I. ÚS 123/10
I.ÚS 123/10 ze dne 27. 1. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: AGROSPOL ROŽMITÁL NA ŠUMAVĚ, s. r. o., se sídlem Rožmitál na Šumavě č. 155, zastoupeného Mgr. Pavlem Marťánem, advokátem se sídlem Český Krumlov, Latrán 193, proti rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 8. 4. 2009, čj. 2 C 191/2006 - 140, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 10. 2009, čj. 22 Co 1854/2009 - 171, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, z nichž prvým mu Okresní soud v Českém Krumlově uložil povinnost vyklidit čtyři mobilní hospodářské buňky z označeného pozemku žalobců. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudek okresního soudu potvrdil. Stěžovatel poukázal na skutečnost, že již v řízení před obecnými soudy jednak namítal, že buňky, jako věci nemovité, nemohou být z pozemku vyklizeny, jednak zpochybnil vlastnické právo žalobců k označené parcele. Obecné soudy se jeho argumenty nedostatečně zabývaly a rovněž se dostatečně nezabývaly zkoumáním aktivní legitimace žalobců ve sporu. Svými rozhodnutími tak zasáhly do jeho ústavně zaručeného vlastnického práva podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Odstranění buněk bude, podle jeho tvrzení, spojeno s jejich úplnou likvidací a tím dojde ke ztrátě jeho vlastnictví.

Z připojených soudních rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Českém Krumlově uložil stěžovateli povinnost vyklidit čtyři mobilní hospodářské buňky z označeného pozemku v k. ú. a obci Rožmitál na Šumavě. Vyšel ze zjištění, že mobilní buňky, jako movité věci náležející stěžovateli, jsou umístěny na pozemku žalobců bez jejich souhlasu. Žalobcům je tak bráněno využívat svůj pozemek. Tím je naplněna dispozice § 126 ObčZ a žalobci mají právo na ochranu proti stěžovateli, který takto do jejich vlastnického práva zasahuje. Podle závěru soudu stěžovateli nesvědčí právo užívat pozemek žalobců, neboť nájemní smlouva původně uzavřená mezi stěžovatelem a Pozemkovým fondem ČR byla uzavřena na dobu neurčitou, s rozvazovací podmínkou podle § 36 odst. 1, 2 ObčZ. Zánik nájemního práva byl vázán na okamžik, kdy dojde k vydání nemovitosti oprávněné osobě, k čemuž došlo právní mocí rozhodnutí schvalujícího dohodu o vydání věci, tj. dnem 8. 12. 1995.

K odvolání stěžovatele Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudek okresního soudu potvrdil. V odůvodnění svého rozsudku odkázal na jeho úplná a správná skutková zjištění a za správné považoval i jeho právní závěry, zejména pokud jde o posouzení předmětných hospodářských buněk jako věci movitých. Argumenty stěžovatele, uvedené v odvolání, kterými zpochybnil vlastnictví žalobců ke zmíněnému pozemku, označil za tzv. nepřípustné novoty s tím, že takto nově tvrzené skutečnosti uplatnil v rozporu s ustanovením § 205a OSŘ. Jde totiž o skutečnosti, které mohl uplatnit již před soudem prvního stupně.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice stěžovatele s právními závěry soudu prvního a druhého stupně, a to ve shodném smyslu a rozsahu, jak argumentoval již v řízení před těmito soudy. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do postavení další přezkumné instance v řízení před obecnými soudy, což mu však nepřísluší (čl. 83 Ústavy ČR).

Posláním Ústavního soudu je tedy především zkoumat, zda rozhodnutím soudu nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele. Ústavní soud přezkoumal ústavnost předmětného řízení. Soudy obou stupňů, na základě velmi rozsáhlého dokazování, správně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnily a jež jsou zcela v souladu s obecným právem a ústavně konformní. Soudy obou stupňů se důkladně zabývaly všemi námitkami stěžovatele a přesvědčivě se s nimi vypořádaly. Ústavní soud neshledal nic, co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny. Pokud soudy rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti. K porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod v neprospěch stěžovatele tedy v řízení nedošlo.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. ledna 2010

Vojen Güttler, v. r. předseda I. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.