I. ÚS 1282/12
I.ÚS 1282/12 ze dne 17. 10. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Ludvíka Davida a Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti Mgr. Omara Tawila a PhDr. Věry Tawilové, zastoupených JUDr. Jiřím Krukem, advokátem, sídlem v Praze 8, Protilehlá 998/18, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2012 č. j. 30 Co 248/2010-1940 a rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 29. 5. 2009 č. j. 30 Nc 57/91-632 ve znění opravného usnesení ze dne 27. 7. 2009 č. j. 30 Nc 57/91-677, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Návrhem doručeným dne 6. 4. 2012 a doplněným dne 25. 7. 2012 se Mgr. Omar Tawil a jeho matka PhDr. Věra Tawilová (dále též jen "stěžovatel" resp. "stěžovatelka", případně "stěžovatelé") domáhali, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná v řízení o úpravě poměrů ve věci péče o již zletilého stěžovatele a jeho zletilou sestru MUDr. Moniku Tawilovou Bc.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Dne 29. 5. 2009 Okresní soud Praha-východ (dále též jen "nalézací soud") ve věci péče o již zletilé MUDr. Moniku (dříve Monifu) Tawilovou Bc. a stěžovatele, dětí stěžovatelky a otce Ing. Mohamada Tawila, výrokem I rozhodl, že při svěření tehdy nezletilých dětí Moniky a Omara do výchovy matky se otci stanoví povinnost přispívat ve stanovené lhůtě na výživu Moniky v době od 1. 1. 1988 do 16. 9. 2003 měsíčně částkou 85 CHF, a na výživu Omara v době od 1. 1. 1988 do 28. 11. 1998 měsíčně částkou 75 CHF, a rozhodl o dlužném výživném; výroky II a III rozhodl o nákladech řízení.

Dne 25. 1. 2012 Krajský soud v Praze (dále též jen "odvolací soud") k odvolání obou dětí a obou rodičů rozsudek nalézacího soudu ze dne 29. 5. 2009 ve znění opravného usnesení ze dne 27. 7. 2009 ve výroku I změnil tak, že otec je povinen platit na výživu pro Moniku počínaje od 1. 8. 1988 do 16. 9. 2003 částku 85 CHF měsíčně a pro Omara počínaje od 1. 8. 1988 do 28. 11. 1998 částku 75 CHF měsíčně, a to k rukám každého z dětí (výrok I); dále rozhodl o dlužném výživném (výroky II a III) a nákladech řízení (výroky I a V).

II. V ústavní stížnosti stěžovatelé zrekapitulovali dosavadní průběh řízení a v části III uvedli, že napadeným rozhodnutím vytýkají 1/ neúplné zjištění skutkového stavu, který byl podkladem napadených rozhodnutí, nesprávné odmítnutí návrhů na další dokazování, 2/ vadné právní posouzení nesprávně zjištěného skutkového děje a vadné logické závěry, a 3/ vadné volné úvahy soudu.

Stěžovatelé "hodnotí celý případ jako selhání Okresního soudu Praha-východ, Krajského soudu v Praze a mezinárodního odboru Ministerstva spravedlnosti ČR, jako mimořádně hrubé porušení ústavního práva stěžovatelů na ochranu svých práv, naprosté přehlížení jejich ústavou zaručených procesních práv na zjištění skutkového stavu", a namítli porušení práva na ochranu osobnosti nalézacím soudem, podjatost členky senátu odvolacího soudu JUDr. Černocké a pochybení v průběhu dokazování.

V doplnění ze dne 23. 7. 2012 k bodu V./b ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že ve věci rozhodovala soudkyně (senátu odvolacího soudu), která se roce 1991 cítila vyloučena z projednávání a rozhodování věci, o čemž pro ztrátu spisu nevěděl a vědomost získal až po doručení písemného vyhotovení rozhodnutí odvolacího soudu.
III. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpali zákonné prostředky k ochraně svého práva.

Ústavní soud ústavní stížnost shledal zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.

Podstatu ústavní stížnosti postrádající jakoukoliv relevantní ústavněprávní argumentaci spatřuje Ústavní soud v nesouhlasu stěžovatelů s právním posouzením v řízení zjištěných skutečností rozhodných pro stanovení vyživovací povinnosti otci v rozhodném období.

V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona o rodině obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 III. ÚS 23/93, Sb. n. u., sv. 1, str. 41 (45-46)]; jeho rolí je především posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, což v případě stěžovatelů ze shromážděných podkladů nezjistil. Zejména není jeho úkolem posuzovat výhrady adresované nalézacímu soudu, neboť nedostatky v řízení před tímto soudem mohou být napraveny v průběhu odvolacího řízení. Ústavnímu soudu náleží "pouze" zkoumat, zda řízení, posuzované vcelku, včetně způsobu provedení důkazů v neprospěch i prospěch obviněného, mělo spravedlivý charakter požadovaný články 36 a násl. Listiny, resp. článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Určitou nepřímou kontrolu uskutečňuje Ústavní soud zkoumáním, zda obecné soudy dostatečně odůvodnily svá rozhodnutí, a to též pokud jde o hodnocení provedených důkazů a důvodů, proč odmítly provést navržené důkazy. Ústavní soud však není oprávněn kontrolovat věcnou správnost takového odůvodnění, ledaže by šlo o zřejmou svévoli nebo zřejmý omyl obecného soudu, což v projednávaném případu neshledal. Dle zjištění Ústavního soudu nalézací i odvolací soud ve svých rozhodnutích uvedly dostatečně jasně základní důvody, z nichž vycházely, a v jejich postojích Ústavní soud neshledal žádný náznak svévole.

Lze také připomenout, že vyloučil-li zákonodárce dovolací přezkum ve věcech upravených zákonem o rodině [v rozsahu dle ust. § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], je nepřijatelné obcházet tuto zákonnou výluku přípustnosti dovolání cestou ústavní stížnosti. Ústavní stížnost není a nemůže být jakýmsi zvláštním opravným prostředkem proti rozhodnutím obecných soudů, a to již proto, že Ústavní soud není součástí jejich soustavy.

Námitku stěžovatelů, že ve věci dne 25. 1. 2012 rozhodovala jako členka senátu odvolacího soudu podjatá soudkyně JUDr. Helena Černecká, která dne 1. 8. 1991 jako soudkyně Okresního soudu v Benešově u Prahy předsedkyni tohoto soudu učinila oznámení o své podjatosti ve věci s poukazem na svůj úzký osobní vztah ke stěžovatelce, Ústavní soud posoudil jako zjevně účelovou a neopodstatněnou.

Ústavní soud dodává, že ústavní stížnost stěžovatelky směřuje do rozhodnutí, která do jejích právních poměrů nijak nezasáhla, neboť jmenované soudy rozhodovaly výlučně o právních poměrech ve vztazích mezi zletilými dětmi a jejich otcem; jejich rozhodnutími proto nemohlo být zasaženo - s výjimkou základního práva na spravedlivý proces, jehož porušení však Ústavní soud v daném případě neshledal - jakékoliv základní právo či svoboda stěžovatelky (matky) ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Z vyložených důvodů proto Ústavní soud, neshledav ústavněprávní deficity vážící se k rozhodování obecných soudů v posuzované věci, ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soud, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. října 2013

Ivana Janů, v.r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.