I. ÚS 1280/12
I.ÚS 1280/12 ze dne 23. 9. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele PhDr. Petera Schwarcze, zastoupeného JUDr. Oldřichem Chudobou, advokátem se sídlem Kvestorská 5, Praha 4, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 4. 2009 č. j. 11 C 7/2007-153, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2010 č. j. 25 Co 479/2009-199 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 1. 2012 č. j. 33 Cdo 3723/2010-228, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavnímu soudu byl dne 6. 4. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doplněný podáním ze dne 14. 8. 2012, jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení všech výše citovaných rozhodnutí s odůvodněním, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Žalobce - ZKL, a. s., (v tomto řízení vedlejší účastník) - se ve svém návrhu domáhal po žalovaném (stěžovateli) úhrady dluhu ve výši 7 500 000 Kč s příslušenstvím a svůj nárok dokládal především smlouvou o postoupení pohledávky, kterou uzavřel se společností ZETOR KOVÁRNA, s. r. o. Žalobce tvrdil, že na základě smlouvy získal původní pohledávku této společnosti; mělo se jednat o pohledávku společnosti DIESELPORT, s. r. o., která vznikla na základě smlouvy o půjčce uzavřené mezi touto společností a stěžovatelem. Soud žalobě vyhověl a stěžovateli uložil zaplatit žalobci žalovanou částku s příslušenstvím a náklady řízení ve výši 872 420 Kč.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání, v němž popíral svou pasivní věcnou legitimaci s tím, že nikdy nepodepsal smlouvu, jejíž fotokopie byla do spisu založena.

Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Svoje rozhodnutí odůvodnil tak, že se ztotožnil se závěry soudu nalézacího a k námitce žalovaného, že smlouva o postoupení pohledávky ze dne 16. 10. 2006 mezi ZETOREM KOVÁRNA, s. r. o., a ZKL, a. s., je neplatná, uvedl, že je nesporné, že společnost ZETOR KOVÁRNA, s. r. o., je právním nástupcem společnosti DIESELPORT, s. r. o. Za rozhodné kritérium posouzení platnosti smlouvy o postoupení pohledávky žalobci považoval též, že postupovaná pohledávka musí být identifikována dostatečně přesně tak, aby nebyla zaměnitelná s jinou pohledávkou postupitele za dlužníkem a aby mezi smluvními stranami nevznikly pochybnosti o tom, jaká pohledávka, jak a kdy byla postoupena. Odvolací soud dovodil, že mezi subjekty postoupení pohledávky ze dne 16. 10. 2006 nebylo nikdy sporu o tom, co je předmětem smlouvy.

Dovolání stěžovatele (žalovaného) Nejvyšší soud usnesením odmítl, neboť jej neshledal přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (ve znění před nabytím účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mj. mění a doplňuje občanský soudní řád).

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že žaloba byla podána subjektem, který nedisponuje právem vymáhat předmětnou pohledávku. Stěžovatel tedy nebyl ve sporu pasivně věcně legitimován a žádný z důkazů v řízení provedených nepotvrdil opak.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. Dospěl poté k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné, čímž se dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. V této fázi řízení je zpravidla možné rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.

Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá, že v řízení byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud však ze své pozice může pouze posoudit, zda se řízení svými procesními postupy a uplatněnými právními názory, jakož i celkovým výsledkem sporu odbývalo v ústavněprávních mezích a nevybočilo ze zásad spravedlivého procesu ve smyslu citovaného článku Listiny.

Toto právo však stěžovateli zjevně nebylo upřeno. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, z napadených rozhodnutí i z vyžádaného nalézacího spisu, dostalo se mu prostoru k uplatnění všech práv účastníka řízení a proti nepříznivému rozhodnutí soudu prvního stupně mu byly k dispozici opravné prostředky, které využil. Odvolací soud se všemi jeho námitkami věcně zabýval a dovolacímu soudu ztížil stěžovatel dovolací přezkum tím, že v dovolání neformuloval tzv. otázku zásadního právního významu.

To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit.

Výjimkou - v rovině hmotněprávního posouzení věci - jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v nauce a v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli. Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Posuzovaná ústavní stížnost je pouze pokračováním polemiky stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním jeho námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatel nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. Je též třeba poznamenat, že interpretace smluv jako projevu autonomní normotvorby účastníků soukromoprávních vztahů je úkolem obecných soudů a zásah Ústavního soudu zde připadá v úvahu jen výjimečně v případech, kdy by postupem obecných soudů došlo k nepřípustnému zásahu do ústavně garantovaných práv (viz usnesení ze dne 21. 8. 2013 sp. zn. I. ÚS 1886/13). Podrobněji o aplikaci čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s tvrzeným porušením hmotného (podústavního) práva pojednává Wagnerová, E.; Šimíček, V.; Langášek, T.; Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha : Wolters Kluwer ČR, 2012, str. 733 a násl., zejména body 24-26 a zprostředkovaně též body 47, 49 k výše citovanému článku Listiny.

Na základě shora uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů k porušení základních práv či svobod stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně nedošlo, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. září 2013

Ivana Janů, v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.