I. ÚS 1286/17
I.ÚS 1286/17 ze dne 30. 5. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Mileny Vovsové a Václava Vovse, zastoupených JUDr. Petrem Folprechtem, advokátem se sídlem Nádražní 344/23, 150 00 Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 3810/2016-139 ze dne 14. 2. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť se domnívají, že jím došlo k porušení jejich práv garantovaných čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 96 Ústavy České republiky, čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 3 písm. a) a b), čl. 14 a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiloženého spisového materiálu, stěžovatelé (kteří jsou manželé od roku 1969) se v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 4 domáhali určení neplatnosti prohlášení ručitelského závazku podepsaného 8. 2. 1993 druhým stěžovatelem (dále jen "stěžovatel").

Rozsudkem č. j. 44 C 153/2015-58 ze dne 4. 12. 2015 byla žaloba zamítnuta. Nalézací soud konstatoval, že na určení absolutní neplatnosti není dán naléhavý právní zájem, neboť tato otázka je jako předběžná řešena v řízení u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 Cm 423/1997 o žalobě na plnění, které se váže k ručitelskému závazku stěžovatele. Na tom nic nemění skutečnost, že první stěžovatelka (dále jen "stěžovatelka") není účastnicí uvedeného řízení.

Pokud jde o určení relativní neplatnosti, žalovaná vznesla námitku promlčení, a jelikož se stěžovatelka relativní neplatnosti nedovolala do tří let od podpisu ručitelského závazku, bylo její právo dovolat se relativní neplatnosti promlčeno. Stěžovatel se relativní neplatnosti domáhat nemohl, protože ji sám způsobil.

Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 30 Co 80/2016-99 ze dne 5. 4. 2016 prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil s názorem, že k určení absolutní neplatnosti není dán naléhavý právní zájem, jakož i s tím, že stěžovatel se nemůže dovolávat relativní neplatnosti, kterou sám způsobil. Městský soud nadto vyjádřil názor, že ručitelský závazek stěžovatele nespadá do společného jmění manželů. Přijetí ručitelského závazku není dispozicí se společnou věcí nebo výkonem správy společných věcí obou manželů, a nedopadá tak na něj ustanovení § 145 odst. 2 občanského zákoníku z roku 1964 ve znění do 31. 7. 1998. V důsledku toho údajně nelze uvažovat ani o relativní neplatnosti takového úkonu z důvodu absence souhlasu druhého manžela ve smyslu § 40a občanského zákoníku z roku 1964. Stěžovatelce tedy nesvědčí právo domáhat se relativní neplatnosti, jelikož nejde o její závazek.

Dovolání stěžovatelů bylo odmítnuto pro nepřípustnost, neboť stěžovatelé předpoklady přípustnosti vymezili pouze k otázce, zda k platnosti ručitelského prohlášení jednoho z manželů je potřebný souhlas druhého manžela (s tím, že judikatura Nejvyššího soudu k této otázce - plynoucí z rozsudku sp. zn. 29 Odo 398/2005 ze dne 30. 8. 2005 - by se měla změnit). Podle Nejvyššího soudu však odvolací soud založil své rozhodnutí zejména na závěru, že ani jednomu ze stěžovatelů nesvědčí naléhavý právní zájem. Dovolání, které tento právní závěr nezpochybňuje, nemůže být přípustné, jelikož jím není zpochybněn právní závěr, který sám o sobě vede k zamítnutí žaloby (řešení otázek vznesených stěžovateli by nemohlo vést k jinému výsledku řízení).

Stěžovatelé následně podali ústavní stížnost. V ní krom úplné citace podaného dovolání (které obsahuje kompletní citaci žaloby, reakce na výzvu podle § 118a občanského soudního řádu a odvolání) a citací řady nálezů Ústavního soudu uvádějí, že Nejvyšší soud pochybil tím, že pouze povrchově zareagoval na zásadní námitky stěžovatelů ohledně porušení jejich základních práv v řízení před nalézacím a odvolacím soudem. Stěžovatelé v dovolání uplatnili konkrétní dovolací důvody, přičemž šlo o námitky porušení jejich základních lidských práv. Nejvyšší soud tedy neměl jejich odvolání odmítnout, ale věcně projednat. Nejvyšší soud si navíc údajně nevšiml, že stěžovatelka nebyla vůbec přizvána do řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 Cm 423/1997, ačkoli je jednáno o jejích právech a povinnostech. Proto nemá jinou možnost bránit svá práva než v nyní projednávané věci.
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

Neúspěch žaloby stěžovatelů v řízení před obecnými soudy byl dán zejména absencí naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti ručitelského závazku, neboť o tom je jako o předběžné otázce rozhodováno v jiném řízení (v řízení o žalobě na plnění).

