I. ÚS 1252/09
I.ÚS 1252/09 ze dne 13. 4. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek: 1) A. M. G., 2) E. G., 3) B. G. L., 4) C. G. R., 5) K. P., 6) M. A. P., 7. S. F. J. P., 8) I. S., 9) R. S.; a stěžovatelů: 1) D. N. G., 2) H. J. G., 3) M. F. G., 4) M. E. G., 5) M. E. G., 6) R. J. G., 7) A. E. P., 8) B. I. P., 9) E. K. P., 10) S. R. P., 11) D. I. S., 12) H. J. S.; všech zastoupených JUDr. Vítem Horáčkem, advokátem AK Glatzová a Co., se sídlem Praha 1, Husova 5; proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 4. 2007, čj. 15 C 15/2001 - 383, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2008, čj. 13 Co 334/2007 - 413, 13 Co 335/2007, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 2. 2009, čj. 28 Cdo 3711/2008 - 445, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

V rozsáhlé ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 15. 5. 2009 a doplněné podáními ze dne 18. prosince 2009 a 4. ledna 2010, stěžovatelé navrhli zrušení shora označených rozhodnutí, vydaných v řízení o vydání nemovitých věcí, kterými jejich nároku nebylo vyhověno. Mají za to, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1, čl. 4 odst. 3, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a v čl. 90 Ústavy ČR.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s výkladem Úmluvy č. 169/1929 Sb., o naturalizaci mezi Československem a USA (dále jen "Úmluva") ze strany obecných soudů v napadených rozhodnutích.

Stěžovatelé rovněž argumentují tím, že v důsledku změny výkladu, který byl učiněn Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. 28 Cdo 376/2000, byli nepřípustně znevýhodněni oproti restituentům, kteří se svého majetku již domohli. Důsledkem tohoto obratu v judikatuře je tak nerovnost mezi oprávněnými osobami, o jejichž nároku bylo rozhodnuto před rokem 2000, a osobami, o jejichž nároku zatím rozhodnuto nebylo.

Stěžovatelé také namítli průtahy v řízení, v jejichž důsledku byl k jejich tíži aplikován rozdílný právní výklad Úmluvy, než který se uplatňoval v době podání žaloby.

Z připojených soudních rozhodnutí vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 1, rozsudkem ze dne 12. 4. 2007, čj. 15 C 15/2001 - 383, byla m.j. zamítnuta žaloba stěžovatelů proti žalované Obci Hlavní město Praha, na vydání označených nemovitostí. O odvolání stěžovatelů rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 1. 2008, čj. 13 Co 334/2007 - 413, 13 Co 335/2007, tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dovolání stěžovatelů odmítl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 25. 2. 2009, čj. 28 Cdo 3711/2008 - 445. K otázce výkladu shora označené úmluvy Nejvyšší soud odkázal na právní závěr ve svém rozsudku ze dne 30. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 376/2000, kdy konstatoval, že z této Úmluvy neplynou podklady pro závěr, že válečný stav na straně domovského státu naturalizovaného občana by vylučoval platnost odst. 1 a 2 článku I. Úmluvy jednou provždy. Existence válečného stavu na straně domovského státu naturalizovaného občana mohla tedy pouze odložit či pozastavit důsledky dané předchozími ustanoveními; jakmile odpadla překážka daná válečným stavem, pak důsledky naturalizace ve smyslu čl. I. odst. 1 a 2 Úmluvy nastaly dodatečně.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Její podstatou je nesouhlas stěžovatelů s interpretací a aplikací Úmluvy tak, jak ji učinily obecné soudy v napadených rozhodnutích. Ústavní soud především uvádí, že skutečnost, že stěžovatelé zastávají výklad lišící se od výkladu přijatého v napadených rozhodnutích sama o sobě není důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti. Zmíněná problematika již byla několikrát předmětem řízení před Ústavním soudem a v této souvislosti stačí poukázat na usnesení sp. zn. I. ÚS 726/2000, či sp. zn. II. ÚS 24/01, naposledy pak sp. zn. II. ÚS 2812/09.

Ústavní soud nemůže přisvědčit ani tvrzení stěžovatelů, že v důsledku změny judikatury Nejvyššího soudu, k níž došlo v roce 2000, dochází k porušení jejich základních práv. Jak Ústavní soud již mnohokrát judikoval, právě Nejvyšší soud je v rámci soustavy obecných soudů tím soudním orgánem, jemuž ex lege přísluší výklad norem podústavního práva a je právě jeho rolí výklad podústavního práva sjednocovat. Skutečnost, že se judikatura Nejvyššího soudu vyvíjí, nelze považovat za porušení základních práv, ale je charakteristickým principem vývoje judikatury. Ústavní soud již dříve judikoval, že přehodnocení interpretace sice na jednu stranu představuje zásah do právní jistoty subjektů, které legitimně očekávají, že také v jejich případě bude norma vykládána stejně, na druhou stranu to však neznamená, že jednou dosažený výklad právní normy je nezměnitelný. Princip právní jistoty a také princip rovnosti před zákonem totiž vyžadují, aby se judikatura soudů vyvíjela, a tedy i za určitých podmínek měnila.

Ohledně tvrzených průtahů v řízení Ústavní soud konstatuje, že pokud v řízení před obecnými soudy docházelo k neodůvodněným průtahům, měli požadovat nápravu v době, kdy eventuální průtahy byly aktuální a kdy je bylo možné napravit v rámci řízení před obecnými soudy. Za situace, kdy řízení před obecnými soudy bylo již skončeno, zbývá jen postup podle zákona č. 160/2006 Sb. měnícího zákon č. 82/1998 Sb. Ústavní soud proto není oprávněn, s ohledem na zásadu subsidiarity a ústavněprávní limity, dané ustanoveními čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv, zjišťovat případné neodůvodněné průtahy v tomto již skončeném řízení.

Z odůvodnění připojených soudních rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy se jednotlivými argumenty stěžovatelů podrobně zabývaly, jasně a přiléhavě vysvětlily, jaké důvody je vedly k závěru, že nároku stěžovatelů nelze vyhovět. Zejména pak dovolací soud se v odůvodnění svého usnesení dostatečně vypořádal se všemi argumenty, které stěžovatelé znovu předkládají v ústavní stížnosti. Rozhodnutí obecných soudů jsou výrazem soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.

Nelze tedy než uzavřít, že postupem obecných soudů nedošlo k žádnému porušení základních práv či svobod stěžovatelů. Na základě této skutečnosti Ústavní soud jejich ústavní stížnost odmítl, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle § 43 odst. 2 a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. dubna 2010

Vojen Güttler, v. r. předseda I. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.