I. ÚS 1245/12
I.ÚS 1245/12 ze dne 19. 6. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. et Mgr. Z. K., zastoupeného JUDr. Leošem Vyhnánkem, advokátem AK Olomouc, Helsinská 11 A, Olomouc, proti usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 18. 10. 2011 sp. zn. 0 P 15/2007 a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 12. 2011 č. j. 13 Co 466/2011-632, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí. Opírá jí zejména o následující důvody:

Krajský soud v Ostravě usnesením sp. zn. 13 Co 466/2011-632 ze dne 27. 12. 2011 potvrdil usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 18. 10. 2011 č. j. 0 P 15/2007-586, kterým byl Městský úřad Jablunkov ustanoven opatrovníkem dcery stěžovatele S. K. k zastupování jejich zájmů v řízení o úpravu výživného a o novou úpravu styku vedeného u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 0 P 15/2007.

Proti usnesení soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání a domáhal se změny napadeného usnesení tak, aby byl nezletilé pro dané řízení ustanoven jiný opatrovník, který by kompetentně hájil zájmy nezletilé. Stěžovatel poukazoval na vadné postupy jmenovaného opatrovníka v předchozím řízení a na nedostatečné chránění zájmů nezletilé.

Stěžovatel uvedl, že krajský soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Ocitoval zejména ust. § 37 zákona o rodině a prohlásil, že okresní soud postupoval správně, pokud nezletilé S. ustanovil kolizního opatrovníka, a to MÚ Jablunkov jako orgán sociálně-právní ochrany dětí, který je podle trvalého pobytu nezletilé místně příslušný k výkonu opatrovnické funkce.

Podle stěžovatele opatrovník totiž neplní zákonem č. 359/1999 Sb. a dalšími právními předpisy jemu uložené povinnosti. Odvolací soud se však důvodností těchto námitek z hlediska objektivního nezabýval a přiřadil jim pouze, bez jakéhokoliv vyhodnocení, význam subjektivního pocitu stěžovatele. Tím, že stěžovatelova tvrzení nepřezkoumával, ale označil za pouhé stěžovatelovy představy, porušil prý jeho právo jako účastníka řízení na spravedlivý proces.

Stěžovatel rovněž namítá, že vyloučení soudem ustanoveného opatrovníka nenavrhoval. Použití tohoto výrazu v soudním rozhodnutí podle stěžovatele implikuje dojem, že soud institut opatrovníka chápe jako jakýsi další orgán státní moci nadřazený účastníkům řízení. Takový pohled na kolizního opatrovníka, však považuje za hluboce protiústavní. Stěžovatel toliko navrhl, aby soud zrušil ustanoveného opatrovníka a ustanovil opatrovníkem jiný, zájmy dítěte lepe hájící subjekt.

Stěžovatel konečně v ústavní stížnosti tvrdí, že k jeho argumentaci o nepřipravenosti ustanoveného opatrovníka v předchozím řízení kontroval odvolací soud tvrzením, že je věcí soudu "dohlédnout na to, aby k takovým situacím nedocházelo"; navíc kolizním opatrovníkem není podle odvolacího soudu ustanoven konkrétní sociální pracovník, ale MÚ jako takový. V takovéto logice se však podle stěžovatele skrývá představa, že pokud je výkon činností instituce prováděn pověřeným zaměstnancem nekvalitně, nelze z toho činit odpovědného nikoho a už vůbec ne instituci, která takovéhoto pracovníka zaměstnala. Nadto soud - podle stěžovatele - nepochopil rozdíl mezi tzv. majetkovým opatrovníkem, jehož činnost podléhá institutu soudního dohledu a opatrovníkem kolizním, pro jehož osobu není žádná speciální dohlížející pravomoc soudu zřízena. Ustanovení § 37 zákona o rodině prý naopak stanoví, že opatrovníkem bude zpravidla (!) ustanoven orgán sociálně-právní ochrany dětí; to znamená, že soud při rozhodování, koho do této funkce ustanoví, není vázán žádným striktním konkrétním pravidlem. Nelze tedy v odůvodnění rozhodnutí odkazovat na potřebu naplnit tímto postupem zákonnou normu.

Ze shora uvedených důvodů má stěžovatel za to, že v záhlaví citovaná rozhodnutí obecných soudů kolidují zejména s čl. 36 odst. 1, s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práva a svobod (dále jen "Listina") a dále s čl. 95 odst. 1 a 96 odst. 1 Ústavy.

II.

Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp. zn. 0 P 15/2007. Zjistil, že uvedený soud rozhodl usnesením ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 0 P 15/2007 tak, že nezletilé S. K., jako dítěti Bc. K. K. a Mgr. Z. K. ustanovil podle § 37 odst. 2 zákona o rodině opatrovníka, a to Městský úřad Jablunkov. Opatrovník byl nezletilé ustanoven k zastupování v řízení o úpravu výživného a o novou úpravu styku vedeného u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 0 P 15/2007.

K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 27. 12. 2011 č. j. 13 Co 466/2011-632 tak, že usnesení okresního soudu potvrdil. Odkázal na ust. § 37 odst. 1 zákona o rodině, podle něhož žádný z rodičů nemůže zastoupit své dítě, jde-li o právní úkony ve věci, při nichž by mohlo dojít ke střetu zájmů mezi rodiči a dítětem nebo ke střetu zájmů dětí týchž rodičů. Podle ust. § 37 odst. 2 zákona o rodině nemůže-li dítě zastoupit žádný z rodičů, ustanoví soud dítěti opatrovníka, který bude dítě v řízení nebo při určitém právním úkonům zastupovat. Tímto opatrovníkem zpravidla ustanoví orgán vykonávající sociálně-právní ochranu dětí.

Krajský soud prohlásil, že řízení o novou úpravu výživného, potažmo o novou úpravu styku, je řízením, ve kterém žádný z rodičů nemůže své dítě zastupovat z důvodu kolize zájmů. Proto tedy okresní soud postupoval - podle krajského soudu - správně, jestliže nezletilé S. pro dané řízení ustanovil kolizního opatrovníka, a to MÚ Jablunkov jako orgán sociálně-právní ochrany dětí, který je dle trvalého bydliště nezletilé místně příslušným k výkonu opatrovnické funkce.

K odvolací argumentaci stěžovatele krajský soud zejména uvedl, že úkolem kolizního opatrovníka je hájit jen a pouze zájem nezletilého dítěte, nikoliv za všech okolností zaujímat nestranný postoj k jeho rodičům. Při výkonu opatrovnické funkce téměř vždy dochází - podle krajského soudu - k situacím, že stanovisko opatrovníka je odlišné od procesního stanoviska přinejmenším jednoho z rodičů. Ani ta okolnost, že sociální pracovnice přišla podle mínění stěžovatele na jednání u okresního soudu nepřipravená, není důvodem změny napadeného rozhodnutí. Podle krajského soudu je věcí soudů obecně dohlédnout na to, aby k takovým situacím nedocházelo; navíc kolizním opatrovníkem nezletilého dítěte není ustanovena konkrétní sociální pracovnice, ale MÚ Jablunkov jako orgán sociálně-právní ochrany dětí.
III.

Ústavní soud v prvé řadě odkazuje na svou ustálenou judikaturu, podle níž není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ve vztahu k napadenému rozhodnutí ochrany zejména svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení, z něhož tato rozhodnutí vzešla, a dospěl k závěru, že stěžovateli přisvědčit nelze.

Již jen z odůvodnění citovaného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě vyplývá, že otázku určení opatrovníka nezletilé řešil i tento soud v souladu s ústavními principy. Pokud stěžovatel v této souvislosti vyjadřuje nesouhlas s právním závěrem soudu, pak tím v zásadě jen polemizuje s odlišným právním názorem a staví tak v podstatě Ústavní soud do role běžné další soudní instance. Toto postavení však Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv či svobod účastníka řízení. To však Ústavní soud neshledal.

Tvrdí-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že opatrovník neplní svoje povinnosti uložené mu zejména zákony o sociálně-právní ochraně dětí, pak toto tvrzení v ústavní stížnosti v podstatě nekonkretizuje. Naopak, z odůvodnění odvolacího rozhodnutí napadeného ústavní stížností plyne, že krajský soud chápe opatrovníka nikoliv jako institut státní moci, ale jako subjekt, jenž za všech okolností hájí zájmy nezletilého dítěte. Navíc, s odvolacím soudem lze podle mínění Ústavního soudu souhlasit v tom, že městský úřad je subjektem, který je povinen zajistit objektivní a nestranný přístup svých pracovníků při výkonu funkce opatrovníka nezletilých dětí. K tomu Ústavní soud dodává, že z napadených rozhodnutí ani z vyžádaného spisového materiálu neplyne, že by obecnými soudy ustanovený opatrovník postupoval v rozporu se zájmy nezletilé nebo že by je byl hájil nedostatečně.

Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím k porušení základních práv či svobod, jichž se stěžovatel dovolává, zjevně nedošlo.

Za tohoto stavu Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. června 2012

Vojen Güttler předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.