I. ÚS 1233/12
I.ÚS 1233/12 ze dne 10. 10. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele N. J. S. S., zastoupeného JUDr. Janou Barvíkovou, advokátkou se sídlem Vítkovická 3276/2A , 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, proti výroku III. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2012, č. j. 28 Cdo 3983/2011-524, a proti jinému zásahu Nejvyššího soudu spočívajícím v tom, že Nejvyšší soud nerozhodl o dovolání stěžovatele, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní soud zjistil ze spisu obecného soudu následující skutečnosti.

O žalobě žalobce (stěžovatele) - o finanční náhradu za nemovitosti, které nelze vydat - bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Ostravě z 2. 9. 2010, č. j. 64 C 188/2001-392. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo uloženo žalované České republice - Ministerstvu financí ČR zaplatit žalobci v cenných papírech, které nemají povahu státního dluhopisu, 2.328.613 Kč (jako náhradu za pozemky), dále částku 687.319,85 Kč (jako náhradu za pozemek) a částku 643.290,75 Kč (jako náhradu za pozemek a dům). Byly však zamítnuty žalobní návrhy na uložení povinnosti žalované České republice - Ministerstvu financí ČR zaplatit uvedené finanční náhrady spolu i s úrokem z prodlení od 10 9. 1998 do zaplacení. Zamítnut byl i žalobní návrh na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci v cenných papírech, které nemají povahu státních dluhopisů, 469.347,50 Kč s úrokem z prodlení 23 % ročně od 10. 9. 1998 do zaplacení (jako náhradu za pozemek a dům). Bylo rovněž rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

O odvoláních žalované i žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě z 27. 6. 2011, sp. zn. 56 Co 78/2011. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Ostravě z 2. 9. 2010, č. j. 64 C 188/2001-382, změněn jen co do výroku o povinnosti žalované zaplatit žalobci úrok z prodlení z částky 4.128.571,80 Kč ve výši 11 % jen od 10. 9. 1999 do zaplacení. Ve zbývajících částech výroků uvedených v odstavcích I. a II. rozsudku soudu prvního stupně z 2. 9. 2010, č. j. 64 C 188/2001-392, došlo k jejich potvrzení. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

O dovolání České republiky - Ministerstva financí ČR bylo rozhodnuto v záhlaví citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3938/2011. Tímto rozsudkem dovolacího soudu bylo: "I. Zamítnuto dovolání dovolatelky České republiky - Ministerstva financí ČR proti výroku rozsudku odvolacího soudu z 27. 6. 2011 (sp. zn. 56 Co 78/2011 Krajského soudu v Ostravě), částečně měnícímu výrok rozsudku soudu prvního stupně z 2. 9. 2010, č. j. 64 C 188/2001-392 - Okresního soudu v Ostravě. II. Odmítnuto dovolání uvedené dovolatelky proti dalším výrokům Krajského soudu v Ostravě z 27. 6. 2011, sp. zn. 56 Co 78/2011. III. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.". Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z neúspěšnosti dovolání dovolatelky, žalobci pak náklady dovolacího řízení nevznikly (§ 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.).

II.

Stěžovatel ústavní stížností navrhl zrušit III. výrok rozsudku Nejvyššího soudu citovaného v záhlaví tohoto usnesení. Dále navrhl, aby Ústavní soud vydal nález, dle kterého by přikázal Nejvyššímu soudu obnovit stav před porušením práv a svobod a rozhodnout o podaném dovolání stěžovatele. Stěžovatel poukázal na porušení svých základních práv, hlavně základního práva na spravedlivý proces (zejména podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod).

V konkrétnostech stěžovatel namítl, že podal dovolání dne 30. 9. 2011, avšak v rozporu s realitou je uvedeno v odůvodnění napadeného usnesení dovolacího soudu, že své dovolání vzal zpět dne 16. 8. 2011. Dále stěžovatel uvádí, že Nejvyšší soud nepřiznal stěžovateli náklady právního zastoupení s odůvodněním, že mu náklady nevznikly; stěžovatel k tomu namítá, že se ve svém dovolání vyjadřoval ke všem námitkám dovolatelky České republiky s důkladným rozborem věci.

III.

Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že v ústavní stížnosti obsažené výtky vůči rozhodnutím obecných soudů, včetně rozhodnutí Nejvyššího soudu, nejsou výtkami, na něž by v rozhodnutích obecných soudů nebylo reagováno. Dovolací soud v tomto směru poukázal na odůvodnění svého rozsudku z 12. 1. 2012.

