I. ÚS 1241/13
I.ÚS 1241/13 ze dne 20. 2. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Stanislava Balíka a Ivany Janů o ústavní stížnosti 1) MUDr. Zdeňka Pospíšila, 2) Mgr. Mileny Pospíšilové a 3) Mgr. Mileny Kysučanové, všech zastoupených Mgr. Pavlem Švestákem, advokátem, sídlem Starobranská 4, Šumperk, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4.2.2013, č.j. 28 Cdo 2731/2012-494, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 27.1.2011, č.j. 69 Co 371/2010-391, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, jako účastníků řízení, a 1) Františka Pospíšila, 2) Květoslavy Pospíšilové 3) podniku Státní léčebné lázně Bludov, státní podnik, sídlem Lázeňská 572, Bludov, 4) Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, a 5) společnosti LLB s.r.o., léčebné lázně Bludov, sídlem Lázeňská ulice 572, Bludov, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Stěžovatelé podanou ústavní stížností napadli v záhlaví konkretizovaný rozsudek Nejvyššího soudu a specifikované výroky rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, (dále jen "krajský soud"). V úvodu návrhu zrekapitulovali dosavadní průběh řízení. Uvedli, že pozemkový úřad rozhodl tak, že první a druhý vedlejší účastník jsou podílovými spoluvlastníky zemědělských pozemků v kat. úz. Bludov, každý z nich k jedné id. třetině, a každý ze stěžovatelů je podílovým spoluvlastníkem těchto pozemků k jedné id. devítině, a dále rozhodl o tom, že nejsou vlastníky jiných zemědělských pozemků. Stěžovatelé se žalobou u Okresního soudu v Šumperku (dále jen "okresní soud") domáhali rozhodnutí, že jen oni jsou oprávněnými osobami k vydaným i k nevydaným zemědělským pozemkům s odůvodněním, že pouze jejich právní předchůdce MUDr. Zdeněk Pospíšil st. řádně a včas uplatnil svůj restituční nárok. Jejich žalobu (stejně jako žalobu vedlejšího účastníka č. 5) okresní soud rozsudkem ze dne 4.6.2010, č.j. 16 179/2004-259, zamítl s odůvodněním, že restituční nárok uplatnil nejen oprávněný MUDr. Zdeněk Pospíšil st., ale i jeho sourozenci (vedlejší účastník č. 1 a právní předchůdce vedlejší účastnice č. 2). Proti rozsudku podali stěžovatelé i vedlejší účastník č. 5). Krajský soud potvrdil rozsudek okresního soudu ve výroku I. a ve výroku II. jímž byla zamítnuta žaloba vedlejšího účastníka č. 5, v další části výrok II. změnil tak, že stěžovatelé a vedlejší účastníci č. 1 a 2 nejsou oprávněnými osobami a nejsou vlastníky konkrétních pozemků. Vzal jednak za prokázané, že restituční nárok byl uplatněn všemi sourozenci a dále, že některé pozemky nelze vydat, protože již byly vydány závětní dědičce Zdeňce Bartoňové podle zákona č. 87/1991 Sb. Proti rozsudku krajského soudu podali stěžovatelé dovolání (proti výroku I a proti části výroku II., kterým byl změněn rozsudek soudu I. stupně v jejich neprospěch). Především namítali, že restituční nárok uplatnil prostřednictvím právní zástupkyně pouze jejich právní předchůdce, a dále zpochybňovali platnost dohody o vydání pozemků Zdeňce Bartoňové (posléze převedených na vedlejšího účastníka č. 5), a to argumenty proti jejímu postavení jako oprávněné osoby, když ve lhůtě neuplatnila nárok u pozemkového úřadu. Nejvyšší soud jejich dovolání směřující proti měnícímu výroku zamítl, ve zbytku ho odmítl.

