I. ÚS 1259/17
I.ÚS 1259/17 ze dne 25. 7. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Letmo SK, s. r. o., se sídlem ve Slovenské republice, Banská Bytrica, Mládežnícka 8, zastoupené JUDr. Petrem Kočím, Ph. D., advokátem se sídlem v Praze, Opletalova 1535/4, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 NSČR 12/2015-P7-22 ze dne 31. ledna 2017, usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 1 VSPH 1494/2014-P7-9 ze dne 15. září 2014 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. KSHK 42 INS 37663/2013-P7-4 ze dne 11. června 2014, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení a vedlejšího účastníka řízení Miroslava Sejkory, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Krajský soud v Hradci Králové v insolvenční věci vedlejšího účastníka odmítl přihlášku pohledávek stěžovatele pro opožděnost. Dospěl k závěru, že stěžovatelka nebyla známým věřitelem s obvyklým místem pobytu, bydlištěm nebo sídlem v některém ze členských států Evropské unie s výjimkou Dánska. Vedlejší účastník svůj dluh vůči této společnosti nezamlčel, protože uvedl předchozího věřitele a nemohl vědět o postoupení pohledávky. Stěžovatelka jako věřitel vešla ve známost až po lhůtě k přihlášení pohledávek, kterou promeškala. Vrchní soud v Praze rozhodnutí krajského soudu potvrdil s tím, že v řízení nebylo prokázáno, že by vedlejší účastník o postoupení pohledávky věděl. Za takového stavu nebylo možné stěžovatelku považovat za zamlčeného známého věřitele. Lhůta k přihlášení pohledávek tedy začala běžet i vůči stěžovatelce, která ji promeškala.

2. Nejvyšší soud následné dovolání stěžovatelky odmítl pro nepřípustnost podle § 237 občanského soudního řádu. Otázka rozhodná pro věc byla vyřešena usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 29 NSČR 13/32010 ze dne 31. 5. 2012, č. 138/2012 Sb. NS. Věřitel dlužníka, o kterém do uplynutí propadné lhůty k podávání přihlášek nevyšlo v řízení nic najevo, není po tuto dobu pokládán za známého věřitele. Vejde-li následně ve známost, insolvenční správce a insolvenční soud jsou vůči němu povinni plnit informační povinnost, zmeškaná lhůta k podání přihlášky se však nevrací. Od těchto závěrů nebyl důvod se v dovolacím řízení odchýlit.

3. Proti rozhodnutím Nejvyššího, vrchního a krajského soudu stěžovatelka brojila ústavní stížností, neboť se domnívala, že jimi došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu. Porušení stěžovatelka spatřovala v tom, že soud odmítl přihlášku pohledávky, aniž by proto byly splněny zákonné podmínky. Známému věřiteli nemůže lhůta k podání přihlášky počít běžet před doručení výzvy k podání přihlášky. Stěžovatelka přitom nebyla povinna dlužníku oznámit nabytí pohledávky bez zbytečného odkladu. Postoupení bylo dlužníku oznámeno ústně, což je zákonem připuštěný způsob. Princip přihlašování pohledávek ve lhůtě se nesmí dostat do rozporu se zásadou spravedlivého insolvenčního řízení. Podle judikatury je v rozporu s touto zásadou odmítnutí přihlášky pohledávky, neboť se stěžovatelkou má být zacházeno jako s ostatními známými zahraničními věřiteli. Dosud neznámému zahraničnímu věřiteli tak lhůta k podání přihlášky může běžet teprve od doručení výzvy k podání přihlášky.
4. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].

5. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoliv prosté zákonnosti. Postavení vrcholného soudního orgánu v otázkách zákonnosti náleží v nynější věci Nejvyššímu soudu, přičemž námitky stěžovatelky tuto zákonnou rovinu nepřesahují (shodně usnesení sp. zn. IV. ÚS 1639/16 ze dne 3. 5. 2017 vydané v jiné věci stěžovatelky).

6. Stěžovatelka pouze opakovala svou argumentaci z předchozího řízení, kterou neúspěšně uplatnila u odvolacího a dovolacího soudu. Přestože oba soudy vyšly z publikovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 NSČR 13/2010, stěžovatelka ústavní stížnost založila pouze na rozhodovací činnosti vrchních soudů a argumentaci dovolacího soudu nijak nezohlednila a nerozporovala. Napadená rozhodnutí přitom zjevně nejsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován a k případnému rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu stěžovatelka nic neuvedla.

7. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. července 2017

Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.