratio", postačí pro stručnost citovat relevantní část odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu: "...dovolatel při uzavírání inkriminované úvěrové smlouvy dne 8. 6. 2005 vystupoval v předstírané pozici garanta budoucího řádného uspokojení pohledávky věřitele (Komerční banky, a. s.), jehož důvěru v tomto směru prohloubil právě uvedením nepravdivého údaje o vlastnictví neexistujícího bytu v takové hodnotě, která by umožňovala jak původní, tak v pořadí druhý poskytnutý úvěr společnosti ADFIN, s. r. o., tzv. "pokrýt" i pro případ následné platební neschopnosti dlužníka. Přitom logickým motivem jeho činu byl předpoklad, že pokud by takový záměrně nepravdivý údaj neuvedl, Komerční banka, a. s., by další úvěr pro jím řízenou společnost neposkytla. Tím se ovšem posuzované jednání již zřetelně vymyká z běžného rámce standardních soukromoprávních vztahů a užití trestního práva jako prostředku ultima ratio bylo v daném případě zcela namístě. Normy jiného právního odvětví nebyly v daném případě způsobilé postihnout všechny výše rekapitulované aspekty závažného jednání dovolatele, které jinak naplňuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu.". Tu nemá ani Ústavní soud, co by k této přesvědčivé argumentaci dodal.

Pokud jde o námitku stěžovatele, že nebyl naplněn pojem škody (značné) dle § 250b odst. 4 písm. b) tr. zák. (neboť banka použila poskytnutý úvěr na splacení prvního úvěru dlužníka, a proto se peníze nikdy nedostaly do reálné dispozice stěžovatele), i na tuto námitku Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení dostatečně reagoval (str. 5 dole): "není rozhodné, k jakému účelu měly být dovolatelem vylákané úvěrové prostředky použity, neboť podle skutkových zjištění soudů se tak dělo de facto na úkor banky (tj. podváděného účastníka úvěrové smlouvy) a v konečném důsledku k její škodě.".

Touto námitkou stěžovatele se racionálně akceptovatelně zabýval i státní zástupce ve vyjádření k dovolání stěžovatele: "Při takovém znění dohodnutých úvěrových podmínek totiž dovolatel, jednající za úvěrového dlužníka, vyjádřil souhlas nejen se způsobem čerpání bankovního úvěru (který svým účelem a v opozici s jeho názorem stále ještě pokrýval účelové určení v pořadí prvého úvěru, sloužícího k profinancování zásob), ale i se způsobem uskutečnění jeho čerpání, a to výhradně ze strany banky. Jinými slovy, uvedeným způsobem dobrovolně převedl svoje, resp. firemní dispoziční oprávnění k uvolněným úvěrovým finančním prostředkům - v souladu s dohodnutým účelem tzv. přefinancování původní úvěrové smlouvy - na svého úvěrového věřitele. Při takto dohodnutém způsobu realizace oprávnění disponovat s úvěrovými finančními prostředky pak bylo možno učinit spolehlivý právní závěr, že dovolatel je takovým způsobem na svém úvěrovém věřiteli vylákal, jestliže při sjednávání předmětného úvěru uvedl vědomě nepravdivé údaje o vlastnictví nemovité majetkové hodnoty v dostačující finanční bonitě. Z hlediska dosažení kvalifikované výše škody (značná škoda) byla tato vyčíslena v souladu s výší poskytnutého úvěru na částku 1.000.000,- Kč. Při zohlednění již poskytnutého plnění dlužníka sice měla být správně ponížena o částku 65.325,- Kč, nicméně taková dílčí nepřesnost neměla na správnost užité právní kvalifikace žádný vliv. Správnost právního názoru o tom, že v daném případě došlo k naplnění kvalifikačního znaku trestného činu úvěrového podvodu, spojeného se způsobením značné škody, nemůže být dle státní zástupkyně nikterak poznamenána ani dovolatelovým odkazem na právní skutečnost započtení. Jednak totiž v daném případě nebyly splněny podmínky ustanovení § 580 a násl. Občanského zákoníku, ale především tento způsob zániku jakéhokoliv závazkového vztahu by nemohl ovlivnit takové okolnosti jeho vzniku, kterými došlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu, v daném případě trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák. Determinovat by mohl pouze způsob rozhodování o nárocích poškozeného na náhradu škody způsobené trestným činem.". Mimo jiné z faktu, že Nejvyšší soud tak rozsáhle reprodukoval obsah uvedeného vyjádření, lze usuzovat, že s argumentací státního zástupce souhlasil.

IV. Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou jasná, přesvědčivá, nemají povahu svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými není dán ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavního plně přijatelné.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadená rozhodnutí základní práva a svobody stěžovatele zjevně neporušila.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. srpna 2012

Vojen Güttler, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.