Ústavní soud v tomto závěru obecných soudů neshledává porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů, neboť za situace, kdy je vedeno jiné řízení, v němž je jako předběžná řešena stejná otázka, není v zásadě k vrstvení soudních řízení důvod. Námitky, které stěžovatelé uplatňují v nyní projednávané věci, mohou či mohli uplatnit právě v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 Cm 423/1997. To platí i o stěžovatelce, které nic nebránilo (jak vyplývá z rozsudku odvolacího soudu), aby vstoupila do řízení v postavení vedlejší účastnice. Tento závěr stěžovatelé v dovolání v podstatě nezpochybnili, což vedlo k poměrně stručnému odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu (kterým však přesto byla věc posouzena kvazimeritorně).

Důvodem podání žaloby na určení neplatnosti je patrně obava stěžovatelky, že případný ručitelský závazek stěžovatele bude uhrazen ze společného jmění manželů, a to i za situace, kdy půjde o výlučný závazek stěžovatele, vznikl-li za trvání společného jmění. Nová právní úprava již sice manželovi dlužníka umožňuje se proti exekuci společného jmění bránit (viz § 732 občanského zákoníku), nicméně dle judikatury Nejvyššího soudu tato úprava na závazky vzniklé před účinností nového občanského zákoníku nedopadá (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 5402/2015 ze dne 26. 8. 2016). To ovšem nic nemění na tom, že namítat neplatnost ručitelského závazku je nutné v řízení o žalobě na plnění.

V podstatě nad rámec lze dodat, že uvedená skutečnost nemůže nic změnit ani na názoru odvolacího soudu, že ručitelský závazek nespadá do společného jmění manželů, a proto k němu není potřeba souhlasu druhého manžela. Stěžovatelé (v dovolání) zastávali výklad, že v případě ručitelského závazku by byl ručitel nucen plnit i ze společného jmění manželů, čímž by došlo ke krácení práv manžela ručitele, pročež se údajně jedná o nikoli obvyklou správu majetku náležejícího do společného jmění (a manžel ručitele proto musí mít možnost dovolávat se relativní neplatnosti takového jednání). Jinými slovy, stěžovatelé v podstatě dovozují, že pokud může být výlučný závazek jednoho z manželů uhrazen z prostředků společného jmění, je každé jednání, kterým takový závazek vzniká, správou majetku náležejícího do společného jmění (resp. slovy občanského zákoníku z roku 1964 ve znění do 31. 7. 1998 o vyřizování nikoli běžných záležitostí týkajících se společného jmění). Takový výklad je však zjevně neudržitelný, neboť by zcela smazal rozdíl mezi nakládáním s výlučným majetkem jednoho z manželů a majetkem patřícím do společného jmění. Právní úprava (jak § 145 odst. 2 občanského zákoníku z roku 1964, tak § 714 nového občanského zákoníku) však manžele omezuje jen ohledně nakládání s majetkem náležejícím do společného jmění.

Domnívají-li se stěžovatelé, že možnost postihnout majetek ve společném jmění pro uhrazení výlučného dluhu jednoho z manželů je protiústavní, nezbývá než uplatnit tuto argumentaci v rámci případného budoucího exekučního řízení, případně v ústavní stížnosti z daného řízení vzešlé. Možnost druhého manžela namítat neplatnost právního jednání, kterým závazek vznikl, však z uvedeného dovozovat bez dalšího nelze.

Pokud jde o námitku neprovedení některých důkazů (vyjádřenou stěžovateli jen velmi obecně), k ní se vyjádřil dostatečně již odvolací soud, a Ústavní soud proto na str. 4 jeho rozsudku pro stručnost odkazuje.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. května 2017

David Uhlíř v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.