I. ÚS 124/12
I.ÚS 124/12 ze dne 18. 6. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů ing. V. Š., Mgr. M. K. a J. H., všichni zastoupeni Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem se sídlem v Olomouci, Na Střelnici 39, proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 24. února 2011 č. j. 16 C 165/95-525 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 11. října 2011 č. j. 12 Co 240/2011-577, takto :
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 12. ledna. 2012, se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci byla zamítnuta žaloba stěžovatelů, aby žalovaný MEZ Mohelnice, státní podnik "v likvidaci", byl povinen se stěžovateli uzavřít dohodu o vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci byl rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušen a řízení bylo zastaveno, částečně potvrzen.

Stěžovatelé napadli uvedené rozsudky obecných soudů ústavní stížností s odůvodněním, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručeného práva podle čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 1 až 4, čl. 11 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud vlastním šetřením u Nejvyššího soudu zjistil, že stěžovatelé podali dne 16. dubna 2012 k Nejvyššímu soudu dovolání, o kterém dosud nebylo rozhodnuto.
Ústavní soud se proto nejprve zabýval otázkou, zda je ústavní stížnost proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu přípustná. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je jedním z důvodů nepřípustnosti okolnost, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost je totiž pojímána jako subsidiární prostředek k ochraně základních práv a svobod. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, snaží se své zásahy do činnosti orgánů veřejné moci snižovat na minimum. Ústavní soud je oprávněn rozhodnutí těchto orgánů přezkoumávat pouze v případě, že byly před podáním ústavní stížnosti vyčerpány všechny ostatní prostředky k ochraně práva, s nimiž je stěžovatel oprávněn disponovat. Pojem "vyčerpání" přitom znamená nejen uplatnění všech příslušných procesních prostředků, ale i dosažení rozhodnutí ve věci.

Podle ustanovení § 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Z citovaného ustanovení vyplývá, že běh zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu začne běžet teprve dnem doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, a to bez ohledu na způsob rozhodnutí o tomto mimořádném opravném prostředku. Lhůta bude považována za zachovanou i ve vztahu k předchozímu pravomocnému rozhodnutí. To znamená, že v případě souběhu ústavní stížnosti a dovolání je rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, až rozhodnutí o dovolání, bez ohledu na způsob jeho vyřízení.

Vzhledem k výše uvedenému dospěl Ústavní soud k závěru, že podaný návrh není přípustný. Předmětná ústavní stížnost směřuje pouze proti rozhodnutí obecných soudů. Rozhodnutí odvolacího soudu však v tomto případě není rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Takovýmto posledním prostředkem je v předmětné věci dovolání podané k Nejvyššímu soudu, respektive rozhodnutí o něm. Pokud by Ústavní soud v této fázi ústavní stížnost věcně projednal a rozhodl, znamenalo by to, že rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání, tedy rozhodnutí o posledním opravném prostředku, by zůstalo nedotčeno rozhodnutím Ústavního soudu, což by bylo v rozporu s principem právní jistoty.

S ohledem na shora zmíněné skutečnosti Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh, který je nepřípustný a o kterém bylo podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků rozhodnuto tak, jak ve výroku uvedeno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. června 2012

Pavel Rychetský soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.