I. ÚS 1285/13
I.ÚS 1285/13 ze dne 7. 11. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Kateřiny Šimáčkové a Ludvíka Davida, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., t. č. Vazební věznice Brno, zastoupeného Mgr. Josefem Havlíčkem, advokátem, se sídlem Kozí 4, 602 00 Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 95 T 85/2011, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 8 To 34/2013, za účasti Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 22. 4. 2013, stěžovatel napadl rozsudek Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 95 T 85/2011 (dále jen "rozsudek"), kterým byl uznán vinným ze spáchání přečinu výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedů podle § 286 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb. trestního zákoníku (dále jen "trestní zákoník"). Rovněž napadl usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 8 To 34/2013 (dále jen "usnesení"), jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku.

Ve své ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti použitelnosti důkazních prostředků získaných při provedené domovní prohlídce a prohlídce jiných prostor (motorového vozidla). Nezpochybňuje přitom nijak, že tyto prohlídky byly řádně nařízeny, ale problém spatřuje v tom, že je fyzicky provedli jiní policisté, než ti, kteří k tomu byli příslušnými soudními příkazy původně určeni.

Odvolací soud k těmto jeho námitkám uvedl, že "zákon hovoří o policejním orgánu a nikoliv konkrétních osobách daného policejního orgánu" a proto je "z hlediska procesní použitelnosti důkazu získaného v rámci prováděné prohlídky zcela nepodstatné, které osoby policejního orgánu prohlídku prováděly"; dle odvolacího soudu "v příkazu k prohlídce není ani nutné uvádět konkrétní pracovníky, kteří danou domovní prohlídku provedou, postačí pouze označení příslušného policejního orgánu, jehož pracovníci tuto prohlídku provedou." S tím však stěžovatel nesouhlasí. Dle jeho názoru osoba vymezená příkazem k prohlídce k jejímu provedení na sebe přebírá odpovědnost, aby řádně vyhodnotila taktické aspekty prohlídky, učinila rozhodnutí o nutném počtu osob k vlastnímu výkonu, a to s ohledem na charakter objektu, na počet osob v objektu se zdržujících, jejich charakteristiku, nutnost dokumentace, jakož i na stupeň nebezpečnosti úkonu, tedy nejde zde o pouhou formalitu. Stěžovatel má též za to, že výklad obecných soudů vede k zneužitelnosti příkazu.

Ve výše uvedeném stěžovatel spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces a navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
II. Zákon č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") rozeznává podle svého § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

III. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud konstatuje, že příkaz k domovní prohlídce musí být vydán písemně a musí být odůvodněn. Tím se ustáleně rozumí zejména to, že v příkazu musí být popsán byt nebo jiná prostora sloužící k bydlení tak, aby nemohlo dojít k záměně bytu nebo takové jiné prostory a dále zde musí být uveden účel domovní prohlídky. Obdobné pak platí i pro příkaz k prohlídce jiných prostor. Naproti tomu otázka, kteří konkrétní policisté tuto prohlídku provedenou, ba ani to, který přesně policejní orgán tak učiní, nebývá jako nezbytná náležitost příkazu vůbec uváděna (srovnej Šámal, Pavel a kol.: Trestní řád komentář; 7. vydání, Praha, C. H. Beck, 2013, str. 1123). Je to zcela logické, neboť podstatné je především, zda jsou dány důvody a další podmínky pro provedení dané prohlídky a naproti tomu otázka, kterou součástí svého policejního aparátu stát tuto prohlídku provede, je spíše otázkou technickou a tedy podružnou. Na tom ničeho nemění stěžovatelova úvaha, že na konkrétní osobě závisí volba taktiky provedení prohlídky, neboť tato taktika je opět v posuzovaném kontextu záležitostí toliko okrajovou. Ústavní soud je proto přesvědčen, že důvod k jeho zásahu by mohl být stěží dán i tehdy, kdyby například nebyl ani zcela přesně vymezen orgán, který má prohlídku provést; tím spíše pak o něm nemůže být řeč v situaci, kdy stěžovatel napadá dokonce jen vymezení konkrétních policistů. Pokud stěžovatel hovoří o zneužitelnosti příkazu při výkladu zaujatém obecnými soudy, není příliš zřejmé, v čem by tato zneužitelnost měla spočívat, neboť kdokoliv bude prohlídku provádět, bude vždy samozřejmě vázán důvody, pro které byla příkazem povolena. V každém případě nic nesvědčí o tom, že by k nějakému zneužití příkazu k čemukoliv nestandardnímu došlo právě v jeho věci.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. listopadu 2013

Ivana Janů, v.r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.