Podání ústavní stížnosti odůvodňují stěžovatelé údajným zásahem do práva na spravedlivý proces, a to jednak tím, že rozhodnutí soudu o tom, že původní oprávněné osoby podaly i další výzvy, je procesně nepřípustným rozhodnutím v jediné instanci, jednak tím, že Nejvyšší soud se věcně nevypořádal s jejich dovolacími námitkami a omezil se pouze na obecné konstatování, že dovolání není důvodné, aniž by uvedl, proč důvodné není. Dále stěžovatelé tvrdí, že napadenými rozsudky došlo k zásahu jejich práva na ochranu vlastnictví chráněného článkem 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") tím, že zemědělské pozemky byly vydány podle zák. č. 87/1991 Sb., a soudy přiznaly ochranu objektivně zaniklému nároku Zdeňky Bartoňové a naopak neposkytly ochranu právu stěžovatelů, tudíž rozhodly v kolizi s čl. 90 a 95 Ústavy ČR (dále jen "Ústava").

Z výše uvedených důvodů stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud rozsudek Nejvyššího soudu zrušil a rozsudek krajského soudu zrušil v části výroku I, kterým byl potvrzen rozsudek okresního soudu, a dále ve výrocích II. - IV.

Relevantní znění příslušných ustanovení Ústavy a Listiny, jejichž porušení stěžovatelé namítají, je následující:

Čl.90 Ústavy: Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.

Čl.95 Ústavy: 1) Soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou. 2) Dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu.

Čl. 11 odst. 1 Listiny: Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.

Čl. 36 odst. 1 Listiny: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

II.

Z předložených listinných podkladů zjistil Ústavní soud tyto relevantní skutečnosti:

Stěžovatelé se žalobou u okresního soudu domáhali, aby bylo rozhodnutím soudu nahrazeno rozhodnutí pozemkového úřadu o určení vlastnictví ke konkrétním pozemkům. Okresní soud rozsudkem ze dne 4.6.2010, č.j. 16 C 179/2004-259, žalobu týkající se určení vlastnictví, jakož i ohledně nevydání pozemků, zamítl. Současně zamítl i žalobu vedlejšího účastníka č. 5 domáhajícího se nevydání pozemků.

Proti rozsudku okresního soudu podali odvolání stěžovatelé, odvolal se i vedlejší účastník č. 5. Krajský soud dospěl k závěru, že odvolání stěžovatelů není důvodné, zatím co odvolání vedlejšího účastníka č. 5 bylo shledáno částečně důvodným. Z tohoto důvodu rozhodl rozsudkem ze dne 27.1.2011, č.j. 69 Co 371/2010-391, tak, že rozsudek soudu I. stupně potvrdil ve výroku označeném I. a ve výroku označeném II. o zamítnutí žaloby stěžovatelů a vedlejšího účastníka řízení č. 5 a změnil ho ve výroku označeném II., a to tak, že bylo určeno, že stěžovatelé a vedlejší účastníci č. 1 a č. 2 nejsou oprávněnými osobami a nejsou vlastníky specifikovaných pozemků; a tím, že "v rozsahu tohoto výroku se nahrazuje rozhodnutí pozemkového úřadu. Krajský soud (shodně se soudem prvního stupně) zaujal názor, že nárok na vydání nemovitostí podle zákona č. 229/1991 Sb. byl uplatněn ze strany potomků původního vlastníka těchto nemovitostí a nárok uplatnila u pozemkového úřadu jejich zástupkyně jednající na základě plné moci za všechny osoby, které ve výzvě k vydání věcí vyjmenovala. Teprve v soudním řízení stěžovatelé poprvé uplatňovali námitku, že z těchto uplatněných nároků mají být vyloučeni vedlejší účastníci č. 1 a č. 2. Vzhledem k obsahu spisu o průběhu řízení před pozemkovým úřadem nepokládal krajský soud tuto námitku za důvodnou a vyhodnotil, že soud I. stupně ji správně ve svém rozhodnutí nebral v úvahu. Krajský soud však změnil rozsudek soudu I. stupně ve výroku o zamítnutí žaloby ohledně jiných pozemků, jelikož v tomto rozsahu dospěl k závěru, že tyto pozemky přináležely vždy k majetku, se kterým podle evidenčních údajů hospodařily organizace spravující lázeňský majetek, který byl vydán Zdeňce Bartoňové jako oprávněné osobě (závětní dědičce po původním vlastníku nemovitostí), dohodou o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb.