Toto vyjádření Nejvyššího soudu nebylo stěžovateli zasláno k případné replice, neboť neobsahuje nové skutečnosti a Ústavní soud se o ně neopírá. Mimo to uvedené vyjádření je patrně výrazem zjevného omylu. Stěžovatel totiž ústavní stížností (jejím petitem i odůvodněním) napadl jen rozhodnutí Nejvyššího soudu; avšak Nejvyšší soud uvádí, že námitky stěžovatele směřují i proti jiným soudům. Dále Nejvyšší soud prohlašuje, že na námitky stěžovatele již bylo obecnými soudy reagováno, což však nemá oporu v realitě.
IV.

Ústavní soud konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce

Stěžovatel namítl, že podal dovolání dne 30. 9. 2011, avšak v rozporu s realitou je v odůvodnění napadeného usnesení dovolacího soudu uvedeno, že své dovolání vzal zpět dne 16. 8. 2011. Proto se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud přikázal Nejvyššímu soudu obnovit stav před porušením práv a svobod a rozhodnout o podaném dovolání stěžovatele.

Ústavní soud dovozuje, že tato námitka je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud totiž zjistil (z evidence rozhodnutí Nejvyššího soudu na www.nsoud.cz), že v mezidobí již Nejvyšší soud stěžovatelem vytýkaný nedostatek odstranil. Nejvyšší soud totiž vydal doplňující rozsudek ze dne 10. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3983/2011, kterým rozhodl o dovolání stěžovatele. Tímto doplňujícím rozsudkem Nejvyšší soud rozhodl: "I. Dovolání dovolatele N. J. S. S. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 27. 6. 2011, sp. zn. 56Co 78/2011, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 64 C 188/2001, se zamítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o tomto dovolání. III. Tímto rozsudkem se doplňuje rozsudek Nejvyššího soudu z 12. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3983/2011.". Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel dne 7. 8. 2012 novou ústavní stížnost vedenou pod sp. zn. IV. ÚS 3018/12, o níž dosud rozhodnuto nebylo.

Dále stěžovatel namítl, že mu Nejvyšší soud nepřiznal náklady právního zastoupení s odůvodněním, že mu žádné náklady nevznikly. Stěžovatel k tomu namítá, že se ve svém dovolání vyjadřoval ke všem námitkám dovolatelky (České republiky) s důkladným rozborem věci.

I tuto námitku ale Ústavní soud shledává za zjevně neopodstatněnou, neboť vychází z premisy nemající oporu v reálném stavu. Totiž, stěžovatel se ve svém dovolání nevyjadřoval k námitkám dovolatelky (tedy k námitkám uvedeným v dovolání); to již proto, že své dovolání zaslal Nejvyššímu soudu předtím (tedy dne 30. 9. 2011 - č. l. 495 a násl.) než mu bylo vůbec dovolání druhého účastníka řízení (České republiky) zasláno k vyjádření (dne 18. 10. 2011 - č. l. 494 p.v.). K dovolání stěžovatelky se stěžovatel poté již nevyjádřil. Ostatně, dovolání České republiky je datováno dne 26. 9. 2011 (č. l. 478); z povahy věci plyne stěží uvěřitelná pravděpodobnost, že do dne 30. 9. 2011 (kdy bylo Nejvyššímu soudu doručeno dovolání stěžovatele) by bylo možné stihnout doručit dovolání České republiky stěžovateli a ještě stihnout se k němu vyjádřit ze strany stěžovatele. Koneckonců, v dovolání stěžovatele není o dovolání České republiky ani známky. Významné pak je, že o nákladech stěžovatele za jeho dovolání bylo rozhodnuto shora citovaným doplňujícím rozsudkem Nejvyššího soudu.

V.

Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Pokud zjištěné informace vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Proto Ústavní soud - tedy po té, co usoudil, že základní práva či svobody stěžovatele zjevně porušeny nebyly - ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Za tohoto stavu - jak již bylo uvedeno - se Ústavní soud nezabýval návrhem na přikázání Nejvyššímu soudu rozhodnout o dovolání stěžovatele, neboť ten je dostatečně saturován výše uvedeným doplňujícím rozsudkem Nejvyššího soudu.

Ústavní soud nevyzýval stěžovatele k odstranění některých formálních vad ústavní stížnosti, protože by to na výše uvedeném výroku o odmítnutí ústavní stížnosti nemohlo nic změnit.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. října 2012

Vojen Güttler, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.