Proti rozsudku krajského soudu podali stěžovatelé dovolání (dovoláním napadli tento rozsudek i vedlejší účastníci č. 1, 2 a 5), a to do potvrzujícího výroku o zamítnutí jejich žaloby a do měnícího výroku. Krajskému soudu především vytýkali nesprávné posouzení otázky zastoupení dalších oprávněných osob advokátkou a nesprávné právní posouzení vydání zemědělských pozemků, k němuž došlo nikoli podle zákona č. 229/1991 Sb., ale podle zákona č. 87/1991 Sb. se závěrem, že důležité je tu především splnění účelu, jímž je obnovení vlastnických práv k vydaným pozemkům. Po rekapitulaci příslušných procesně právních a hmotně právních ustanovení ohledně přípustnosti tzv. nenárokového dovolání a důvodnosti dovolání přípustného pro otevřenou diformitu, jakož i pro posouzení restitučních nároků dotčených osob. V této souvislosti konstatoval, že "nelze však označit za neplatné vydání zemědělských pozemků, k němuž došlo postupem podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, pokud byl oprávněné osobě vydán majetek, na jehož vydání podle zákona o půdě měla nárok; důležité je splnění účelu, jímž je obnovení vlastnického práva oprávněných osob k předmětu vydání (k tomuto závěru dospěl odvolací soud v rozhodnutí 28 Cdo 147/2009 Nejvyššího soudu)". Na základě těchto východisek dospěl Nejvyšší soud k závěru, že přípustná dovolání proti měnícímu výroku nejsou důvodná, proto je výrokem I. rozsudku ze dne 4.2.2013, č.j. 28 Cdo 2731/2012-494, zamítl; u tzv. nenárokových dovolání shledal jejich nepřípustnost, proto je ve výroku II. uvedeného rozsudku odmítl.
III.

Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a s rozhodnutími obecných soudů dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatelů je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů, tudíž není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Výjimku tvoří případy, kdy obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů, interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.

Ústavní soud se ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovateli namítaných porušení jejich základních práv a zjistil, že k žádnému tvrzenému porušení nedošlo. Na prvním místě se Ústavní soud zabýval tvrzením stěžovatelů o porušení jejich základního práva na spravedlivý proces. K tomu dodává, že podle jeho konstantní judikatury dojde k porušení práva na soudní ochranu, příp. práva na spravedlivý proces, ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace v posuzované věci evidentně nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno žádné takové právo stěžovatelů. Stěžovatelé se žalobou podle V. části obč. soudního řádu domáhali příznivějšího rozhodnutí o jejich restitučním nároku, současně však museli respektovat žalobu vedlejšího účastníka č. 5, který, naopak, tvrdil nedůvodnost takového nároku. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelé od Ústavního soudu očekávají přehodnocení závěrů, k nimž dospěly obecné soudy právě v posouzení předpokladů nezbytných pro restituci majetku jejich právního předchůdce. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v tomto bodě pouhou polemikou se závěry obecných soudů ohledně hodnocení pozice stěžovatelů v relaci k dalším oprávněným osobám. Skutečnosti, na jejichž základě obecné soudy rozhodly ve věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatelé nesouhlasí, jsou v odůvodnění jejich rozhodnutí v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje a kvituje pečlivost, se kterou se soudy vypořádaly s námitkami stěžovatelů (stejně jako s námitkami dalších účastníků řízení). Z tohoto hlediska nemohlo proto ani dojít k porušení čl. 90 a čl. 95 Ústavy.

Ústavní soud si je vědom významu restitučních procesů upravených zákony na počátku 90. let minulého století, což dokládá i jeho četná judikatura. V posuzované věci byl účel restitučních zákonů naplněn, přičemž podstata sporu (viz výše) je založena na rozdílných představách o rozsahu nároku na "úkor" jiných restituentů. V rozsahu neexistujícího nároku na vydání majetku tak nemohlo dojít ani k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny.

Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. února 2014

Kateřina Šimáčková, v.r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.